Roztomile neobratný tanec Davida Kollera, sexy hlas Roberta Kodyma a dvouhodinová smršť plná hitů. Tak to vypadá, když skupina Lucie slaví třicetiny a rekapituluje. V Plzni, na první zastávce ze čtyř chystaných show, ale předvedla, že ještě rozhodně není žádná vystřílená puška, co by měla pomalu pokukovat po nějaké té injekci s botoxem.

text Lucie Drugdová

foto Jan Nožička

Lucie

Stejně jako zamlada

amfiteátr Lochotín, Plzeň, 17. 6. 2016

Skupina Lucie je legenda. Není tak divu, že lochotínský amfiteátr, kde se konal první ze čtyř koncertů k výročí jejich třicetin, byl na­třískaný k prasknutí. Přestože předkapely Korben Dallas ani Jasná Páka v přítomných až tak moc emocí nevzbudily (nepočítám hitovku Špinavý záda) a reakce byly spíš vlažné, kolem půl deváté už to v plzeňském areálu vřelo. Na pódium totiž nastoupila čtveřice ve složení David Koller, Robert Kodym, P.B.CH. a Michal Dvořák, která přítomné rozehřála skladbou Rouháš se bohům a až do konce show tempo rozhodně nezvolnila.

Rychlost a nasazení, s jakou bez dlouhých řečí tahle partička valila do diváků pecky typu Zkamenělý dítě, Troubit na trumpety by se nám líbilo, Lovec, střelec, doktor a vědec nebo Oheň, jsou pak asi jedním z důvodů, proč se na tvorbě Lucie zatím neobjevila ani jediná viditelnější vráska, přestože tváře muzikantů už nějaký ten den nevypadají jako na projekcích promítaných za jejich zády. V rámci oslav se na pódiu mihli také původní členové skupiny – zpěvák Michal Penk, klávesák Petr Franc nebo bubeník Tomáš Waschinger, aby vystřihli skladbu Lucie, s níž před třiceti lety koncertovali v klubu na pražském Proseku, a v průběhu večera se ještě vrátili na hitovku Šrouby do hlavy.

S každou další skladbou byla odezva z publika hlasitější, a když si navíc Robert Kodym řekl o dárek v podobě chorálového popěvku „hodně štěstí zdraví“, ze strany fanoušků proběhl jeden z nejefektnějších momentů celého koncertu. Kromě Lenky Dusilové se po boku muzikantů objevila i další známá tvář hudební scény, a to violoncellistka Terezie Kovalová. Ta je součástí skvěle šlapajícího smyčcového kvartetu, který Lucii na turné doprovází.

Dvouhodinovou smršť, v níž se neobjevila jediná skladba, jež by neměla hitový přívlastek, pak za sborového zpěvu lochotínského amfiteátru ukončila kapela drogovou baladou Medvídek. Ať už za to může nadčasovost textů, chytlavost melodií, roztomile neobratný tanec Davida Kollera, nebo sexy hlas Roberta Kodyma, zdá se, že Lucie převezla čas a dokázala, že i kdyby už nenapsala jedinou písničku, narváno bude mít i za dalších třicet let.

Pořád je to totiž kapela, kvůli které i v dešti přijde „plný dům“, staří lidé se nezdráhají zezadu fackovat mladé, aby jim uhnuli ze zorného pole, a náctiletí znají každé slovo hitů, které vznikaly dávno před tím, než se narodili.