Málokterý hudebník se stal takovou ikonou, jako Ian Curtis. Dodnes jej zbožňují melancholické studentky i rozervaní chlapci, jeho texty uctívá pěkná řádka muzikantů a o tom, jaký dopad na hudební scénu měla jeho kapela Joy Division, asi nemusíme diskutovat. Ian Curtis by 15. července oslavil šedesáté narozeniny. Horko těžko si představovat jeho dnešní podobu, když v myslích všech zůstane jako zasněný mladík s bolavýma očima. Svůj život si vzal dobrovolně, když se po dlouhém období vyčerpávající práce, konzumace alkoholu a drolící se rodiny oběsil v kuchyni svého domu v Manchesteru. Bylo mu třiadvacet let.

Těžko tomu věřit, ale od smrti Amy Winehouse uběhne už pět let. Dívka, která se stala ikonou jak pro svůj nenapodobitelný hlas, tak pro výraznou image, během svého života stihla vydat jen dvě studiovky. Přesto se zapsala nesmazatelně do vývoje popu na začátku nového tisíciletí a její deska Back to Black patří jednoznačně mezi nejzásadnější nahrávky minulé dekády. Zemřela 23. července 2011 ve svém domě. Podle její ochranky ještě ve dvě ráno uvolněně sledovala televizi a lehce popíjela, což se jí nakonec stalo osudným. Lékaři při pitvě konstatovali, že v době smrti v sobě měla 4,16 promile alkoholu, což byla s křehkou tělesnou schránkou a dlouhodobým užíváním drog fatální kombinace.

Před deseti lety, konkrétně 30. července 2006, šel do vysílání poslední díl Top of the Pops. Hudební pořad stanice BBC, který se vysílal bez přestání každý týden od – a teď pozor – 1. ledna 1964. Týden co týden po dobu dvaačtyřiceti let tvůrci Top of the Pops přinášeli (nejen) Velké Británii novinky ze světa hitparád a zároveň nabízeli vystoupení nespočtu hvězd populární hudby. Bez přehánění, ať už vás napadne z popové historie kdokoli, pravděpodobně v Top of the Pops vystupoval. Od Beach Boys a Roye Orbisona přes Toma Jonese a Queen po Madonnu nebo Kanyeho. Oblíbený pořad ale dával prostor i alternativě, a tak v něm na sebe v devadesátých letech upozornili Radiohead, Leftfield nebo třeba Massive Attack. Kam se hrabe naše Medúza!

Červenec 1986 patřil Madonně. Měla krátce po vydání desky True Blue a zatímco první singl Live to Tell spíš prosvištěl médii, druhý Papa Don‘t Preach se konečně chytl. Před třiceti lety jej hrály hitparády po celém světě, triumfoval i v Kanadě a Austrálii, což jsou trhy, které se od klasické osy USA – Velká Británie drží spíš stranou. Píseň o těhotné dceři vysvětlující otci rozhodnutí nechat si miminko okamžitě začala rezonovat společností. Konzervativní ženské organizace viděly v singlu otevřené schvalování těhotenství náctiletých, zatímco odpůrci potratů si vyložili píseň jako Madonnin vzkaz na jejich podporu. Zpěvačka sama se do této diskuze nijak nezapojila, o rok později ale využila Papa Don‘t Preach k první provokaci Vatikánu. Věnovala skladbu papeži Janu Pavlu II., který nabádal italské fanoušky k bojkotu zpěvaččiných koncertů v rámci evropského turné.

Album Is This It, které 30. července oslaví patnácté narozeniny, je považováno nejen za nejzásadnější nahrávky počátku tisíciletí, ale mnozí kritici je řadí mezi nejdůležitější nahrávky v historii rockové hudby vůbec. Jde o debut The Strokes, na kterém se kapela rozhodla vynechat všechny studiové kudrlinky, jaké se v rámci postprodukce na hudbu lepí, a vydala elpíčko plné syrového garážového zvuku, na který v té době nikdo nebyl zvyklý. Rockovým hitparádám v tom roce dominovaly singly Butterfly od Crazytown, It‘s Been a While od Staind a především How You Remind Me z tvůrčí dílny milovaných i zatracovaných Nickelback. Není divu, že ze syrového zvuku The Strokes se stala ze dne na den senzace. Začal nástup indie rocku.