text Kay Buriánek

foto rock for people

Nehádáme se, nejsme pár

Ho99o9 sleduju už tak rok a půl. Je to jedna z těch kapel, které provokují svojí nespoutaností nejenom hudební, ale jako celý útvar nebo úkaz, chcete-li. Přitom rozhodně nejde o nic rafinovaně promyšleného. Sami se smíchem říkají, že mnohdy vůbec nevědí, co dělají. Tahle absolutní tvůrčí svoboda je jako droga. Znám ten pocit, když se člověk absolutně odstřihne od všech mustrů a nastavení a následuje jenom svoje základní instinkty. Ve spojení s jakoukoli uměleckou invencí je to ideální kombinace. Ho99o9 jsou ideální kombinace. Na letošním Rock for People by pro mě za mě mohli hrát jenom oni a budu maximálně spokojený.

Jestli tomu dobře rozumím, tak dneska chillujete v Amsterdamu a máte day off, je to tak?

Jo, je to přesně, jak říkáš. Včera jsme hráli na festivalu Best Kept Secret a bylo to zatraceně zkurveně dobrý…

Letošní léto jedete velké množství velkých festivalů. Jaký je rozdíl mezi malými kluby

a velkými festivalovými pódii? Vnímáte to a co je vám bližší?

Jo! Oboje vnímáme rovnocenně pozitivně. Ty malý místa mají svou vlastní nenapodobitelnou dynamiku, lidem ležíš pomalu na ksichtě, je to mnohem intimnější. Festivaly nám zase dávají možnost hrát tam, kde jsme ještě nikdy nebyli, pro nesmyslně obrovský množství lidí a pódia... pódia jsou po piči nekonečně velký! (smích)

Ho99o9 v sobě mají ducha punkové rebelie, ale přitom jdou absolutně mimo žánry.

Nesnažíme se znít jako někdo další. Chceme to být vždycky my

A nemáte problém s tou odtažitostí, lidi jsou přece jenom daleko, bariéry...

Přesně, bariéry jsou ‚block shit‘, pěkná sračka, to ti řeknu. Ale my těm lidem jdeme stejně naproti, těch třicet stop nás nijak nerozhodí.

Jste na pódiu dva, máte bubeníka, přesto je místy váš sound mnohovrstevný. Řekněte mi něco víc o procesu, jak věci skládáte?

Ten proces je ve skutečnosti mnohem jednodušší, než si mnozí myslí. Hodně věcí vzniká organicky, od libovolnýho nástroje, nebo vznikají jamováním s kámošema, protože jich máme hodně v různých kapelách kolem nás. Jindy je ta cesta zase víc hip­hopová, kdy prostě jdeme od základního beatu, kterej vznikne na počítači... prostě digitálním porodem. Záleží to hodně na tom, v jaké jsme náladě (smích), nebo s kým zrovna pracujeme.

víc hip hop. Nesnažíme se znít jako někdo další. Chceme to být vždycky my. Když jsme začínali, nikdo nám nechtěl dělat koncerty, bookovat nás, tak jsme si je dělali sami. Kdekoli, na rapových koncertech, na punkových koncertech, módních přehlídkách, vernisážích. Takhle se míchají styly v New Yorku, chápeš? Tohle byla jediná platforma, kterou jsme byli schopný pochopit a uznávat. I když jsme se pak přestěhovali do LA, máme to v sobě a LA scéna je v něčem vlastně dost podobná jako ta newyorská.

Slyšel jsem, že máte rádi hatery...

Myslím, že dokážeme čerpat energii z čehokoli a z kohokoli. I ty negativní vibrace nám pomáhají tvořit a hateři nás posouvají paradoxně dál. Takže sem s tím, bejby, víc haterů!

Když už se bavíme na tohle téma, jste víc punk, nebo rap?

Ani jedno. A obojí. Ani jedno! (smích) Nesnažíme se znít a vypadat ani víc punk, ani

Je velkou neznámou, jak na kapelu bude reagovat české festivalové publikum.

Dost zásadní věc je nikdy nečíst komentáře na internetu

Scéna vypadá jenom tak, jakou si ji sám uděláš

kapel. Víš, my dva jsme kámoši dlouho, dávno předtím, než jsme spolu začali dělat hudbu. Oba jsme vyrůstali ve čtvrti, kde převládající hudbou na ulici byl jasně rap. Nechci, aby to znělo jako trapný klišé, ale to byly čtvrti, kde se dealovaly drogy a byly tam normálně pouliční gangy, to byl reál. Žádnej cool shit, abychom vypadali drsně, že jsme vyrůstali v ghettu. Když jsme mezi ty lidi začali tahat punk, tak nejčastější reakce byla, „co to do prdele jako je?!“. Mysleli si, že jsme divný. Ještě předtím, než jsme měli kapelu, tak jsme byli v takový partě, co dělala koncerty, NJstreetKLAN se to jmenovalo. Dělali jsme hiphopový shows, míchali je s punkem a rockem a lidi to pomalu začali akceptovat. Protože v takovým ‚hoodu‘ je prostě jenom to, co tam je, nikdo nevykročí z kruhu a nechodí jinam. Takže ta scéna vypadá jenom tak, jakou si ji sám uděláš.

homies Show Me the Body jsou skvělí, hráli jsme s nima několik koncertů. Trash Talk z LA… spousta malejch lokálních

Chcete mi říct, že vás nikdy nerozhodí, když o vás lidi říkaj sračky?

Nikdy ne proto, že se někomu nelíbí naše hudba nebo show, to je ostatně dost častá věc. (smích) Ale někdy se stane, že mám chuť někomu říct něco extra na vysvětlenou, když o nás mluví hodně zle, víš, jak to myslím, že jo? (smích) A pak taky dost zásadní věc je nikdy nečíst komentáře na internetu.

Říkáte, že nechcete znít jako nikdo kolem, kdo vás teda baví? Jaká vás baví muzika?

Určitě jsme ti, kdo podporujou lokální scénu, lokální kapely, ať už mluvíme o Los Angeles, nebo New Yorku. Třeba naši

Je mi to jasný. Hele, skoro v každém rozhovoru se vás lidi ptají, proč máte v názvu ty tři devítky. Není to trochu otravný, pořád na to odpovídat?

Jo, lidi si myslej, že jsme satanisti...

Ale tak jsou to tři otočený šestky, takže něco na té symbolice bude, ne?

Jasně. Tři šestky, 666, satanský číslo, lidi mají pocit, že to je hrozně cool. Tři devítky jsou něco jako symbol pro žádný

náboženství, žádný vůdce, autority, žádnou hierarchii. My jsme neutrální, jsme sami sebou, k ničemu a nikomu se nehlásíme. Jeden z našich prvních tracků se jmenoval Horror, přišlo nám fajn tak pojmenovat kapelu, ale když jsme to googlili, zjistili jsme, že už nějaká punková kapela tenhle název používá. Po nějaký době nás napadlo nahradit všechny ‚r‘ odtočenýma šestkama, a to bylo přesně ono. Googlili jsme znovu a nic! Ten název byl náš. Jak vidíš, většina věcí je tak triviální... víc, než by se mohlo zdát.

Chceme, aby lidi na našich koncertech ze sebe dostali veškerou agresi, kterou v sobě nashromáždili za celej tejden

Ho99o9 jsou momentálně takový ‚hype‘, že už to snad ani víc nejde.

Lidi chodí na koncerty, aby nás viděli hrát. Nejenom hudbu, ale určitý charaktery. Chtějí se bavit a s něčím ztotožňovat. Jedna věc je hudba a druhá koncert. Když tě baví něčí hudba a jdeš na koncert, kde se navíc něco děje, rázem se z toho stane tvoje favoritní věc. V opačném případě, když jdeš na koncert svojí oblíbený kapely, a ona se na pódiu ani nehne, říkáš si, že to je pěknej vopruz a jsi zklamanej. My chceme, aby lidi, co přijdou na náš koncert, byli šťastný, aby ze sebe dostali veškerou agresi, kterou v sobě nashromáždili za celej tejden, cítili se volně a vnímali tu energii, co z nás, doufám, jde. A aby měli sakra dobrej důvod příště jít znovu.

Vaše koncerty jsou nepředvídatelný a docela divoký. Hodně piva na zemi i na lidech, nahota, pot, podivný masky a převleky... berete to trochu jako takovou uměleckou ‚performance‘, nebo je to pořád koncert?

Jo, to je vlastně dost silnej argument… (smích)

Naše songy obsahujou tolik různorodejch elementů, že takhle je to účelnější.

Pijete?

Jako myslíš teď? (smích) Ne, kámo, jsme v Amsterdamu přece…

Ne, myslel jsem před hraním, před koncertem…

Někdy. Hlavně hulíme trávu, pijeme vodu a protahujeme se.

Proč samplujete kytary místo toho, abyste je používali naživo?

My nesamplujeme, všechno si sami nahráváme.

A proč teda sami na nic na pódiu nehrajete?

Protože se nám nechce. (smích)

Nikomu se nelíbilo, že jsme opravdická kapela!

Chceme taky, aby kytary zněly pokaždý stejně intenzivně a tohle je celkem spolehlivá cesta, jak toho docílit. Navíc používáme živě hrané bicí a všechny loopy jdou skrz kytarové a basové aparáty, takže to z pódia evokuje iluzi živě hrající kapely nejenom naoko, ale i sonicky.

Znáte se dlouho, hádáte se někdy?

Nehádáme se nikdy. My nejsme pár. (smích)

Loni jste jeli putovní Vans Warped Tour, což je pro kapelu jako vy dost nezvyklé. Jaké to bylo?

Člověče, nejeli! Sám prezident Warped Tour nás po úplně prvním odehraném koncertu z turné vyloučil! Po zatracených třiceti minutách hraní! Chápeš to? (smích)

Nene! (smích) Z jakýho důvodu?

Nikomu se to nelíbilo. Nikomu se nelíbilo, že jsme opravdická kapela!