text Honza Vedral

foto Magdalnéna Lindaurová, Daniel Vojtíšek
a archiv Vojtěcha Lindaura

Lucie je pro holčičky!

Když v 90. letech plánoval dát na titul časopisu Rock & Pop kapelu Lucie, jeho tehdejší vydavatel to veteránovi české hudební novinařiny Vojtěchu Lindaurovi zakázal. Podobná situace ho potkala letos v jeho posledním působišti v časopise Rock & All. Byl to jeden z důvodů, proč jsme se po letech sešli a začali si povídat o tom, co znamenalo dříve a co znamená dnes ono magické „psát o hudbě“.

Na první pohled může působit zvláštně, že jsme se rozhodli udělat v Headlineru rozhovor s člověkem, který byl několik posledních měsíců ve vedení „konkurenčního“ hudebního časopisu. Ale ve skutečnosti existuje několik důvodů, proč jsme u nás v redakci projektu magazínu Rock & All od začátku fandili. Jedním z nich byl právě Vojtěch Lindaur, člověk, který umí o muzice psát tak poutavě jako málokdo.

Zvěsti, že z redakce odchází kvůli sporům o titulní stranu, na kterou se mu povedlo domluvit kapelu Lucie (záviděli jsme, nám se to přes intenzivní snahu nepodařilo od ledna), ale článek nakonec nabídl Reflexu,

ovšem předmětem tohoto rozhovoru nebudou, to nám ani nepřísluší. S Vojtěchem jsem chtěl mluvit hlavně o samotném psaní o hudbě. Konečně, byl jsem jedním z mnoha, kterým dal coby začínajícím novinářům šanci. Dovolil mi vstoupit do tehdejší, cigaretovým dýmem neprostupně zahalené redakce časopisu Rock & Pop v její stále ještě slavné éře. Díky němu jsem se poprvé podíval na festival v Glastonbury. A byl to on, kdo mi ukázal, že nejcennější je v téhle podivuhodné práci tvůrčí svoboda, schopnost přinést čtenáři informace a zároveň na něj přenést emoce. A konečně i lpění na vlastním názoru namísto poslouchání autorit.

Obsáhlý rozhovor jsme se rozhodli vydat výjimečně na pokračování. Jeho dokončení tedy najdete v červencovém Headlineru.

Jak to přišlo, že jsi začal psát
zrovna o muzice?

Zajímalo mě to zhruba od desíti let, kdy jsem začal vydávat první časopis o hudbě. Jeho jméno si už nepamatuji, ale myslím, že už tehdy v něm bylo slovo rock. Vystřihoval jsem si a překládal různé články. Ale spíš mě v té době zajímaly výtvarné věci, hodně jsem kreslil. Doopravdy jsem psát o hudbě začal, pokud se nemýlím, v okamžiku, kdy

jsem začal chodit do Jazzové sekce. Fakultu žurnalistiky jsem ovšem končil v roce ‘81, kdy panovala těžká normalizace, takže mi bylo jasné, že se novinařinou živit nemůžu. Zkoušel jsem nějaké dětské časopisy, ale i tam mi bylo řečeno, že bude lepší, když budu dělat něco jiného.

A to bylo co?

Šel jsem dělat sálového dělníka do kulturního domu na Opatově. Nastoupil jsme tam v roce ‘83, a když zjistili, že mám vysokou školu, nakonec mi nabídli, jestli nechci být zástupce vedoucího. Tak jsem říkal ale jo, to

Ptali se: To je ten Vlček z Jazzové sekce? Dělali jsme, že ne

bych mohl. Nakonec jsem začal dělat podle sebe celou dramaturgii a kromě toho jsem o tom vždycky musel někam něco napsat. Tenkrát to šlo hodně dobře přes Alexe Švamberka do Mladé fronty...

A pak přišla Gramorevue, první časopis, co začal psát o hudbě, která se do té doby ignorovala...

Do Géčka jsem se dostal hlavně díky doktoru Dorůžkovi, když mě z Opatova vyhodili. Byl to rok ’86 a já jsem našel velkého spojence v Olze Šotolové, sestře básníka Jiřího Šotoly. Byla to milá, vtipná a inteligentní ženská, která konvertovala z komunismu na křesťanství. Zůstávala šéfkou komunistické strany Supraphonu, ale jako by si chtěla něco odčinit. To mi začátky v psaní ulehčilo. Mohl jsem si totiž psát, co jsem chtěl, a ona to vždycky nějakým způsobem dokázala obhájit. Časopis Melodie byl tehdy ve strašném stavu. A my začali jako první vážně psát o jiných věcech. Můj první velký článek byl o prvním Rockfestu...

V Géčku jsi zjistil, že tě psaní
o muzice baví?

Ale hlavně jsem si uvědomil, že mě těší dávat dohromady lidi a vytvářet z časopisu nějaký celek, který dává smysl. Tak jsem tam přitáhl Jirku Černého. Na oficiální dotaz, jestli to náhodou není ten Černý, co dělal v rozhlase Houpačku, Olga odpovídala, že je to samozřejmě úplně jiný Černý, že s ním nemá nic společného. To byly takové

A taky vznikly zásadní články české hudební publicistiky.

S Ondřejem Konrádem jsme tenkrát začali psát seriál o československém bigbítu. Já původně myslel, že to budou dějiny celé populární hudby, oslovil jsem právě Lubomíra Dorůžku, jestli by to nechtěl psát. A on to takovým tím jeho zdvořilým gestem odmítl. Říkal, víte, já už teď píšu jen o tom, co mě opravdu zajímá, a ta vaše populární hudba mě opravdu nezajímá, nazdar hodiny. A tak jsme to s Ondřejem uplácali za jedno

jednoduché lsti, které nám pořád procházely. Díky tomu do Géčka začal psát taky Pepa Vlček. Ptali se: To je ten Vlček z Jazzové sekce? Zase jsme dělali, že ne. Tehdy dokonce Miloš Skalka, kterého tam tehdy strašlivě urazil, napsal něco v tom smyslu, jak může člen Jazzové sekce a signatář Charty 77 psát do časopisu, který oficiálně vydává Supraphon. Zub mu okamžitě odpověděl, že ale nikdy nebyl členem Jazzové sekce, což je pravda pravdoucí, a Chartu že taky nepodepsal. Takhle se mi povedlo tam nashromáždit skvělé autory.

Tenkrát jsme říkali, že je důležité, aby měl jazyk nějakou vůni

odpoledne ve francouzské kavárně Paříž – Praha v Jindřišské ulici. Naplánovali jsme nejdřív dvanáct dílů, ale to nestačilo. Nakonec z toho byl další ročník, knihy a televizní Bigbít.

Jméno nestora českých hudebních publicistů Lubomíra Dorůžky od tebe zní docela často. Co ses od něj ohledně psaní o hudbě naučil?

Tuším, že když mu bylo osmdesát, psal jsem článek do Mladého světa, který se jmenoval Panu učiteli s láskou. Byl jsem skutečně vychovávaný v jeho modelech, které postupně přebírali i další lidé. V první řadě jsem se řídil tím, že když někdo něco píše, tak o tom

musí něco vědět, čili mít kompletně shromážděné informace. A za druhé musí být dobrý stylista, tenkrát jsme říkali, že je důležité, aby měl jazyk nějakou vůni. V Géčku se mi líbilo, že jsem už nepotřeboval koukat, kdo je dole podepsaný. Podle prvních dvou vět jsem poznal, jestli to psal Černý, Rejžek nebo Konrád. Pak jsem taky vždycky stál o to, aby v sobě psaní mělo alespoň jemně nějaký vtip, v recenzích aby byla patrná ironie. Na druhou stranu jsem nikdy nebyl zastáncem rejžkovských zuřivých kritik, ve kterých smetl ze stolu komplet všechno. Myslím, že tohle byly i body, ze kterých jsme se později snažili vycházet, když jsme v roce 1990 zakládali Rock & Pop.

Nebyl jsem zastáncem rejžkovských zuřivých kritik, ve kterých smetl ze stolu komplet všechno

Psaní o hudbě bylo dost podobné hudbě jako takové. Vždycky jsme do něj museli nějak vpasovat a vtěsnat jinotaje

Jak vypadal takový náraz s mocí?

K tomu došlo mockrát, zejména když jsem musel psát něco, co jsem nechtěl, a nešlo se z toho vykroutit. My jsme totiž museli psát o všem, co vycházelo. A tak třeba Jirka Černý dělal recenzi na Josefa Melena, který měl na desce hrozně pitomou písničku Ne, pětku

posílal NME a občas i Rolling Stone. Tyhle časopisy kolovaly, když někdo něco dostal, poslal to dál po okruhu svých známých. A na americké ambasádě dělal Zdeněk Pecka, který měl samozřejmě k dispozici spoustu věcí, k nimž by ses jinak normálně tady nedostal. No a potom, pochopitelně, myslím, že naše kontakty s hudební scénou byly trochu jiné než jsou dneska. V 80. letech, když přišla nová vlna, jsme vlastně byli tak trochu její pomocníci. Někdy se mi zdálo, že kolegové, třeba Vláďa Vlasák, až ztráceli nadhled. Stávali se propagátory té hudby, ale dobré hudby samozřejmě, takže to tolik nevadilo.

doktorka Šotolová, nebo byli hloupí, takže jim to vůbec nedošlo. Pěstovalo to v nás, řekněme, takový způsob vyjadřování se ne rovnou na srdeční komoru, ale i takovými různými oklikami. Zjistili jsme, že při nějaké takové oklice můžeš dosáhnout na něco, co bys napřímo nemohl. To byla podstata toho, jak ty říkáš, normalizačního psaní.

Já už začínal jako internetová generace. Vždycky mě zajímalo, kde jste tehdy brali informace o zahraničních věcech, kde jste čerpali fakta?

Ono to bylo celkem jednoduché. V Městské knihovně byl každý týden pravidelně k mání a na místě k přečtení Melody Maker. A Jirkovi Černému kamarád Richard z Londýna

Zůstaňme ještě chvíli před revolucí. Jaká byla specifika psaní v období normalizace a hroutícího se komunistického režimu?

Psaní o hudbě bylo dost podobné hudbě jako takové. Vždycky jsme do něj museli nějak vpasovat a vtěsnat jinotaje. Většinou se nám to kupodivu dařilo, protože lidé, kteří nás měli na starost, byli buď hodní jako

ne. Zjistili jsme, že její text psal pod pseudonymem tehdejší šéf kultury ÚV KSČ Miroslav Müller. Jirka si toho byl samozřejmě vědom, ale strhal to, jako by nic netušil. Tehdy se ozvali až z nejvyšších míst, ale šermířská obratnost paní doktorky Šotolové byla opět úžasná. To už jsme věděli. Když jsme vydali první díl bigbítu, objevovala se v něm jména jako Yvonne Přenosilová nebo Pavel Chrastina. Předvolali ji na nějakou kulturní komisi na ÚV, že píšeme o emigrantech. Ona byla vybavená informacemi ode mě a říkala: Počkejte, jací emigranti, Přenosilová má maminku Angličanku a Chrastina? Toho jsem nedávno potkala tady ve Vodičkově. On byl tehdy

samozřejmě už dávno v Austrálii, ale oni byli tak blbí, že řekli: Aha, tak to je v pořádku.

S represí jsi musel mít zkušenosti z různých koncertů, které jsi dělal ještě dřív. A nejen na Opatově. Jak to tehdy bylo?

Někdy v roce ‘79 sem na Jazzové dny přijel chlápek jménem Nick Hobbes, který byl neskutečný organizační talent. Působil hlavně v Maďarsku a Polsku, kde byla situace svobodnější. Pořádal tam koncerty, a tak sem tam zazvonil telefon, že někdo jede přes Československo třeba z Budapešti, a jestli by někde nešlo něco udělat. No a pak se člověk

Vybírání názvu byla legrace, padaly neuvěřitelné blbosti jako Pentagram nebo Lidopop

Na koncertech člověk dostal naději, že by přece jen mohlo být lépe

Pojďme teď skočit do doby po revoluci. Opustili jste Géčko a založili Rock & Pop, první svobodný časopis o muzice...

Takhle přesně to nenavazovalo. Tehdejší svaz českých skladatelů a umělců pořádal výjezdní zasedání pro hudební publicisty. Bylo to na jaře roku 1989, zrovna vyšlo číslo Gramorevue, ve kterém se poprvé psalo o Plasticích. A my jsme si tenkrát ještě s pár kamarády říkali, že už nás štvou dlouhé výrobní lhůty. Než časopis vyšel, trvalo klidně dva měsíce, nemohli jsme být v žádném případě aktuální. A tak vznikla idea dělat týdeník. Byli u ní Vláďa Hanzl, Vláďa Vlasák, Pepa Vlček, Ondřej Konrád a teď nevím, jestli už Jirka Černý, nebo jsme ho přizvali později, když jsme od něj potřebovali jakési

policajti odvézt, řekla kapitánovi, že je moje ošetřující lékařka, tak si buď přivedou vlastního doktora, anebo nikam nepojedu. Podepsal jsem, že jsem na místě propuštěný, byla teprve polovina koncertu. Ještě jsem byl tak drzý, že jsem se ptal, jestli bych se na něj nemohl dodívat. Myslel jsem, že to už mě zabijou.

Na který z těch koncertů vzpomínáš nejvíc?

Ani ne na tu Nico, protože z té jsem viděl tři písničky, než spadla klec a sebrali mě. Ale na to, když tu byl David Thomas s kapelou Pere Ubu. Mimochodem podle ní pak začal Michal Pavlíček vytvářet ideu nové vlny a Pražského výběru. Na těch koncertech, pravda, bývalo trošku přelidněno, protože takové věci se roznášely hrozně rychle. Ale člověk na nich dostal naději, že by přece jen mohlo být lépe.

Pokud tě nesebrali jako na té Nico...

Naštěstí tam byla moje sestra, která tehdy snad končila medicínu. Když mě chtěli

už musel dohodnout s někým, kdo měl sál, což jsem byl většinou já. Oficiálním místům jsem říkal, že jsem dostal nabídku, tak jsem ji přijal, a netušil, kdo přijede. Šlo o to se do poslední chvíle tvářit vážně: Cože? Chris Cuttler? Ten že u nás hrál? Aha, to je asi pravda, ale víte, že je to významný člen komunistické strany ve Velké Británii!? Koukali na mě jak z jara. Samozřejmě to byla lež, ale oni to neměli jak ověřit. Byla to taková hra na četníky a zloděje.

Český hudební publicista, dramaturg, překladatel a pedagog se narodil v roce 1957 v Plzni. Proslul zejména coby dlouholetý šéfredaktor prvního tuzemského svobodného hudebního časopisu Rock & Pop. Loni se svými kolegy založil tištěný časopis Rock & All, z jehož redakce ale letos v květnu odešel. O hudební publicistice přednášel na Vyšší odborné škole publicistiky, je autorem řady knih, spoluautorem televizního seriálu Bigbít a hudební publicistice se dlouhá léta věnuje i na Radiu Beat.

zastřešení. Vláďa Vlasák byl člen strany, tak dostal za úkol najít vydavatele a on šel a zkusil Melantrich. Přece jenom dělal Svobodné slovo, přišlo nám, že by to šlo. A skutečně se začalo vyjednávat. Jenže pak byl najednou 17. listopad a všechno bylo na hlavu postavené. Pepa Vlček znal Rudolfa Zemana a Jiřího Rumla, šéfy Lidových novin, které už najednou byly legální. Šli jsme za nimi a předestřeli jim ideu hudebního týdeníku. Neváhali ani vteřinu a řekli ano.

Jak jste přišli na název?

Byla to docela legrace, padaly neuvěřitelné blbosti: Pentagram, Lidopop, no strašné voloviny. Nakonec jsme seděli nahoře v Malostranské besedě a přisedl si k nám doktor Vyskočil a ptá se: „Tak jak se máte, chlapci?“ „Přemýšlíme, jak nazvat časopis, pane doktore.“ A on říká: „A o čem to má být?“ A my že o rocku a o popu. „Tak ať se to tak jmenuje – Rock a Pop!“ A bylo to. V březnu jsme založili redakci a první číslo vyšlo 14. května 1990.

Vydali jste ho v neuvěřitelném nákladu 120 tisíc kusů. To byl tehdy náklad NME, za jak dlouho jste narazili?

My jsme vycházeli z toho, že Melodie se tisklo sto tisíc a bylo to málo, bylo to nedostatkové zboží. Z toho jsme usoudili, že když navíc budeme čtrnáctideník, tak potřebujeme víc. Už nevím, koho ta magořina napadla. Ale mám pocit, že už od nějakého čtvrtého nebo pátého čísla jsme začali mít takové divné

zprávy, že toho jdou štosy do stoupy. Nicméně, dopadlo to tak, že jsme byli s Jirkou Černým předvolaní k tehdejšímu šéfredaktorovi Lidovek, což už byl Michal Klíma, a ten na nás opravdu udeřil. Slyšel totiž, že chceme dát na titul nějakou skupinu Lucie. A říkal: Ne, to je pro holčičky, dejte tam Plastiky! A já si uvědomil, že se svět obrátil vzhůru nohama a že už je tady zase někdo, kdo mi bude říkat, co mám dělat. Přitom Lucie už byla tenkrát opravdu hrozivě populární, to se ani nedá srovnat s tím, co je dneska. Bylo zřejmé, že tenhle sen dlouho nepotrvá.

(Druhou část rozhovoru o hudební publicistice s Vojtěchem Lindaurem přineseme v příštím Headlineru.)