text Šárka Hellerová

foto Luke & Nik

Nikoli zpěvačka, ale elektronická umělkyně

Kdyby Holly Låpsley Fletcher neobjevil hudební průmysl, mohla být klidně jachtařkou nebo se věnovat své oblíbené geografii. Hudební produkce byla pouze její koníček a nebýt příbuzných a přátel roztroušených po světě, mohl jím i zůstat. Nahrávky, kterými zaujala vydavatelství, dala totiž na internet proto, aby si je mohli poslechnout i její blízcí v zahraničí.

Píseň Cliff je stejně jako velká část alba inspirována vztahem s člověkem trpícím obsedantně kompulzivní poruchou.

Ke svému prostřednímu jménu přidala kroužek jako odkaz na své skandinávské předky i proto, že to hezky vypadá. Låpsley je devatenáct let. Před dvěma lety hrála na Glastonbury. Loni ji BBC uvedla na seznamu Sound of Year 2015. Letos vydala debutové album Long Way Home. Zatímco desku pojmenovala „Dlouhá cesta domů“, její cesta k úspěchu se zdá být poměrně krátká a plynulá. Stojí za ní chuť experimentovat a učit se. Navíc má takový talent, že jí zpočátku lidé z branže nevěřili, že vše nahrává a produkuje sama.

„Byla jsem překvapená, že mi nevěřili, že jsem za tím vším já. Přišlo mi to docela

urážlivé,“ popisovala Låpsley v rozhovoru pro CBC Radio překvapení z toho, že jí zájemci o spolupráci nedůvěřovali. Často slyšela pochvalu, že má skvělý zvuk, doplněnou o dotaz, kdože její skladby napsal a produkoval. Protože za jinými kolegyněmi stojí celé týmy songwriterů a producentů, předpokládá se, že to tak funguje u všech. S podobnými předsudky se setkávají i další zpěvačky, které jsou schopny píseň nejen zazpívat, ale i napsat a nahrát. Třeba Låpsleyna oblíbená Grimes.

Dvojí metr pro muže a ženy

Låpsley nemá ráda, když ji nazýváte zpěvačkou. „Každý se mě ptá, jestli jsem zpěvačka, ale takového Caribou by se nikdo nezeptal, jestli je zpěvák. Kdyby ano, asi by odpověděl, že ne, že je producent a ve svých vlastních písních zpívá,“ přibližovala Låpsley v rozhovoru pro NME, jak ji tento dvojí metr rozčiluje. Muži, kteří dělají to samé co ona, jsou nazýváni elektronickými umělci, zatímco u ní se předpokládá, že „pouze“ zpívá.

Když začala sama tvořit, produkovala hudbu od A do Z (i mužské vokály v písních zastane sama) a předpokládala, že to tak dělají všichni. „Byla jsem naivní a myslela si, že svou hudbu všichni produkují a píší sami. Najednou jsem zjistila, že na písničkách v rádiu pracují celé týmy lidí. Neměla jsem o tom tušení, nikdy mi to nikdo neřekl,“ vyprávěla v CBC Radio.

Její přístup má podle ní nespornou výhodu i pro ty, kdo posléze hudbu poslouchají. „Když posloucháte Joni Mitchell, jak zpívá o zlomeném srdci, víte, že to je její zlomené srdce,“ vysvětluje.

Najednou jsem zjistila, že na písničkách v rádiu pracují celé týmy lidí. Neměla jsem o tom tušení, nikdy mi to nikdo neřekl

Když už mě zraníš, proč mě nezraníš o něco víc? Ptá se Låpsley v písni Hurt Me.

Od střední jsme měli Spotify a iTunes. Nikdo už nekupoval desky, poslouchali jsme playlisty, všechno bylo online

Na hudbě Joni Mitchell mimochodem vyrostla. A také na New Order a hlavně The Smiths. Otec byl jejich největším fanouškem. Låpsley je vděčná za dobrý vkus rodičům. Chodila na střední dívčí školu a její kamarádky poslouchaly Arctic Monkeys a Mystery Jets. „Nenechám se strhnout jiným směrem, tuhle hudbu neposlouchám a nemám s tím problém,“ tvrdí mladá hudebnice.

večírky v liverpoolských

docích

Dlouho se nicméně nedržela ani vkusu svých rodičů. Na internetu objevila elektronickou hudbu, zamilovala si minimal techno a kromě toho, že to všechno po nocích poslouchala pod peřinou na SoundCloudu, začala ve čtrnácti letech vlakem dojíždět na liverpoolské parties. „Od střední jsme měli Spotify a iTunes. Nikdo už nekupoval

K hudbě měla blízko daleko dřív, než začala řádit na liverpoolských akcích. Hodiny klavíru brala od pěti let, přibrala si kytaru, bicí a hoboj. Na ten hrála i v liverpoolském mládežnickém orchestru. „Byla jsem dítě, které se začne snadno nudit. Vybudovala jsem si tenhle nástrojový repertoár, ale nikdy jsem nebyla ve hře na žádný z nich nijak šíleně dobrá. Spíš mě bavilo zkoušet nové věci,“ popisuje Låpsley své první hudební krůčky.

desky, poslouchali jsme playlisty, všechno bylo online,“ vyprávěla Låpsley, jak se dostala k hudbě, která později ovlivnila její vlastní tvorbu. Klubové večírky ji vždy přitahovaly víc než koncerty kapel, které poslouchaly její spolužačky. Chodila na ně se staršími kluky, a i když dnes chápe, že čtrnáctiletá holka na takových akcích zní trochu jako ohrožení mravní výchovy mládeže, u ní šlo na prvním místě o hudební obsesi.

Přestože už si na koncertování zvyká, závidí občas klávesákovi, že stojí na pódiu vzadu a nemusí zpívat

Duet Låpsley s Låpsley. V písni Station zpívá mužský i ženský part.

V šestnácti se přidala k ambientní kapele Dhrone. Byla v ní jediná holka, odvedla skoro všechnu práci, a přesto neměla pocit, že by ji kluci z kapely dostatečně respektovali. Odešla a začala pracovat sólově.

Přestože je klasicky trénovaná, za nástroj své generace považuje počítač, díky kterému může nahrávat každý. Sama zpočátku

tvořila v Garage Bandu. „Tvořit hudbu je dnes ohromně snadné. Je to velmi přístupné. Někteří lidé tvrdí, že je kvůli tomu trh úplně nasycený a je těžké se na něj dostat s něčím novým. Ale nebýt internetu a SoundCloudu, mou hudbu by nikdy nikdo z branže neslyšel,“ pochvalovala si zpěvačka digitální éru v rozhovoru pro CBC Radio.

Psala si jen pro sebe a ani ji nenapadlo, že bude jednou koncertovat (a na její koncerty se přijdou podívat Adele a Sam Smith). Její vlastní styl vznikl na hranici, na které se setkávají její kořeny v klasické hudbě s divokou elektronikou, již poslouchala na střední.

Kontrakt místo univerzity

S hudební kariérou Låpsley vůbec nepočítala. V její rodině jsou samí právníci, doktoři a inženýři, a tak se chystala na univerzitu. „Byla jsem spokojená, i když hudba byla pouze něčím, co dělám ve volném čase. Tohle je masivní bonus,“ říká. Díky tomu, že zpočátku tvořila bez jakéhokoli cíle a profesních ambicí, vypěstovala si volnost, za kterou je nyní, kdy má podepsanou smlouvu s XL Recordings, vděčná. Navíc tvrdí, že když to přece jen nevyjde, ráda bude dělat něco jiného. Dá se ovšem předpokládat, že odvrátit se od hudby jí už její rostoucí publikum tak snadno nedovolí.

Jaké to je, když tvoříte doma v pokoji čistě pro vlastní potěšení, získáte nečekaně kontrakt a musíte z kůží na trh? „Docela děsivé,“ přiznává Låpsley. „Teď mám smlouvu a musím vystupovat. Když jsem ty písně psala, na tohle jsem nemyslela. Někdy je to těžké, psala jsem je totiž v naprosté samotě. Když hrajete, je to úplný opak. Někdy vás ta hudba vezme přesně do té chvíle, kdy vznikala. A když jste na turné a nesoustředíte se, může to být náročné.“ Přestože už si na koncertování zvyká, závidí občas Låpsley klávesákovi, se kterým vystupuje, že stojí na pódiu vzadu a nemusí zpívat. Nikdy ovšem nehodlá začít psát s ohledem na publikum, protože by ztratila to počáteční kouzlo.

Vzhledem k tomu, jak rozumně a zdravě sebevědomě ve svých necelých dvaceti letech působí, není třeba se příliš obávat, že by se ve svém úspěchu ztratila. České fanoušky potěší 5. října, kdy vystoupí v Lucerna Music Baru v Praze.

Význam produkce

Když Låpsley na internetu vystavila písně, mezi kterými byly například balada Painter nebo rozjímavá Station, dostala několik nabídek na nahrání alba. Moc se jí do toho nechtělo, hodlala dál studovat. Nakonec se nechala přesvědčit od vydavatelství XL. Když začala skládat písně na desku, společnost jí navrhla zkusit spolupracovat s dalšími autory. Všichni byli muži a nikdo z nich nepředpokládal, že by sama zvládla napsat píseň. Absolvovala několik sezení a zjistila, že texty si bude vždy radši psát sama.

Zato ocenila spolupráci s některými producenty. Rodaidh McDonald, který točil třeba s The XX, jí pomohl naučit se ovládat všechny studiové nástroje a koprodukoval šest písní na albu. „Je působivé, co dokázala sama, předtím, než jsme pracovali dohromady,“ řekl McDonald magazínu The Fader. Låpsley si pochvalovala i producenty Paula O’Duffyho a Mura Masu.

„V produkci je daleko víc kreativity. Můžete napsat píseň, ale produkce určí její styl. To je váš osobní otisk,“ vysvětluje Låpsley, proč je pro ni
tak důležitá.