text Antonín Kocábek

foto Primavera Sound / Eric Pamies, Dani Canto, Xarlene

Koupím lístek!
Zn. Zoufale prosím!

K tomu, aby se vyhoupla z naprosté nuly do evropské festivalové špičky, nepotřebovala barcelonská přehlídka Primavera Sound ani deset let. Opakovaně láká stále více návštěvníků z celé Evropy, letos se konala už po šestnácté, a poprvé byl areál pro dvě stě tisíc lidí dopředu vyprodaný.

Jako výmluvný obrázek o festivalu by stačilo jedno krátké video. V páteční večer se od stanice metra El Maresme Forum ke vstupní bráně festivalu s houpajícími se písmeny, tvořícími název festivalu, táhl hustý několikařadý zástup. A všude ho lemovaly bez­radně vyhlížející jedinci a dvojice vybavené kartóny s nápisem „Buy Ticket!“ Na jednom místě dokonce stála slečna na vyvýšeném patníku a stejný nápis si umístila přímo na své odhalené sexy bříško. Raději ani nedomýšlet, co by případnému překupníkovi všechno byla ochotná za vstupenku dát.

Zájem i respekt fanoušků, stejně jako kapel, je pěkná věc. Ovšem o tom, proč je Primavera výjimečný festival i v evropském měřítku, nejlépe svědčí porovnání zdejších reálií s libovolnou akcí u nás, ale i například s oblíbenou

slovenskou Pohodou, maďarským Szigetem nebo polským Off festivalem. Být pozván do zdejšího programu si i slavné kapely považují za čest a jejich koncentrace je taková, že jen pouhé dvě hlavní scény jich za jediný den festivalu nabízejí víc než většina středoevropských akcí na všech scénách a za celou dobu trvání jednoho ročníku. Přesto zdejší dramaturgie ze zásady hlavní jména neopakuje dříve jak po několika letech a vyjma čestné výjimky, kterou jsou každým rokem hrající Shellac, kapela veleslavného producenta Steva Albiniho, tu nikoho z těch, kteří vystoupili před rokem, v soupisce nenajdete.

Pro návštěvníky katalánské hudební chlouby i kvůli tomu není překážkou skutečnost, že vstupné na festival je oproti zmíněným středoevropským kolegům zhruba dvojnásobné.

I tak počet přijíždějících zatím každý rok narůstal. Stejně tak je legrační si vzpomenout, jak měli před časem organizátoři Colours of Ostrava nemalý problém, když se tehdy bleskurychle vyprodaly místenky do stanového městečka a potom, co oznámili, že další stanové městečko je volné v jiné části města, protesty neznaly mezí. Primavera oproti tomu žádný stanový tábor vůbec nemá a signál návštěvníkům je jasný: Jsme ve městě. Kde budete spát, si vyřešte sami. Je už na vás, jestli máte na hotel, nebo zvolíte levnou ubytovnu, a také kam zaparkujete auto. I novináře k cestě na festival nikdo nemusí přesvědčovat. Před několika lety dokonce barcelonští organizátoři měli už tolik žádostí

PJ Harvey

Koncert, jaký potkáte jednou za pět let. Skvěle poskládaný setlist z posledních dvou alb, rozšířená kapela, neskutečná atmosféra i muzikantská souhra.

Algiers

Kapela, kterou je nutno vidět. Charisma na rozdávání. Chvíli soulový samet, chvíli uječená hysterie, africký pop i čisté elektronické experimenty. A neodhadnutelnost od začátku do konce.

Daughter

Pop pro desetitisícový dav. Krásné a romantické melodie, bez ulepenosti a vlezlosti. Navíc upřímně podané, bez zbytečných póz.

Folkoví písničkáři „konkurují“ hiphoperům, elektronika metalu, kytarovky soulu a world music industriálním experimentům i melodickému popu

Jsme ve městě. Kde budete spát, si vyřešte sami. Je už na vás, jestli máte na hotel, nebo zvolíte levnou ubytovnu, a také kam zaparkujete auto

Stojí to za výlet?

Netřeba zastírat, že výprava na Primaveru není levná záležitost a český hudební fanoušek se stěží dostane pod trojnásobek sumy, na kterou ho vyjde výprava na Colours of Ostrava nebo Rock for People. Nicméně získá za to nejen úžasný areál přímo na břehu moře, ale i lahůdkový program s mnoha interprety, které doma nejspíš nikdy neuvidí. Důvod je jednoduchý – v zahraničí už se jedná o natolik respektovaná a známá jména, že jejich honoráře jsou v přímém rozporu s tím, kolik potenciálních zájemců o jejich vystoupení u nás by se našlo. Nezanedbatelné je i to, že festival se žánrově ničemu neuzavírá a kromě spotřebního, na efekt a pouze pro výdělek vznikajícího popu, tu lze narazit

o novinářské akreditace, že zavedli za akreditaci poplatek ve výši 50 eur. Kolik českých festivalů by si to mohlo dovolit?

A když se nebudeme omezovat jen na festival, pak Barcelona určitě patří k nejkrásnějším městům Evropy, a protože koncerty těch

žánrově prakticky na cokoli. Folkoví písničkáři „konkurují“ hiphoperům, elektronika metalu, kytarovky soulu a world music industriálním experimentům i melodickému popu.

Vedle hvězd pak lze program vnímat i jako poznávací zájezd. Jednak tu je řada zcela méně známých a vycházejících jmen, o kterých se teprve za čas může opravdu začít mluvit, a je fajn zažít jejich nesmělé začátky, jednak tu mnoho zavedených kapel hraje v přirozeném prostředí – jinými slovy: je něco jiného koncert v klubu pro tři sta Čechů, z nichž polovina nejde užít si večer, ale konečně poprvé uvidět svou legendu, u níž tak ani nepozná, má-li zrovna svůj den, a něco jiného vystoupení pro pár tisíc lidí, kteří s kapelou zpívají, mohutně ji podporují a vybudí k nadstandardnímu výkonu.

Letošní ročník byl ve znamení kosmicky rozevlátého rocku a zasněně melancholického popu

podstatných bodů programu začínají až večer, je přes den spousta příležitostí si ji turisticky užít a noční návštěvu festivalu doplnit o skvělou denní dovolenou.

Radiohead a ti ostatní

Říká se, že opravdu dobrý festival se pozná podle toho, že na něj mizí lístky z předprodejů ještě dříve, než pořadatelé oznámí jména hvězd. Primavera pravidelně oznamuje celý

program najednou, zhruba tři měsíce před termínem, a obvykle to bývá poslední kapka k vyprodání permanentek. Letos se ale poprvé beznadějně vyprodaly i jednodenní vstupenky – a to už asi tři týdny před konáním. Tak jako jinde, samotný festival, tedy běhání a nestíhání mezi zhruba desítkou scén, trvá od čtvrtka do soboty. K tomu má ale Primavera i středeční warm-up se vstupem zdarma (letos mu vévodili Suede) a doprovodný program Primavera Pro, složený ze showcase koncertů, besed, přednášek a promítání,

z letošního programu pro ty,
kteří je dosud nezaregistrovali

trvající od pondělka až do neděle, kdy třeba v univerzitním areálu poblíž centra města vystoupili Mudhoney. Program také dával jasně najevo, že zdaleka nestraní jen teenagerům a pouze „nové hudbě“. I ti nejmladší si dokázali užít člena The Beach Boys Briana Wilsona, který potvrdil místní tradici, kdy tu každý rok někdo zahraje své kompletní starší album. Tentokrát se tedy vzpomínalo na Pet Sounds z roku 1966. Dalším ohlédnutím byl výtečný blok režiséra Johna Carpentera, který osobně přijel zahrát hudbu ze svých hororů. A své místo v letošním line-upu měla i elektroindustriální sekce pod kurátorským dohledem letitých Current 93.

Kdybychom měli nějak zjednodušovat do šablon, pak letošní ročník byl ve znamení kosmicky rozevlátého rocku a zasněně melancholického popu. Skvělé sety tak odehráli nejen Tame Impala nebo Sigur Rós, ale i Daughter či stále nikoli do starého železa patřící Air. Nejvíce lidí pak jednoznačně přilákali Radiohead (u kterých jsem si opět potvrdil, že to není kapela pro mě) a ve skvělé formě se nacházející PJ Harvey, s rozšířenou doprovodnou kapelou zvící menšího orchestru a saxofonem v ruce. Dodrženo zůstalo i „pravidlo“ účasti jednoho z metalových klasiků, a mám-li věřit referujícím, otcové black metalu Venom rozhodně nezklamali. Zato jsem viděl vynikající sety syrových rockerů Dinosaur jr. a Shellac. A jakkoli vypadali v těch svých montérkách hodně komicky, i nadupaný rockový blok Ty Segall & The Muggers, který opět a znovu odeslal všechny proroky konce rocku do říše zbožných přání.

K ránu se pak hodně tančilo – je otázkou, zda se vystoupení, začínající v lepším případě ve dvě, ale častěji třeba ve čtyři hodiny dá absolvovat bez chemických stimulantů, ale kdo chtěl, měl spolu s Beach House, Battles nebo DJi na plážové scéně mnoho příležitostí. Bohužel někde na cestě uvízl a nedorazil Hudson Mohawke, ale vedle hvězd bylo možno narazit na spoustu „menších jmen“, která stála za to. I natolik stárnoucího jedince s konzervativními chutěmi, jako je autor těchto řádků, totálně rozsekali maskovaní skřítci RSS Boys, jejichž taneční set byla taková jízda, že se u ní snadno dalo zapomenout na mnohem slavnější kolegy. A agresivní argentinské elektroniky Mueran

Primavera potvrdila, že pokud někdo fňuká nad programem českých festivalů s donekonečna se opakujícími jmény, je to jen k jeho vlastní škodě

Humanos bych rozhodně k pozornosti doporučil všem, kteří se chystají na Colours.

Příjemným doplňkem k hvězdám a objevům (viz boxy) se pak stala často velmi nenápadná, ale o to pozoruhodnější vystoupení bezambiciózních těles. Vysokou školu práce se zvukem předvedli Beak, hudebně pestrý a optimistický vedlejší projekt Geoffa Barrowa z Portishead a Billyho Fullera, hrajícího s Robertem Plantem. Vynikající byla i noční seance s Tortoise, kteří naživo zdaleka nejsou tak komorně zamyšlení jako na deskách. A zatímco v Praze před Portishead působily dámy ze Savages jako zakřiknuté, introvertní a místy i unavené, tentokrát předvedly neskutečně

nadupaný, energický a sebevědomý set, jehož přinejmenším polovinu strávila zpěvačka nadnášena na rukou předních řad.

Letošní Primavera, oproti předchozím dvěma ročníkům vylepšená o ideální počasí, opět potvrdila, že pokud někdo fňuká nad programem českých festivalů s donekonečna se opakujícími jmény, je to jen k jeho vlastní škodě, protože možnosti, jak si o jediném víkendu užít více než jinde za celé léto, třeba právě v Barceloně, zkrátka jsou. A i když je jejich důsledkem až někam k trojciferným číslům vymetený bankovní účet (jako ten můj), netřeba toho v konfrontaci s mírou zážitků litovat.