text Veronika Ondečková

foto yann orhan

CÍTÍME SE SEXY

Pod názvem Heymoonshaker spolu tvoří dvojice dobrodruhů, která okouzlila svět originální kombinací blues s beatboxem a fenomenálními výkony, při nichž jde až na hranice fyzických možností. Hudební pouť tandemu odstartovala buskingem na Novém Zélandu, talent a odhodlání je ale dovedl na velká pódia, včetně českých, kam se vrátí v rámci festivalu Rock for People. Povídali jsme si s beatboxerem Davem Crowem.

Co vám nejvíc pomohlo k tomu, že jste se z buskera stal profesionálním muzikantem?

Ve skutečnosti to byl jeden konkrétní člověk, jménem Anthony. Když jsem přijel z Nového Zélandu do Austrálie, nedařilo se mi buskingem vydělat víc než patnáct dolarů za den a veškeré vybavení, které jsem tenkrát měl, byl jen malý zesilovač, který stál fakt za houby. Nebyl jsem schopný vyždímat pomalu žádný zvuk. Jednoho dne se ale objevil tenhle chlápek. Zastavil se na ulici, sledoval celou moji show, a když skončila, místo aby mi přihodil nějaké peníze nebo si koupil cédéčko, začal mi vykládat o jeho zkušenostech s hraním a o tom, jak skvělé staví zesáky. Neměl jsem na něj náladu a vlastně mi přišel dost arogantní, protože pořád mluvil jen o sobě. Den nato se ale vrátil a přinesl

s sebou úplně novou věcičku, do které mě beze slova zapojil. Okamžitě jsem zněl třeba o pět decibelů hlasitěji, lidé se začali hrnout a vydělal jsem tolik peněz, co jindy za několik dnů. Anthonyho pomoc mi umožnila začít si něco odkládat a konečně se soustředit taky trochu na budoucnost než jen na přežití. V podstatě mi daroval celou kariéru.

To pro vás musela být úžasná změna. Díky čemu ale nastal podobný obrat pro Heymoonshaker?

To bylo až díky Francii. Naše začátky na Novém Zélandu byly v podstatě dost k smíchu. A později, když jsme zkusili štěstí ve Švédsku, bylo to směšné zrovna tak. Na ulici jsme vydělávali naprosté minimum, i když

Krásně zprodukovaný klip situovaný v otevřené horské krajině ilustruje, jak velký kus cesty Dave s Andym ušli od dob, kdy byli buskery.

Francie je teď taková naše mateřská loď

Čím to podle vás je, že zrovna ve Francii se vám dostalo takové podpory?

Můj táta si často dělá srandu, že je to tím, že tam nikdo nerozumí, o čem zpíváme. Osobně si ale myslím, že to má co dělat s tím, že ve Francii v sobě lidé už od útlého věku pěstují vztah ke kultuře a místní hudební scéna je hodně pestrá. Není vůbec ojedinělé, že tu

jsme ze sebe dávali všechno. Nedařilo se nám najít žádné příležitosti ke hraní v klubech a už to celé pomalu přestávala být zábava. Lidi zatraceně nenáviděli to, co děláme. Pak jsme ale odjeli zahrát do Londýna, kde vzniklo několikadílné dokumentární video, které jsme nasdíleli na internet, a začalo se virálně šířit. Obdrželi jsme spoustu telefonátů, e-mailů a věci se zkrátka daly do pohybu. Největší zájem ale přišel z Francie.

muzikant. Francouzi mají pro hudbu cit a nebrání se ani náročnějším žánrům. To, co s Andym hrajeme, přece jen není hudba na první poslech. Naše desky i performance vyžadují jistou dávku energie, aby se do nich posluchač dostal. Potřebovali jsme asi zkrátka najít zázemí s náročnějším vkusem a Francie nám tohle poskytla. I proto se naše poslední album jmenuje Noir. Chtěli jsme dát najevo, jak jsme za podporu, které se nám tu dostalo, vděční.

Ze stejného důvodu jste se obklopili týmem z Francie?

Ano. Všichni od našeho manažera až po vydavatele jsou odtud. Francie je teď taková naše mateřská loď.

V ulicích po celém světě je tolik talentovaných muzikantů, jen málokterý z nich to ale dotáhne tak daleko jako vy. Nemají zájem o kontakt s hudebním průmyslem nebo proč je tomu tak?

Zcela upřímně, jen naprosté minimum street performerů nemá zájem prosadit

narazíte na puberťáka, který má o hudbě větší přehled než kdejaký profesionální

Léta jsme vymetali kluby prakticky zadarmo, živořili jsme a neměli tušení, jestli to vůbec k něčemu povede

se v hudebním průmyslu. A každý, kdo by se vám snažil namluvit opak, lže. Většina z nich na ulici vystupuje hlavně proto, že je to tak jednoduché. Nejste odkázaný na to, jestli vám někdo dá příležitost zahrát si v klubu. Navíc jste pánem svého času, takže můžete vystupovat tak často, jak chcete, a všechno, co si vyděláte, jde přímo vám do kapsy. Pokud ale pomýšlíte na další krok v kariéře, dřív nebo později dospějete do bodu, kdy se neobejdete bez finanční investice, kterou hraním na ulici získáte jen velice těžko. Peníze ale ve výsledku nejsou ta hlavní bariéra, která by rozhodovala o úspěchu. Skutečná zkouška nastane

během prvních let v hudební branži, kdy se teprve ukáže, jestli máte tu správnou energii a charisma k tomu se v tomhle prostředí uchytit. Bez toho a bez spousty tvrdé práce si ani neškrtnete. Málokdo takové předpoklady má a sebedelší průprava z ulice je nenahradí. Zažil jsem to na vlastní kůži. Když jsem se živil jako busker, měl jsem krásný byt, jedl jsem, co jsem chtěl, a celkově se mi dařilo dobře. Jakmile jsme ale naplno rozjeli kapelu, všechno tohle jsem musel obětovat. Léta jsme vymetali kluby prakticky zadarmo, živořili jsme a neměli tušení, jestli to vůbec k něčemu povede. Tohle není pro každého.

Člověk se dostane nejdál, když si stanoví cíle na pomezí nemožného

a nechat se ovlivňovat novou hudbou. Nemáme problém odehrát stovky koncertů za rok nebo spolu dlouhé hodiny poslouchat desky, kterým nemusíme nutně rozumět, provokují nás ale k posouvání vlastních hranic. Prohlubovali jsme tyhle společné vlastnosti.

V době, kdy jste se s Andym živili jako buskeři, muzika byla váš každodenní chleba. Vnímáte teď dělítko mezi kapelou a životem mimo ni?

Pokaždé, když skončí turné a vracíme se do normálního života, nastane určitý předěl. V tomhle smyslu teď fungujeme jako každá jiná kapela, která hudbu dělá na profesionální úrovni. Pokud jde ale o psaní nové muziky a nahrávání, tenhle proces nikdy nekončí, i když v poslední době netrávíme s Andym tolik času jako dřív a často pracujeme na věcech na dálku.

Jak se příznivé změny ve vašem životě odrazily na fungování kapely? Neuvažujete například o rozšíření line-upu?

Konečně máme víc prostoru soustředit se na nové písničky, rozvíjení soundu, a hlavně každý náš nápad má najednou mnohem reálnější obrysy. Není to tak, že bychom si jenom představovali, do čeho se pustíme, až budou finance nebo podmínky, a neklademe si v tom­hle směru žádné omezení. Pokud se nadchneme proto, abychom v písničce měli třeba trumpetu nebo smyčce, budou tam. A pokud budeme mít pocit, že naše nápady neožijí bez dalšího člena, jsme otevření

ujasnit, co chcete, a umožnit tomu druhému ze sebe dát maximum. Je jednoduché upnout se na vlastní nápady. Líbí se vám, baví vás a přirostou vám k srdci. O to složitější je ale ustoupit ve chvíli, kdy do nich někdo další zasahuje. S Andym tenhle druh vzájemné důvěry máme. Známe svoje silné stránky a dokážeme se na sebe napojit. Vybudovat ji ale chtělo svůj čas. Vzpomínám si, jak jsme jednou vedli rozhovor o tom, jak tenká hranice je mezi odhodlaností a deziluzí. Shodli jsme se tenkrát, že člověk se dostane nejdál, když si stanoví cíle na pomezí nemožného. Takový přístup má ale jedno zásadní úskalí: nikdy nepoznáte, kdy přestat, a často skončíte zaseknutí u nesmyslu. Oba ale máme pro takové momenty pochopení a ženou nás dopředu, stejně jako chuť koncertovat

Na co jste se s Andym museli soustředit nejvíc, abyste své beatbox blues pozvedli z experimentu na profesionální úroveň?

Jednoznačně na důvěru a na překonání vlastního ega. Tyhle dvě věci jsou podle mě rozhodující pokaždé, když se s někým dělíte o uměleckou kontrolu. Musíte si

spolupráci. Máme s Andym svoji minulost, nejsme ale žádný uzavřený spolek. A pokud jde o zvuk dalšího alba, už nyní víme, že bychom se chtěli více zaměřit na elektronické prvky a vytvořit něco ve stylu „new rock blues“.

Poskytují vám Heymoonshaker stále dost prostoru z hlediska rozvoje vašeho beatboxování a jeho implementace?

No jasně. Pořád se snažím zdokonalovat, ať už v rámci Heymoonshaker, nebo mimo ně.

Dave říká, že základem jejich hudby je cítit se sexy a nechat se unášet rytmem. Zhruba takhle to asi vypadá v praxi.

Když jsem na Novém Zélandu žil v autě a neměl co jíst, o něčem takovém se mi ani nezdálo

A co mě momentálně zajímá nejvíc, je studiová práce. V té vidím klíč. Pokaždé, když nahráváme můj beatboxing, jdeme na to trochu odlišně a snažíme se hledat co nej­intenzivnější polohy. Z naší poslední desky jsem nadšený, pořád v ní ale cítím rezervy. Energie našich koncertů by mohla být zachycena lépe. Na albu máme sice krásně čistý, zároveň ale trochu plochý zvuk. Takhle naživo nezním, chybí tomu fyzický element, a na tom bych chtěl zapracovat.

Jste coby beatboxer součástí nějaké širší scény?

Nejsem momentálně v kontaktu s tolika beatboxery, komunita, kterou mám kolem sebe, mě ale moc těší a pořád se rozrůstá. Baví mě, že beatboxeři, nebo alespoň ti, co znám, jsou ohromně pozitivní lidé a navzájem se hecují k lepším výkonům. Obecně ale vyhledávám spíš spolupráci s muzikanty, respektive instrumentalisty, která je pro mě inspirativnější.

S Andym rádi vyzdvihujete, jak je důležité, aby vaše hudba byla sexy. Co přesně tím myslíte?

Pro mě osobně je sexy taková hudba, díky které se cítím sebevědomě, nezadržitelně a ponouká mě k odvážným nápadům. Právě takhle si s Andym připadáme pokaždé, když hrajeme naživo. Necháme se unést melodií, rytmem a emoce, které nás zaplaví, se snažíme přenést i na ostatní. Pokud se vám podaří

v publiku probudit tak bezpodmínečně pozitivní energii, potom je vaše hudba bezesporu sexy.

Existuje nějaký recept, jak toho dosáhnout?

Neznám žádnou jinou radu než cítit se dobře, když píšete hudbu. Lidé poznají, když nejste upřímný.

Je nějaký z vašich songů obzvlášť sexy oproti ostatním?

Rozhodně MF45, to je zatraceně sexy song.

Máte nějaké přání do budoucna?

Jsem šťastný za to, co mám teď, a přál bych si hlavně, aby to vydrželo. Zažívám nejlepší období mého života, mám kapelu, která je v povědomí po celém světě a finančně mě zajistí. Podporuje nás skvělý tým lidí, díky kterému můžu naprosto svobodně tvořit, aniž bych se musel o cokoli starat. Když jsem na Novém Zélandu žil v autě a neměl co jíst, o něčem takovém se mi ani nezdálo. Už teď se nám podařilo dosáhnout víc, než co bychom si mohli přát.

Kdo jsou Heymoonshaker