Po dvou předchozích ročnících, které si fanoušci mohli vychutnat jako open air akce, se festival Aerodrome tentokrát přesunul do haly, do Tipsport Areny na Výstavišti. Tisícovky lidí nejen z České republiky si užily pořádně hlasitý punk-metalový večírek, na němž nejvíc zazářila kapela, která původně neměla být hlavní hvězdou.

text Iva Boková

foto Jan Nožička

Aerodrome Festival

Zachraňte svět!

Hrát se začalo už úderem čtvrté hodiny odpolední, kdy byl prostor zaplněný pouze přibližně z poloviny. Fanoušci postupně přibývali, díky čemuž se u vstupů netvořily nepříjemně dlouhé fronty a odbavení návštěvníků probíhalo plynule. Ochranka ve srovnání s jinými akcemi podobného ražení nebyla nikterak dotěrná a při kontrolách přehnaně drsná, což bylo vzhledem k přísným bezpečnostním opatřením, jež na koncertech kvůli dění ve světě většinou panují, poměrně překvapivé.

Na úvod zahráli američtí punkrockoví Zebrahead, kteří se role zahřívače zhostili na výbornou. Hráli s nadšením a koncert měl šťávu. Tahle kapela umí pobavit, třeba i ulítlými kostýmy, ale i neutuchající energií. Na pódiu se pořád něco dělo a rozjuchaní Zebrahead dokázali udržet pozornost publika, které se v hale zatím rozkoukávalo. Tak trochu roztomile působil moment, kdy frontman vyzval fanoušky pod pódiem, aby se vytvořily lajny, ve kterých si nad hlavami pošlou aspoň dva nebo tři z nich. Stalo se, leč v prozatím řídkém davu to působilo trochu nepatřičně.

Jako druzí přišli na řadu legendární punkáči Bad Relegion. Ti už měli pod pódiem řádně zaplněno a do lidí nasypali to nejlepší, co za téměř čtyřicetiletou kariéru vytvořili, a to bez příkras, póz a zbytečného pozlátka. Frontman Greg Graffin na rozdíl od mnohých jiných zpěváků z punkových kapel opravdu umí zpívat, ale v průběhu koncertu působil tak trochu jako nepříjemný dědek.

Po pauze na přestavbu pódia přišla řada na kanadské Billy Talent. Vysloužili si pozici v samém středu programu Aerodrome festivalu, takže by se hodilo říct, že šlo o zlatý střed. Toto slovní spojení ale vyjadřuje průměr a Billy Talent byli vysoce nadprůměrní, ukázali, že mají nejen talent. Jejich show byla na celé akci tou nejenergičtější, a navíc syrovou záležitostí bez umělých doprovodů a skrývaček. Jeden song za druhým do lidí sázeli jako kulometnou palbu a nenechali je ani na pikosekundu vydechnout. Zazněly všechny jejich zásadní hitovky jako Rusted from the Rain, Saint Veronica, vyklidněná Surrender, dále Devil on My Shoulder či Red Flag, ale i singl Afraid of Heights, který předznamenává novou desku. Frontman Benjamin Kowalewicz, který po celou dobu řádil jako zběsilý, v milém, a přitom naléhavém projevu zmínil nedávnou tragédii v Orlandu, kde útočník v klubu zastřelil padesát lidí, a na přítomné apeloval, aby se snažili zachránit svět před podobnými tragédiemi a pomáhali si. Je to prý na mladé generaci, protože ta jeho, která páchá taková zvěrstva, je šílená. Následoval zasloužený aplaus.

Jako čtvrtá kapela se dostali ke slovu metalcoreoví Bring Me the Horizon, o kterých se píše jako o megahvězdách, vyprodávají kdeco a je jim prorokována velká budoucnost. Jejich set byl energický a našlapaný, jenže s obřím ALE. Kdybyste se podívali do publika z výšky a zacpali si uši, budete mít pocit, že se před vámi

Tipsport Arena, Praha, 15. 6. 2016

objevil výjev z taneční party, kde fanoušci jako stádo po celou dobu skáčou a mávají rukama. Frontman Oliver Sykes s publikem nikterak vřele nekomunikuje, vlastně verbálně nekomunikuje skoro vůbec. Stačí mu napřáhnout paži a ovečky dělají, co se od nich očekává. Většinu doprovodných vokálů má nahranou v samplech, sám je jako zpěvák dost nepřesvědčivý. O co míň mu jde zpěv, o to víc mu jdou skákání v průběhu koncertu a svíjení se na zemi v emo křečích. Zajímavé bylo sledovat i kytaristy, když jejich nástroje zněly, ačkoli na ně zrovna ani jeden nehrál. Pokud by selhala technika a vypadly samply… Je možná trochu smutné, že něco tak umělého lidi tolik přitahuje, vždyť Bring Me the Horizon měli u pódia větší dav než následující Korn.

A právě oni obstarali úctyhodný finiš třetího ročníku Aerodrome festivalu. Jsou to velcí profesionálové, bravurní muzikanti i skladatelé, i po tolika letech na scéně zůstávají originální a nechybí jim náboj. Hned na úvod přítomné rozskákala hitovka Right Now. Postupně zazněly další, např. Here to Stay, Somebody Someone, Coming Undone. Nemohl chybět jeden z nejlepších rockových coverů, předělávka klasiky Another Brick in the Wall od Pink Floyd. Jako největší nářez nicméně zafungovala Got the Life v přídavku. Setlist pražského vystoupení Korn byl tak trochu unavený. Když se publikum nažhaveně rozjelo, spadl řetěz díky industriálním mezihrám mezi jednotlivými songy. Víc než ze dvou třetin navíc odehráli totéž jako na stejném místě před sedmi lety, jen jednotlivé písně byly proházené.