Jediné, co jsem kdy chtěl, je dělat lidi opravdu šťastnými a prostřednictvím hudby, kterou složím, jim nabídnout určitou pozitivitu. Chili Peppers přesně tohle pro lidi dělají. Už jsou na scéně pevně etablovaní. Osobně si pořád přeju něco, co vzejde jen ze mě, z mého srdce.

Snažím se, aby nebylo dne, kdy bych nesložil novou písničku. Myslím, že jsem zatím moc muziky nevytvořil.

Jednoduše miluji hraní a hlavně hraní pro lidi, které to zajímá. Je mi jedno, kde. Jakože: „Proč si nezahrát na klavír v baru? Proč chceme dělat radost aréně narvané lidmi?“

Chili Peppers mají striktní režim – dva týdny práce, dva týdny volna. Kromě mě mají totiž všichni rodiny.

Měl jsem kamaráda, který už dlouhou dobu vyučoval hudbu a znal bandu dalších učitelů. Tak jsem prostě dal dohromady peníze a založil školu.

Když jsem byl ještě dítě a měl jsem nastoupit na střední školu, říkal jsem si: „Střední je pro lidi, kteří nejsou z ulic dostatečně protřelí na to, aby to zvládli sami – založte kapelu, nasedněte do dodávky a rozjeďte rock´n´roll!“

Cítím, že překypuji kreativitou. Mám pár skvělých přátel. Cítím, že toho světu můžu spoustu nabídnout. Konec konců, to je to, o co mi opravdu jde, jen dávat.

Když jsem se poprvé dozvěděl o Twitteru, říkal jsem si, že je to nejodpornější záležitost, o jaké jsem za celý život slyšel. Pomyšlení, že váš soukromý život je tu pro každého, je ďábelské.

Padesátka přinesla trochu šok. Cítím, že jsem trochu pitomější. Myslím, že už nejsem tak ostrý jako dřív, ale taky jsem určitě moudřejší a už tolik neinklinuji k dělání gigantických přehmatů, ať už intelektuálních, spirituálních, citových nebo fyzických.

Když nám bylo dvanáct, hrávali jsme se Stevenem Adlerem fotbal v jedné ulici. Vzpomínám si, jak jsme s naší první kapelou zkoušeli u mě v pokojíčku, nějaký klučina přelezl plot na zahradě a v okně trčela jeho hlava. Chtěl zjistit, kdo tam takhle rockově řádí. Byl to Slash.

Miluju bavit lidi, miluju hraní a miluju pařit jako zvíře. Ale někdy se dostanete do bodu, kdy hrajete koncert za koncertem, ve městě za městem, lehnete si v hotelovém pokoji do postele, čumíte do stropu a říkáte si: „Chci být doma. Jsem táta. Mám děti.“

U politiků je pro mě nejdůležitější, aby nerozpoutávali války, a s tím souvisí vzdělání, protože vzdělaní lidé tolik netíhnou k hloupým,
násilným činům.

Byli jsme ti bohémští punkáči z Hollywoodu. Považoval jsem
se za intelektuála.

Vždycky jsem byl osobou, která žije přítomným okamžikem. Nepřemýšlím o ničem moc dopředu a nemívám tušení, co by mohlo přijít.

Celá moje kariéra, všechno, co dělám, je založené na emocích, intuici a přitažlivosti toho, co dobře zní.

Když děláte hudbu, formujete ve vzduchu neviditelné vibrace různých tvarů, konzistencí a rychlostí s cílem vytvořit muziku. Pochopení této matematiky vám dá víc barev, se kterými budete moct malovat, a umožní vám to dosáhnout toho, co chcete, mnohem rychleji.

O Etiopii jsem věděl jen něco málo z desek, které mám rád, stejně jako o hladomoru. Ale když tam přijedete, zjistíte, že to je úplně jiný svět. Je plný umění a hudby a poezie a intelektuálů a spisovatelů – všech těchto typů lidí.

Všechno nejlepší Billie Holiday, mé nejoblíbenější zpěvačce všech dob. Billie, denně pro tebe píšu básně. Líbám tvé krásné nohy.

Je deprimující, že údajně seriózní zdroje zpráv dávají celý den prostor tomu kreténovi Trumpovi.

Pokud se bude hrát prodloužení, zašukám si s mým psem, natočím to a hodím na internet.

Je absolutně srdcervoucí dozvědět se, že CIA používá hudbu RHCP k mučení lidí. Uděláme cokoli pro to, aby to skončilo.

Je mi úplně jedno, co si o mně myslí dospělí. Zajímá mě ale, co si o mně myslí děti.

Chodí za mnou jen bubeníci a fanoušci kapely. Moc to nechápu, ale ať se objevím kdekoli, vždycky někdo přijde a chce se se mnou fotit nebo tak něco.

Fakt, že nejsme jen lidmi minulosti, fungujeme v přítomnosti a máme i budoucnost, mě naplňuje pocitem hrdosti.

Právě jsem odehrál koncert v L.A. v klubu Baked Potato. Vejde se tam asi tak 90 lidí. Je to, jako kdybyste hráli někde ve sklepě, třeba v Indianě, nebo na akci jen pro pár přátel. Je to velká legrace a úplně jiná energie, než když hrajete na baseballovém stadionu v Tokiu pro padesát tisíc lidí.

Jako muzikanta mě strašně baví jedlé názvy. Moje příští kapela se bude jmenovat Hot Dogs.

Od osmdesátých let jsem vegetarián, v poslední době dokonce vegan. Jednou jsem byl svědkem porážky krávy. Jaké utrpení musí zvíže zakusit, aby se uspokojil apetit těch tlusťochů, co žerou hamburgery!

Nikdo nemůže za to, že člověk propadne drogám. Každý je vždycky zodpovědný za vlastní chování, není to dealer, nejsou to kamarádi, není to něčí špatný vliv, není to dětství.

Neobtěžuji se představami o perfektním světě, protože si nemyslím, že dokonalost je něco, o co je třeba usilovat. Dávám přednost nedokonalosti. Ta dělá věci speciálními. Věci, které se mění.

Rozpoznat skutečnou lásku je obtížné poté, co vám několik let holky, víc než jedna za noc, po koncertech skákaly do postele a byly ochotné dělat cokoli, i skupinový sex, jen aby mohly být s Anthonym Kiedisem a RedHotama…

Přestal jsem nenávidět a začal jsem prostě být. Po celý život jsem byl nejdefenzivnější osoba, s jakou jste se mohli setkat. Nebyl jsem schopný tolerovat kritiku. Ale pak jsem začal poslouchat a existovat.

Dospívání je snad nejzábavnější část života, protože si myslíte, že všechno víte, a ještě jste nedospěli do bodu, kdy vám dojde, že nevíte skoro nic.

Žádný alkoholik na světě nechce, aby se mu říkalo, co má dělat. Alkoholici bývají někdy popisovaní jako egomaniaci s komplexem méněcennosti. Nebo – pokud bych to měl vyjádřit lidověji – kus hovna, kolem kterého se točí celý vesmír.

Myslím si, že umění je jednoznačně nenásilné a mysl člověka zaplavuje spíš kreativitou než destrukcí.

Na začátku osmdesátých let jsem byl sebestředný punkáč, který balancoval na hraně a neustále chtěl všechny urážet.

Zdědil jsem po otci neukojitelnou touhu seznámit se se všema krásnýma holkama na světě.