Kovadlina má názor a nebojí se ho křičet posluchačům zblízka do obličeje.

text Kay Buriánek

foto Boodya

Kovadlina

Paluba zůstala mastná

Znáte to, samochvála smrdí. Na druhou stranu, reporty z námi pořádaných pontonů na Střeleckém ostrově píšeme už od loňska a tentokrát to padlo na mě. A jsem rád, protože ze všech deseti naplánovaných na letošní letní sezónu byl právě tenhle s Kovadlinou můj ‚highlight‘. Co si budeme namlouvat, počasí je děvka vrtošivá, ale aby se k nám otočila zády v první letní den, to by bylo opravdu kruté. Nestalo se. Úterý u vody vypadalo od rána slibně a odpolední panorama nábřeží, Národního divadla, Karlova mostu i Pražského hradu bylo jako namalované kulisy s 3D mraky a barvami, které člověk nevymyslí. Zamiloval jsem si to místo a vždycky se tam těším, bez ohledu na to, jestli právě hrající kapely konvenují mému vkusu víc, či míň.

Ne že by mi bylo jedno, koho uslyším a uvidím, ale tohle spojení místa na vodě uprostřed Prahy a hudby je prostě nejvíc. Tentokrát už podvečerní troušení lidí dalo tušit, že Střelecký ostrov bude okupován těmi, pro které je hudba víc než jen zvuk.

Pro které je hudba názor. Kovadlina má názor a nebojí se ho křičet posluchačům zblízka do obličeje. Je urgentní, místy navztekaná, neučesaná, trochu bolí, ale umí i melodické finesy. A právě Kovadlina se rozhodla pokřtít svoji debutovou desku Životy těch druhých na našem v pořadí čtvrtém pořádaném pontonu. Vzhledem k tomu, že ji osobně považuju za jedno z nejlepších tuzemských alb, které u nás zatím letos vyšlo, a za absolutní povinnost pro všechny, kdo sledují tuzemskou DIY hardcore punkovou scénu, jsem rád, že jsme se na spojení Kovadlina–Headliner dohodli.

Banánova parta si pozvala svoje kámoše, takže z toho byl místo klasického křtu takový čtyřkapelový mikrofestival na vodě. Když začínala první kapela z Mělníka Cirguz, byly už ponton i přilehlé trávníky Střeleckého ostrova slušně plné. Začínat jakýkoli koncert v Praze takhle brzo je dost risk, protože leckdo pracuje do pozdního odpoledne a obecně se v Praze na nic moc brzo nechodí. Ponton je trochu anomálie,

Ponton pod mostem Legií,
Střelecký ostrov, Praha, 21. 6. 2016

obzvlášť, když je line-up lákavý. Cirguz jsou rychlá nekomplikovaná sypačka s českými texty, které nejsou vůbec hloupé. Jejich asi dvacetiminutový set byl důstojný a dobře volený výkop. Druzí Ficken Leben do toho šli také po hlavě, takže začal vynikat zajímavý a lehce bizarní kontrast mezi prostředím, panoramatem a poměrně hlasitou, agresivní hudbou. Miluju tyhle nahodilosti a kontexty.

Následující Remek jsou jedna z těch extrémně angažovaných kapel, jejichž epicentrem zájmu je DIY etika, veganství, společenské a politické postoje a podobné „těžké“ věci a hudbu k tomu používají jako ideální způsob proklamování. Proč ne. Bylo vidět, že jsou už dneska legendou dané scény a lidí je přišlo poslouchat opravdu hodně a s adekvátní interakcí. Slabá půlhodinka pro každou kapelu? Za mě ideální stav. A Kovadlina nakonec? Byla

skvělá. Naživo má ještě větší naléhavost i tlak a Banán vepředu je ideální mluvčí, jehož dobře formulované názory jsou sice radikální, ale mají hlavu a patu i uvěřitelnost. Kapela šlape výborně, nic nepřebývá, nic nechybí. Ani manifest na začátku, ani skok do bicích na konci, který byl přesně na hraně vtipu a pódiové rebelie.

Ano, na pontonu není pódium, takže pravdy o potírání rozdílů mezi piedestalem pro kapely a místem pro posluchače dostaly svůj konkrétní rozměr. A všichni byli spokojení a vypadali maximálně zúčastněně. A tak to má být. To je cílem akcí, které děláme. Dávat živý rozměr věcem, o kterých v Headlineru píšeme, přinášet hudbu bez žánrových předsudků a potírat dogma o tom, že na pódiu stojí polobozi a pod ním póvl. Všichni jsme si rovni a ponton je naše společné pódium.