Mezi vlky a medvědy

Koncertní záznamy skladeb vybraných napříč mnohaletou kariérou zaujmou jen věrné příznivce.

Kanadský rockový nestor, podobně jako Bob Dylan, patří k těm, kteří rozhodně dlouhými pauzami mezi alby netrpí. Zdaleka ne vše, co vypustí, ovšem spadá do kategorie „zásadní nahrávka“. A i o jeho nejnovějším titulu tak platí ono okřídlené: „uspokojí, ale nenadchne“. Není tak divu, že se o Youngovi více než v souvislosti s novinkou v poslední době spíš psalo kvůli tomu, že nejprve protestoval a pak i prominul Donaldu Trumpovi, že použil při kampani jeho hudbu.

Nová konzerva ho zachycuje s aktuálním doprovodem kapely Promise of the Real a svými tématy působí, jako by šlo o pokračování předchozího alba Montesanto Years (stejnojmenná skladba ostatně nechybí). I tam totiž byla idea a úmysl mnohem nápaditější než samotný výsledek. Protože upřímně řečeno, Youngův aktuální „experiment“ proložit live záznamy z loňského turné samply cvrčků, žab nebo vran, které prý často nahrál přímo na svém dvorku, jen sotva bude něčím, nad čím by všichni obdivně zajásali. Skutečnosti, že nahrávka nemá po celých 98 minut žádnou pauzu a že ji známý propagátor kvalitního přehrávání opět nesvěřil iTunes, tak jsou skoro zajímavější než samotný obsah alba.

Pokud se ale oprostíme od ideového základu, pořád zůstává stabilní forma, patrná koncertní energie, připomínající, že to jsou právě především vystoupení, kterými současný Young ční i nad mnohem mladšími kolegy, a grandiózní finále se skoro půlhodinovou, skvěle vygradovanou skladbou Love and Only Love. Ale ani ta nejspíš nepřeklopí výsledný pocit, že na další nahrávku úrovně Ragged Glory či Le Noise si zkrátka budeme muset ještě počkat.

1. Mother Earth


2. Seed Justice


3. My Country Home


4. The Monsanto Years


5. Western Hero


6. Vampire Blues


7. Hippie Dream


8. After the Gold Rush


9. Human Highway


10. Big Box


11. People Want to Hear About Love


12. Wolf Moon


13. Love and Only Love

Přesvědčivá rock’n’rollová póza

Velšská parta trumfla sama sebe, indierocková revoluce se ale stále nekoná.

Čtveřice Catfish and the Bottlemen zažívá obrovský skok kupředu. Z velšských hospod se vypracovala na špičku indierockového světa. Letos získala BRIT Award za objev roku a během několika minut dokáže vyprodat gigantické koncertní arény. I proto velšskou smečku v čele s velkohubým Vanem McCannem mnozí nálepkují jako novodobé Oasis. Na masivně rostoucí úspěch navazuje druhá řadová deska The Ride. Jo, je to jízda. Ale upřímně trochu jednotvárná, bez příjemných hrbolů a děr na silnici, které by ji nějakým způsobem ozvláštnily.

Frontman dokola prohlašuje, že chce se svou skupinou zaplnit stadiony. Tahle touha se na nové album promítá až přespříliš. Je sice lepší než plochý debut, až otravně ale v některých momentech vychází vstříc mladé generaci masových posluchačů. Kolekce jedenácti skladeb si drží svou linku, nesnaží se nijak vybočit a nepouští se do žádných experimentů. Pokouší se nás přesvědčit, že má velké koule, ale přitom je vesměs bezpohlavní. Na druhou stranu síla refrénů několika songů v čele s Twice a Soundcheck se s každým dalším poslechem zakusuje pod kůži se stejnou chutí jako aligátor do svého ocasu na obalu.

Není divu, že v Catfish and the Bottlemen chce plno lidí vidět revoluční formaci, která se stane pomyslnými oživovateli rock’n’rollu, tak jako v minulých dekádách The Strokes a před nimi Oasis. Jsou drzí, s ničím se zbytečně nepářou a mají suprovou image, kterou podkreslují černobílé vizuály a jednoslovné názvy písniček. Ani jedna z jejich desek ale bohužel nemůže kvalitou konkurovat rané tvorbě zmíněných velikánů. No a hit, který by stejně jako Wonderwall definoval generaci, zatím taky nesložili. Na revoluci, o které si budou šuškat příští generace, Catfish zatím nedosáhli. Tak či tak se řadí k tomu zajímavějšímu, co se z ostrovní kytarové indie scény dokázalo v posledních letech skutečně prosadit. The Ride se okamžitě po svém vydání katapultovalo na špičku komerčních žebříčků v Anglii, Skotsku i USA. Zvykněme si proto, že se s partičkou frackovských pozérů budeme v následujících letech setkávat často. Mohlo by to být ale i mnohem, mnohem horší.

1. 7

2. Twice

3. Soundcheck

4. Postpone

5. Anything

6. Glasgow

7. Oxygen

8. Emily

9. Red

10. Heathrow

11. Outside

Zoufale krotká deska

Rádoby současná novinka milovníků jižanského soundu příliš spoléhá na formu.

Band of Horses fungují od roku 2004 a mají za sebou několik zajímavých komerčních úspěchů, pořád jako by se ale hledali. Začali u poměrně konzervativního indie rocku s písničkářskými kořeny, ze kterého vyčnívaly emočně až přepjaté skladby v čele s The Funeral, což stačilo k přitáhnutí pozornosti.

V dalších letech, provázených změnami ve vydavatelství, sestavě i místě působení, se oflanelovaní vousáči uchýlili k ještě usedlejším polohám ovlivněným jižanským soundem, a i když jejich produkce nenabízela příliš záchytných bodů, stále se nějakým zázrakem drželi v top dvacítce ve Státech i v Evropě. Album Mirage, se kterým přišli před pěti lety, už ale nebylo o moc zábavnější než vyjížďka obilným polem za zvuku country rádia, a po rozporuplných reakcích, jaké sklidilo, skupina pochopila, že je na cestě do slepé uličky.

Novinka Why Are You OK je tak logickým pokusem o zařazení zpátečky a pokusem sladit krok se současnými trendy, koňáci ale jedou přinejlepším na půl plynu. Díky snaze o atmosférický, tak trochu zasněný zvuk, a vrstvení jemných harmonií, se album rozhodně poslouchá líp než dřívější otrocky kytarový drive s odérem sena a slámy. Čím víc Band of Horses tentokrát vypilovali formu, o to slabší ale nabízejí skutečný obsah.

S výjimkou dvou úvodních tracků, které epickými záblesky asociují ranou tvorbu skupiny, a zbytečně podbízivého singlu Casual Party, deska krotce klouže po povrchu, utápí se ve středním tempu a přelíbezné náladě. V intencích toho, co jsme od Band of Horses slyšeli v posledních letech je Why Are You OK rozhodně krok správným směrem, chybí jí ale schopnost jít na dřeň emocí, zdravá špína a větší sebevědomí. Tahle parta koní prostě nemá koule a nepomohl jí je objevit ani producentský guru Rick Rubin, který je jindy mistr v tom, jak nakopnout věci.

1. Dull Times/The Moon

2. Solemn Oath

3. Hag

4. Casual Party

5. In a Drawer

6. Hold on Gimme a Sec

7. Lying Under Oak

8. Throw My Mess

9. Whatever, Wherever

10. Country Teen

11. Barrel House

12. Even Still

První fáze proměny

Na třetí studiovce Ariana Grande našla cestu, ale cíl je ještě daleko.

Zatímco název novinky je v překladu Nebezpečná žena, na obalu i v bookletu se americká zpěvačka stylizuje do role zajíčka sálajícího mladou dívčí sexualitu. A tak je to s celou deskou. Grande se snaží dostat do role dospělé vyzrálé interpretky, ale zároveň jednou nohou stále neopustila svět teenagerovského šoubyznysu a některé skladby jako kdyby sem prosákly z dětského kanálu Nickelodeon, kde kdysi Grande začínala.

Oproti poslední desce sledujeme výraznou tvůrčí profilaci. Grande ví, co chce, zúžila záběr, ale o to větší má tah. Soustředí se na autorsky rozpoznatelný pop, jen lehce zabíhá do jiných žánrů a sem tam přidá taneční rytmus. Jinak se ale na novince snaží odpoutat od kolegyň teenage hvězdiček typu Seleny Gomez a hlásí se k o generaci starším divám. Při skládání nových písní jí velkou inspirací byla Mariah Carey, což dost napovídá o směru, jaký se Grande snaží nyní své tvorbě dát.

Klaplo to tak napůl. Hlasově na to bezpochyby má. Zpívá nádherně a její široký záběr při poslechu laská ušní lalůčky. Jenže jakmile si vystřílí všechny singly, zbytek desky už táhnou jen zajímaví hosté (Nicki Minaj, Lil Wayne nebo Macy Gray), protože hudebně jde o cudný řadový pop vhodný klidně pro tu dětskou televizi. A nezvednou to ani bonusy, kde se zpívá třeba o orálním sexu.

Grande má celou kariéru prakticky před sebou. Mladický roztančený pop (jako například skladby Into You nebo Greedy) jí v tuto chvíli sedí víc než hra na r‘n‘b divu. Dangerous Woman ale naznačuje, že jí jednou klidně může být.

1. Moonlight

2. Dangerous Woman

3. Be Alright

4. Into You

5. Side to Side

6. Let Me Love You

7. Greedy

8. Leave Me Lonely

9. Everyday

10. Bad Decisions

11. Thinking Bout You

Důstojná rozlučka

Kvality poslední desky jsou ve stínu
smutného dojezdu.

Neříká se to snadno, ale Roxette končí. Jedna z nejúspěšnějších evropských skupin v rámci globálního popu kvůli zdravotnímu stavu své zpěvačky zrušila naplánované koncerty, dotáhla práci na desce a hotovo, šlus, opona dolů. Good Karma je tak labutí písní, při jejímž poslechu se nelze ubránit myšlence, v jak nepříjemné situaci vznikala.

Dobrá zpráva je, že ze zvuku to není nijak poznat. Jistě, Marie Fredriksson už nezpívá jako dřív, nejde do výšek ani silných vokálů. Per Gessle ale stále umí skládat dobrý pop a přizpůsobil se situaci. Nový repertoár se drží středního tempa a staví na jednoduché a zapamatovatelné melodičnosti. Nijak Fredriksson neždíme, a když už je někde potřeba se do toho opřít, oddře to Gessle nebo se gradace obalí do elektronických aranží.

Hodně desce pomáhá i její pozitivní kontext. Zpěvaččin zdravotní stav bezpochyby na kapelu i práci ve studiu vrhl smutný stín, o to víc s ním hudebníci skrze svou hudbu bojují. Nové skladby opravdu nejsou perly do hitparád, ale jako kdyby si zúčastnění říkali – hitparády, ty vem čert, hlavně že jsme zase ve studiu. A tento pocit posledního mejdanu bez bouchání šampusu se táhne celou deskou. Místy se nostalgicky tlačí na zvuk devadesátkových synťáků, což má svůj důvod. V Some Other Summer se starší fanoušci budou cítit jako na dýze v dobách, kdy Roxette teprve začínali. Úvodní Why Dontcha? nebo Good Karma jsou podány s jistotou „otevíráků“ stadionové kapely. Velkou pozornost si zaslouží závěrečná píseň April Clouds, se kterou se Roxette otevřeně loučí s fanoušky. Dojemně, upřímně, bez patosu i falešných kudrlinek. Asi jako když vám někdo mává na rozloučenou z paluby odpolouvající lodi. A poslední slova, která k vám vítr donese, je zvolání, ať vaše karma zůstane navždy dobrá...

1. Why Dontcha?

2. It Just Happens

3. Good Karma

4. This One

5 You Make It Sound So Simple

6. From a Distance

7. Some Other Summer

8. Why Don‘t You Bring
Me Flowers?

9. You Can‘t Do This to
Me Anymore

10. 20 BPM

11. April Clouds

Krůček od vrcholu

Dvojice pražských producentů a hudebníků zapíchla svoji vlaječku o něco výš svému Everestu. Příště už to bude s cepíny.

Spoiler: S kapelou nás pojí pevné vazby. Dokonce takové, že Headliner spolupořádá křest její nové desky na Střeleckém ostrově, o kterém se dočtete na jiném místě tohoto čísla.

Republic of Two si za sedm let existence prošli poměrně zásadním vývojem. Jiří Burian se tehdy spojil s Mikolášem Růžičkou poté, co měli oba za sebou hromadu experimentální či elektronické tvorby. Na začátku stála potřeba očistit se od veškeré chemie, z tepajících klubů se uklidit do ticha obýváku a užít si kouzlo čistého zvuku v „původní“ akustické podobě. Něco jako když U2, na kterých mimochodem oba muzikanti vyrůstali, přišli po svých elektronických nahrávkách v 90. letech s albem All That You Can‘t Leave Behind.

Ačkoli zůstali věrní důrazu na silné melodie, které nenahradí sebelepší aranž, pojali Burian s Růžičkou kapelu jako svobodný prostor, ve kterém se mohou pohybovat po vlastní cestě. Od debutu Raising the Flag (2010) rozvíjeli zvuk, zapojovali nové nástroje, hráli si s aranžemi a především zkoumali, kam všude se v rámci své melodiky mohou posunout. Jak ukazuje jejich čtvrtá studiovka Back to the Trees, jejich mantinely jsou skutečně široké a vlastně nedefinovatelné.

Tak trochu paradoxně zní tvrzení, že novinka je vlastně poctou jejich hrdinům, které oba muzikanty v minulosti k hudbě přivedli. Republic of Two totiž stvořili tucet silných skladeb, aniž by opisovali a aniž byste dokázali jasně určit, jak konkrétně se jejich inspirace jmenovala. Takhle má vypadat originální tvorba, kdy autoři vlivy přirozeně vstřebají, aniž by překryly jejich vlastní přístup k hudbě. V nových písních se znovu mísí Burianovo popové skladatelství a jakási nevyřčená temnota Růžičkova songwriterství. Oboje dohromady funguje zatím nejlépe v celé jejich dosavadní tvorbě.

Jestliže na první desce kapela „vztyčovala“ svoji vlajku, albem Back to the Trees ji suverénně zapichuje na českém hudebním Everestu. Těšme se, jakou cestou se vydá příště. Úplný vrchol je na dohled.

1. Under the Waterfall

2. Caravan

3. All I Need

4. My Serenade

5. Now You Walk Alone

6. Back to the Trees

7. The Healer

8. Riverbed

9. Sirens

10. Volunteer

11. Sound Underneath My Skin

12. Fleeting Glance

Sentimentální uvolnění

Rozlučková nahrávka kanadských indie rockerů je lék proti zaprdlosti.

Čtveřice ze země javorového listu zkraje minulé dekády patřila k indie kapelám, kterým se předpovídaly velké věci. Rekrutovala se z hardcoreového podhoubí, už v raném období ale chytila dance-punkové moresy, které ji pasovaly do role pionýrů trendu, později masivně rozšířeného hlavně Bloc Party, a její subpopácký debut Make Up the Break­town v čele s ulítle rozvernou peckou Bandages oblétl svět. Přestože Hot Hot Heat startovali na správném místě i ve správném čase, jako by se na dalších x let zasekli ve statusu budoucích hvězd, na čemž nic nezměnil přechod k major labelu, turné s Foo Fighters nebo už vzpomenutými Bloc Party, ani rostoucí inklinace k popovým postupům na dalších albech. A zhruba od roku 2010 o nich prakticky nebylo slyšet, aby se teď eponymním comebackem rozloučili definitivně.

Nikdy mi nešlo do hlavy, proč se Hot Hot Heat neprosadili ve větší míře. Nescházel jim výrazný ksicht, drzá energie ani schopnost přijít s hitem jako blázen. Ve skutečnosti je ale odpověď nasnadě – nikdy se plně nevzdali indie ethosu ani nepřijali rokenrolová klišé a jako pudovou obranu proti masové líbivosti i do těch největších fláků neváhali implementovat kdejakou úchylárnu. Navíc v popředí toho všeho nestojí žádný klasický uchvatitel, ale kudrnatý hubeňour dovádějící na pódiu zpoza kláves. A to je model, který do průměrného vkusu prostě nezapadá.

Ať už to Hot Hot Heat zabalili z jakéhokoli důvodu, jejich poslední release je skvělou poklonou fenoménu, jaký ztělesnili. Žádné velké výstřelky se tentokrát nekonají, ani zde není patrná snaha reinventovat dřívější produkci. Víc než jindy jde o ultimátní pop songy, pumpující do těla opojnou radost i jemný sentiment, napěchovaný pod nakažlivě bezstarostnou fasádou. Bavíme se o Hot Hot Heat, takže se znovu uplatňuje paradox, že zdánlivé odrhovačky s dalšími poslechy přirůstají k srdci. A k tomu, aby si k němu prodraly cestu, je třeba v sobě objevit kus zdravého nadhledu a umění nebrat se vážně. Není to ale těžké, protože Hot Hot Heat k tomu nabádají ryzí muzikálností a tak přesvědčivě jako málokdo. Bude tu bez nich smutno, i když jak Steve Bays zpívá v závěrečném tracku – „vzpomínka se nevytratí“.

1. Kid Who Stays in the Picture

2. Modern Mind

3. Pulling Levers

4. Bobby Joan Sex Tape

5. Magnitude

6. Mayor of the City

7. Alaskan Midnight Sun

8. Comeback of the Century

9. Sad Sad Situation

10. The Memory‘s Here

Čím starší, tím lepší

Album původně frontman Michael Gira vyhlásil jako poslední. Zaplať pánbůh jen v aktuální sestavě.

Nad tím, jak vynikající je každé další z postcomebackových alb Swans, zůstává až rozum stát. I to nové je opět silné a intenzivní, a to navzdory tomu, že se už tradičně rozprostírá na ploše skoro dvou hodin. Ale mnohem důležitější je si u něj uvědomit, kolik kapel, které vznikly před několika desítkami let, je schopno přinášet natolik inovativní zvuky, emotivní podání, podivuhodně neobyčejnou atmosféru i originální osobní výpověď? Nehledě na nadprůměrně soustředěné instrumentální výkony a charakteristický zvuk?

Album, označované za finále trilogie, tohle všechno v sobě má. Opět se nespokojuje s tím, být jen oddechovou kulisou, ale vyžaduje posluchačovu spolupráci. Odměnou za to je nekompromisní, expresivní a drsně osobní hudba, u které hlasitost ani její násilná povaha není ani na moment jen samoúčelná.

Rituální charakter poslech téhle ponuré, a místy až bolestné hudby proměňuje v podobný zážitek, jakým je divadelní představení anticky pojatého dramatu. Přináší vyvíjející se příběh a nabízí vyvrcholení i katarzi. Meditativní a intimní momenty se střídají s děsivě kypícími hrozbami a destruktivními i hyp­notickými hradbami zvuku, po kterých i pár vteřin ticha mezi skladbami působí jako funkční součást. Není těžké propadnout u toho pocitu závislosti.

Další album Swans je tu tak znovu pro ty, kteří pochybování nebo strach nepovažují za slabosti, úzkost za něco, co je potřeba skrývat, a hudbu za něco, co má navozovat jen příjemné pocity. Ti ho jistě budou vnímat jako projev vitality a něco, co i posluchače může posílit. Proto i fakt, že se jím uzavírá určitá tvůrčí etapa, neznamená sebemenší problém. Ani na moment totiž nezůstává pochybnost, že je to právě Gira, kdo je režisérem všeho dění. Což dává naději, proč by tomu ani s jinými spolupracovníky v budoucnu nemohlo být podobné.

1. Cloud of Forgetting

2. Cloud of Unknowing

3. The World Looks Red / The World Looks Black

4. People Like Us

5. Frankie M.

6. When Will I Return?

7. The Glowing Man

8. Finally, Peace