text Honza Vedral

foto Warner Music

Všechno je jinak

Red Hot Chili Peppers už nepořádají divoké večírky a nevěší si ponožky na penisy. Skladby na nové album nenapsali předem, ale až ve studiu. Odstřihli se od producenta Ricka Rubina, se kterým pracovali přes dvacet let. S kytaristou Joshem Klinghofferem jsme exkluzivně mluvili o tom, jak a v co se mění jedna z nejpopulárnějších kapel světa.

Kde je asi ten hotel? říkám si, když lezu z metra na Champs-Élysées. Za chvíli zvednu hlavu od telefonu a praští mě do očí tyrkysová barva čepice, kterou už jsem někde... „Co byste rád?“ ptá se portýr v livreji a najednou mi to dojde. „Vlastně jdu dělat rozhovor s touhle,“ ukážu neomaleně na bubeníka Chada Smithe, který má tu čepici na hlavě, „kapelou.“ „Takže budeme mluvit spolu?“ prohodí Chad cestou k výtahu. A já popravdě říkám: „Prý ne, ale někde by tu měl být i Josh.“

Jak se brzy přesvědčím, ve skutečnosti jsou v tom hotelu v srdci Paříže, kam se nám povedlo dostat jako jedinému českému médiu, úplně všichni členové Red Hot Chili Peppers. Uvolněně procházejí chodbami z rozhovoru

na rozhovor. Sem tam podepíšou nějakou desku a s někým se vyfotí. Rozhodně přitom nepůsobí, že jsou součástí jedné z nejdůležitějších a nejslavnějších stadionových kapel historie a vlastně i současnosti.

Když dorazí služebně i věkově nejmladší člen Red Hot Chili Peppers, kytarista Josh Klinghoffer do mezipatra, kde na něj podle instrukcí čekám, a zjistí, že ještě nemáme volný pokoj, objedná si obří dvojité laté ze sójového mléka, kecne sebou na schody a všem okolo vypráví zábavné historky. „Než jsem sem jela, říkala jsem svému synovi, že bych byla radši, kdybys byl můj syn radši ty. On se chová jako strašný idiot,“ hlaholí na Joshe britským přízvukem postarší šéfová z firmy, která to tu má celé na

Řeknu vám pravdu, s Rickem Rubinem jsme tentokrát nenatáčeli kvůli mně

povel. A myslí to vážně. Protože na poměry takové události, jako je rozhovorový den Red Hot Chili Peppers, tu panuje nezvykle rodinná atmosféra.

Kolem ještě jako by nic prochází Anthony Kiedes a Flea a ptají se, jestli si mají dát taky to laté. A pak už jsme s kytaristou, který je o skoro dvacet let mladší než zbytek kapely a od odchodu Johna Fruscianteho žije pod ostrým dohledem konzervativních fanoušků i kytarových puristů, v pokoji sami. A je na čase bavit se o desce The Gateway, ze které zní Red Hot Chili Peppers tak nějak jinak než kdykoli dřív. Nejdřív se ale ještě Josh koukne na iPhone se zapnutým diktafonem, který jsem položil na stůl, pokývne hlavou, vezme ho a otočí spodní částí k sobě. „Mikrofon máte dole. To se pozná tak, že to je ta část, do které mluvíte,“ řekne dobrosrdečně, čímž mě samozřejmě vyhazuje z konceptu, a zatímco koktám první otázku, přebírá nenápadně nad rozhovorem kontrolu. Na závěr mám z téhle drobnosti pocit, že to udělal přesně takovým způsobem, jakým převzal otěže nad novým soundem Red Hot Chili Peppers.

Sedíme tu přesně čtyři dny před vydáním desky, která vznikala docela dlouhou dobu. Jaký je to vlastně pocit, když víte, že je to na spadnutí?

Vlastně ani nevěřím tomu, že ta deska ještě není venku. Nahrávali jsme ji skutečně dlouho, prací na ní jsme strávili intenzivně dva a půl roku, což je šílené. Navíc jsme už teď na turné, takže nějaký obzvláštní přehled

Každého fanouška na té desce na první poslech trkne, že má jiný sound. Proč po více než dvou dekádách nevznikala s producentem Rickem Rubinem?

Politicky správná odpověď by byla, že jsme zkrátka cítili, že je čas na změnu. Ale řeknu vám pravdu, z velké části to bylo kvůli mně. Cítil jsem se ve zvláštní pozici. Kluci z kapely měli s Rickem více než dvacet let trvající pracovní vztah, a když jsme natáčeli předchozí album I’m with You, bylo pro mě obtížné věřit tomu, že jsem skutečně jeho součástí. Vždyť čtyři lidi z pěti, kteří byli ve studiu, se znali naprosto perfektně a já byl nějaký nový element. Nevěděl jsem, co spolu zažili, jak a proč se k sobě chovají. Nemůžete se divit, že jsem dospěl k názoru, že by pro kapelu bylo dobré, kdyby zkusila něco nového. Něco, co bude také zábavnější i pro mě.

o datech a termínech nemám, zvlášť když v USA dřív vycházely desky v úterý a teď je to všude ve světě v pátek. A taky bych mohl mít pocit, že vyjde až za měsíc. Jsem v tom popravdě trochu ztracený. Ale říkám si, už aby to bylo.

Jsme přátelé, ale s Johnem Frusciantem jsem nemluvil od svého nástupu do Red Hot Chili Peppers

všechno, abych nepošpinil odkaz a historii, kterou tahle parta má. Red Hot Chili Peppers za sebou mají opravdu bohatou minulost a hrají velkou roli v historii kultury i v životech velké spousty lidí. To jsem samozřejmě v hlavě měl a nechtěl jsem to pokazit.

Když jsem se připravoval na tenhle rozhovor, prošel jsem desítky videí, kde fanoušci srovnávají, jak hrajete sóla vy a jak je hrál John Frusciante. A pod nimi četl hádky, kdo je, nebo není lepší. Je spousta lidí, kteří to berou jako souboj...

Jo, lidi jsou pitomí.

Vážně?

V diskusích na síti určitě. Ustanovil jsem si jedno pravidlo, že nebudu na internetu nic číst. Než jsme vyjeli na tohle turné, tak jsem si ale na YouTube vyhledal pár videí, abych si vzpomněl, jak jsem které písničky hrál. A abych se naladil na tu správnou vlnu. Projel jsem si i stará videa Chili Peppers s Hilelem Slovakem i Johnem Frusciantem. Poslouchal jsem tóny a zvuky, studoval, co používali za aparát. Ale když jste na YouTube, je těžké občas neodjet obrazovkou dolů a nečíst ty nesmysly, které tam někteří píšou. Pozitivní i negativní. Vím, že na pět hezkých vzkazů je tam třeba jenom jeden fakt nenávistný. Ale ani tak nechápu nastavení lidí, kteří třicet vteřin svého života využijí k tomu, aby se na internetu podělili o svůj bezcenný názor. Daleko lepší by bylo, kdyby se ve stejném čase zamysleli, zjistili, jak nesmyslné to je a nechali si ho pro sebe.

Vy jste navíc musel být pod strašným tlakem. Přece jenom přidat se zrovna do kapely jako Red Hot Chili Peppers...

Já vytvářím dost tlaku sám na sebe. Samozřejmě že jsem nějaký cítil, ale ne od kohokoli v kapele nebo jejím okolí. Spíš jsem do toho šel sám s vědomím, že musím udělat

Jak jste ostatní přesvědčil?

Popravdě mi to trvalo docela dlouho, ale nakonec se opravdu všichni shodli, že je to vlastně dobrý nápad a...

Ještě moment, to znamená, že vás natáčení předchozí desky I’m with You nebavilo?

Takhle bych to nenazval. Jestli jsem si ho užil? Ano, užil. Ale bylo to zvláštní. Bylo to nové. Bylo to obtížné. Nesouhlasil jsem s některými produkčními kroky a konečným výběrem písniček. Ale to neznamená, že by se mi to celkově nelíbilo nebo že bych měl nějaké špatné pocity vůči Ricku Rubinovi. Prostě jsme si, když to řeknu upřímně, nesedli profesně.

Mezi skladbami, které Red Hot Chili Peppers představí 4. září v pražské O areně, bude i výtečný singl
Dark Necessities.

Red Hot Chili Peppers –
Dark Necessities

Díky Red Hot Chili Peppers mám hlavně víc peněz

V té době jste za sebou měl sám už slušnou kariéru. Jak vám vstup do tak velké skupiny změnil život?

Třeba tak, že mám víc peněz než dřív a můžu si toho víc dovolit. Moji přátelé vám možná řeknou něco jiného. Ale snažím se, aby to můj život příliš neměnilo. Mám pocit, že od nějakých sedmnácti let žiju velmi podobně. Samozřejmě, teď jsem si koupil dům, nemusím počítat každou korunu... Ale pořád mám taky pocit, že nemám dost času na muziku, a pořád přitom tu muziku dělám. Ale co vám budu povídat, sedím tu s vámi v pětihvězdičkovém hotelu na bulváru George V. v Paříži a děláme rozhovor. To docela rozdíl je, ne?

Vím, že jste s kapelou odjel turné ještě předtím, než jste se stal jejím členem. Ale

Vidíte a já myslel, že vám, než jste se přidal k Red Hot Chili Peppers, coby kamarád dal nějaké rady.

Ne. K tomu nedošlo.

Když zůstaneme u oficiální verze, vy jste s vaším předchůdcem Johnem Frusciantem dlouholetí spolupracovníci a přátelé. Je to tak?

Ano, my jsme byli vždycky skvělí kámoši. Natočili jsme spolu hromadu desek, minimálně šest nebo sedm. Dokonce jsme měli i kapelu ještě s Joem Lallym z Fugazi, kde jsem hrál na bicí. Ale pravda je, že jsme spolu už léta nemluvili. A to přesně od té doby, kdy jsem se přidal k Red Hot Chili Peppers. Já to chápu. Tahle kapela je obrovskou součástí jeho života. A od té chvíle se stala také obrovskou součástí mého života. Asi to bylo trochu ze slušnosti. Já se ho nechci ptát na kapelu, kterou se rozhodl opustit. A on si na ni nechce vzpomenout pokaždé, když na mě koukne. Asi bychom si jenom navzájem jitřili rány. Ale je to člověk, kterého budu vždycky milovat. Je to jeden z nejúžasnějších a nejkreativnějších umělců, jaké jsem kdy potkal.

pamatujete si, jaké to bylo stát s Red Hot Chili Peppers poprvé na pódiu jako jejich kytarista?

Nejsem si jistý, zda to tak bylo, ale myslím, že první koncert jsem odehrál v Big Sur v Kalifornii. Je to takový malý areál v lesích pod širým nebem a s magickou atmosférou. Přímo před knihovnou Henryho Millera. Byl to malý zahřívací koncert pro kamarády. A možná protože jsme nehráli před tisícovými davy, ale

vlastně jen pro pár lidí, přišlo mi to celé úplně normální. Měl jsem pocit, že ostatní z kapely jsou úplně stejně vynervovaní a nervózní, jako jsem byl já. Oni tehdy nehráli naživo asi čtyři roky. Všichni jsme čekali, co přijde, ale nikdo z nás to neuměl odhadnout. V kapele byla taková vzrušená nálada.

Vám bylo kousek přes třicet, ostatním v kapele kolem padesáti. Jaká byla vlastně vaše

I když jsem teď člen kapely, tak jsem pořád její fanoušek

Že jsou Red Hot Chili Peppers nudní strejci? Podívejte se na jejich fenomenální video z Carpool Karaoke.

Red Hot Chili Peppers
Carpool Karaoke

A jak to vypadá, když vyjedete?

Je to velmi sofistikované. Pokaždé je s námi minimálně jedno dítě od někoho z kapely. Na pódiu jsou všichni soustředěni na maximální výkon. Kluci se hodně starají

pozice? Nebrali vás, jako před chvílí tady ta paní z firmy na chodbě, jako svého syna?

Na to se musíte zeptat ostatních. Já na to měl vždycky ten pohled, že zbytek Red Hot Chili Peppers je sice starší, ale jinak jsme si docela rovni. Alespoň co se skládání, ale i chození ven a přátelení týče. Samozřejmě, ostatní mají neuvěřitelné zkušenosti. Vždyť také mají za sebou celou tu neuvěřitelnou historii Red Hot Chili Peppers, které jsem nebyl součástí. A i když jsem teď člen kapely, tak jsem pořád jejich fanoušek. Miluju, když vyprávějí historky, jejich talent a co dokázali. Ale chovají se ke mně vážně s respektem. Teda většinu času.

Když jsme u historie. Red Hot Chili Peppers mají spoustu divokých příběhů z turné...

Vím, na co se chcete zeptat. Nic takového už se neděje.

Vyhovuje vám taková taťkovská nálada?

Vzhledem k tomu, že jsem na turné od nějakých sedmnácti let, už mám taky něco za sebou. Takže vyhovuje. Žil jsem mnohem méně zdravě a teď je to lepší. Ale nezastírám, že bych chtěl někdy zažít ty časy, když byli tihle hodní kluci z kapely zvířata. Muselo to být legendární.

o kondičku a aby byli pořád na vrcholu. Ono je to při tomhle nasazení potřeba. Když jsme vyjeli na tohle turné, bylo mi blbě. Prvních pět koncertů jsem byl nemocný a cítil se mizerně a věřte mi, že skákat do vzduchu v takovém stavu není vůbec žádná zábava. Takže pravda je taková, že v dnešní době jsou v Red Hot Chili Peppers zodpovědní. A to, že se pořádně vyřádili v minulosti, není žádné velké tajemství.

Nechme teď stranou večírky. Úplně jsme utekli od nové desky. Jejím producentem se stal Danger Mouse. To asi nebude náhoda, když jste s ním právě vy dělal Gnars Barkley...

Pozor! Já jsem byl sice ten, kdo chtěl, aby kapela pracovala s někým jiným, ale vůbec jsem neprosazoval, aby to byl zrovna Brian! S tím přišli lidé kolem kapely, všichni měli pocit, že Danger Mouse sedne k Red

Red Hot Chili Peppers patří mezi nadproduktivní kapely. Jen ze současného nahrávání jim zbylo přes třicet písniček. Málo se ví, že podobné to bylo i s předchozí deskou I’m with You, ze které kapela dokonce vydala sedmnáct celých písniček. Nejprve vyšly v rámci Record Store Day na sedmipalcových singlech, později i na LP limitovaném třemi stovkami kusů. Pokud vás zajímá, jak deska zní, hledejte ji pod názvem I’m Beside You.

Písničky jsme skládali přímo ve studiu. Takhle Red Hot Chili Peppers nikdy předtím nepracovali

Jak to vypadalo konkrétně?

Do té chvíle byli Red Hot Chili Peppers vždycky čtyři lidi v jedné místnosti. A možná byl Anthony ještě schovaný s mikrofonem někde vzadu za paravánem. Tentokrát to bylo úplně jinak. Nejdřív Chad vymýšlel s Brianem bicí a my ostatní jsme koukali na basket. Pak přišel Chad, že má hotovo, a nastoupil Flea. Jasně, někdy jsme hráli společně, ale ta deska jako celek je o hodně víc fragmentovaná a dotažená v detailech. Brian od nás měl velkou důvěru, takže se nikdo o nic nehádal. Pokud se výsledek líbil jemu, pokračovali jsme dál. Jediné, o co jsme se opravdu pohádali, byly aranže. Řešili jsme, jak dlouhé mají být sloky a refrény. Vzhledem ke způsobu natáčení s tím šlo hodně hýbat.

Berete to tak, že na I’m with You jste se otrkal a The Gateway je už daleko víc vaše nahrávka?

Vůbec. Vím, že si to spousta lidí bude myslet. Stejně jako že já jsem dotáhl Dangera Mouse, aby pro mě bylo jednodušší převzít kontrolu. Nevím, jak to berou ostatní, ale pro mě je The Gateway velmi kolaborativní album. Podílel se na něm každý podobnou měrou. Moje sobecké já by samozřejmě chtělo, aby to bylo jinak. Odehrál jsem první turné s Red Hot Chili Peppers coby člen kapely. A celou dobu jsem úplně živě viděl a slyšel, jak to bude znít příště, spřádal jsem plány na natáčení, zapisoval si písničky a všechny nápady, obsesivně nemakal na ničem jiném, než aby teď přišlo to velké

Jak to tedy kapelu z vašeho pohledu změnilo?

Hlavní rozdíl byl samotný průběh natáčení. A fakt, že jsme písničky skládali přímo ve studiu. Takhle Red Hot Chili Peppers nikdy nepracovali. Vždycky měli předem napsané skladby, přišli do studia, nahráli je jako živá kapela a bylo hotovo. Přiznávám, že i mě trošku mrzelo, že to takhle tentokrát nebylo, ale je to jenom jedna deska, ne dogma na pořád. A bylo zajímavé tu muziku rozložit. Nejdřív se točily bicí, pak basa, pak se přidala kytara... bylo víc času vymýšlet a rozšiřovat jednotlivé vrstvy.

Hot Chili Peppers nejlépe. To, že jsme kamarádi, samozřejmě pomohlo v tom, že jsem mu pak prostě zavolal a zeptal se ho, jestli něco nezkusíme udělat. Normálně by to spolu vyjednávaly armády manažerů, vzhledem k tomu, že se známe dvanáct let a rádi spolu pracujeme, bylo to pro všechny jednodušší. Ale to už jsme byli ve fázi, že jsem nikoho o změně nepřesvědčoval a ani jsem nemusel.

Moje sobecké já by samozřejmě chtělo, aby to byla moje velká, kytarová deska

Podívejte se, jak zní Go Robot naživo. I tady kapela používá dvě baskytary.

Red Hot Chili Peppers & Thundercat – Go Robot

bychom tuhle písničku přece jen mohli zkusit nahrát společně. A Flea v ní hraje na piano. Já jsem původně natáčel v jiné místnosti syntetickou basu, ale pak jsme to s Dangerem Mousem poslouchali a zjistili, že ta písnička potřebuje trochu rozpohybovat. Flea zrovna nebyl ve studiu, tak jsem ji nahrál sám, protože je to stejně úplně jiný způsob hraní, než je pro něj typický.

Zní to spíš jako od Paula McCartneyho.

To řekl Chad. Beru to jako ten nejvyšší kompliment, jaký mohl udělat. Je to zvláštní, ale Hunter je teď asi mou nejoblíbenější skladbou na desce. A hned pak nejspíš Go Robot. Ale jsem na to album samozřejmě hrdý jako na celek.

Go Robot má být podle všeho další singl. Jak ta písnička vznikala?

Vy vlastně hrajete ve skladbě Hunter na basu...

Ale to jsem hrál už na I’m with You. Je to Fender Bass VI, což je vlastně něco mezi basou a kytarou. My jsme si řekli, že

album, na kterém jsem poprvé plnohodnotný člen kapely. Ne jen kytarista, co přišel a prostě to nahrál... No, tak tím tohle album rozhodně není. A je to dobře. V kapele jsou čtyři lidé a neměla by je řídit jenom vize jednoho z nich. Ale přiznám se, že když jsem viděl, jak lidé reagují a jaká je kapela na pódiu, tu zcela sobeckou představu jsem měl.

Jaká tedy podle vás deska The Gateway je?

Já nevím. Je to rozhodně deska, kterou jsme potřebovali natočit. Písničky jsou z mého pohledu dobré, možná jsme přece jen měli pracovat víc i s tím elementem živého hraní, ale ten celek funguje. Já jsem hlavně rád, že jsme ji dodělali, měli jsme spoustu praktických problémů, jako bylo Fleovo zranění...

Šestatřicetiletý rodák z Los Angeles přišel do Red Hot Chili Peppers po odchodu Johna Fruscianteho. S kapelou ale už předtím odjel turné coby koncertní kytarista a se svým předchůdcem natočil několik desek, a měl dokonce i společnou kapelu Ataxia. Před svým angažmá v RHCP byl u vzniku a turné Gnars Barkley, Warpaint či The Bicycle Thief. Hrál ale například i s PJ Harvey, Beckem nebo Sparks. The Gateway je jeho druhá deska.

Byla to jedna z těch, kterou jsme už přinesli do studia. A zároveň je to podle mého skladba, které maximálně pomohl Brianův producentský přístup. Když jsme s ní přišli, refrén ještě nebyl na sto procent. Pořád mu něco chybělo. Brian s Fleaem strašně dlouho vymýšleli basu a nemohli na to přijít. Nakonec se rozhodli, že nahrají basy dvě a tím dají té písničce ten zvláštní groove. Na moji kytaru, protože jsem přišel na řadu poslední, už nezbývalo moc místa. Ale to bylo dobře, použil jsem ji spíš jako takovou texturu. Ta deska je vlastně hodně málo kytarová. Což, když se vrátíme k vašim předchozím otázkám, se dost odlišuje od mojí původní představy. Myslel jsem, že na kytaře bude stát. Patrně proto, abych těm sráčům, kteří o mě na internetu říkají hrozné věci, ukázal, že umím hrát na kytaru!!!

Ha!

Dělám si legraci, samozřejmě.

Já jsem spokojený, že je ta deska dost funky. V lecčems cítím návaznost na éru před Johnem Frusciantem.

To jsem rád, protože já nemám odstup. A pokud se povedlo tohle zachovat, je to fantastické. Chtěl jsem, aby ta nahrávka dostala současný šmrnc. Aby to byla deska, která zní moderně, a přitom klasicky.

Přiznám se, že už je málo kapel, u kterých mě zajímá, jak to bude znít naživo, takže jsem dost zvědavý, až přijedete do Prahy.

Moment, vy jste z Prahy? Neprohráli jste zrovna před chvíli fotbal se Španělskem?

Nevím, já byl v letadle, ale to by sedělo.

To je vtipné. Praha je město, o kterém jsem celý život snil, že ho navštívím. Když jsem u vás byl naposled, měl jsem zlomenou nohu a nemohl chodit. A ještě, když jsem jel na kontrolu, nabouralo nás auto. Na ten koncert dorazilo několik známých, ale byl jsem v takovém stavu, že mi to bylo jedno. Hraní ještě šlo. Mohl jsem sedět a soustředit se na kytaru a zpívání. Bylo to, jako bych hrál u sebe v ložnici, ale pro spoustu lidí. Jenže po show jsem zkolaboval a chtěl hlavně co nejrychleji zmizet. Tentokrát slibuju, že Prahu projdu celou. A po svých!