Metronom odměřoval mé kroky Parkem kultury Julia Fučíka, na Gogola (smjech skvjoz sjolzy) jsem ani nepomyslil. To u někdejšího Sjezdového paláce mně škrtla mozkem vzpomínka bezmála půl století stará: soudruh prezident Antonín Novotný zde vítal nás, čerstvě ošátkované pionýry, prý „výhonky šťastné budoucnosti“, pravil. O pár chvil a metronomicky odměřených kroků jsem já, někdejší „výhonek“ řval společně s novou Hudbou Praha „Pal vodsuď hajzle!“ Obrozený Michal Ambrož a David Koller s vynikajícím bandem v zádech mocnými hlasy trhali membrány mikrofonů s jakýmsi očistným vztekem. Palte vodsuď hajzlové, komunisti! Pětatřicet let poté, kdy jsem si to zahulákal prvně, jsem plný dávného vzteku začal teď brečet. Je toto možné?!

Den poté jsem scházel stejným směrem už s úkoly: 1) přátelsky obejmout Ivana Krale, jehož jsem už skoro rok nevidět ksichtem v ksicht. 2) Předat Jiřímu Suchému, takto vzácnému hostu Ivana Krale, výtisk časopisu s jeho bezprostřední vzpomínkou na jiného „krále“, tedy Elvise Presleyho, kterou jsem na něm laskavým násilím vyloudil, a bezmála pětaosmdesátník v několika větách obsáhl vše, co mělo být řečeno, když v západoněmeckém časopise vyšel článek: Jiri Suchy – Elvis from Prague. Král Presley sice z Argentiny navzdory mocnému očekávání nepřijel, ale my tu měli svého. Čtyři společně improvizované písničky Ivana a Jiřího dokladovaly společný smysl pro humor a – jaksi v pozadí – i jejich od pánaboha nadělenou muzikálnost. Když Suchý s banjem učil hrát Ivana šedesát let starou písničku o tom, jak zlomil tetě ruku, smál jsem se ještě dlouho, možná moc, neboť než jsem vběhl do zákulisí, Jiří Suchý už seděl v taxíku a mizel. Nechtěl jsem už rušit, ale zamával mi David Koller, že se po mně Kral (ne Presley) ptal, nejsem-li tu. Ivan ležel na jakémsi improvizovaném loži zbrocen potem a zmožen výkonem. Pohladili jsme se očima a několika slovy – Ivan se vrací hned do michiganských lesů společně s půvabnou Cindy, která celou dobu seděla u jeho lože. Nezbývalo než se mlčky obejmout. „God Bless You,“ zašeptal jsem si už venku, ale myslil jsem i na sebe.

Šel jsem pryč a u panoramatu Bitvy u Lipan jsem si uvědomil, že právě v tuhle chvíli probíhá „grande finale“ v Glastonbury, kde jsem si užil pětadvacet posledních červnových víkendů a byl několikrát prohlášen za „čestného obyvatele piltonského údolí“. S už bezslzým vztekem a hořkým smíchem jsem se s úmyslem „taky se trhnout“ vydal pěšky 1736 kilometrů. Snad ještě konec stihnu, vždyť kroky mi odměřuje Metronom.

Vojtěch Lindaur

text Vojtěch Lindaur

foto Magdaléna lindaourová

Veterán hudební publicistiky Vojtěch Lindaur píše pro Headliner o svých dojmech z Metronome festivalu.