text Vojta Tkáč

foto Pooneh Ghana

Revolucionáři z New Yorku

Už loni se objevily zvěsti, že The Strokes nahrávají nový materiál. Dnes už víme, že byly pravdivé. Kapela v červnu vydala EP Future Present Past, první novinku po třech letech, která předznamenává šesté album. Hudební svět je oprávněně nadšený. Proč? The Strokes totiž nejsou pouze kapela, ale indierocková modla.

Máte rádi The Libertines, Arctic Monkeys, Interpol nebo třeba The Killers? Tyhle kapely by pravděpodobně ve svých začátcích nezněly tak, jak zněly, nebýt The Strokes. Pokud se dá hovořit o opravdové rockové revoluci 21. století a hudební etapě, která se alespoň částečně přiblížila nekontrolovatelnému zrodu punkrocku na konci sedmdesátých let, odehrála se právě s nástupem kapely okolo zpěváka s nakřáplým hlasem Juliana Casablancase. The Strokes byli ve správnou chvíli na správném místě a věděli, co dělají.

Na úplném konci devadesátých let newyorská scéna žila umělými popovými formacemi, hip hopem a tuctovými diskžokeji. „V New Yorku a skoro všude na světě tehdy

klubům vládli DJs. Lidé, kteří pouštěli hudbu jiných lidí, poutali větší pozornost než muzikanti, kteří ji skutečně vytvářeli,“ vzpomíná producent prvních dvou desek The Strokes Gordon Raphael. Fanoušci kytarové hudby umírali touhou, aby se po dlouhé době objevila nová kapela, na jejíž koncert bude mít smysl vyrazit. Chtěli zkrátka něco svěžího, co alespoň trochu opráší odkaz rock’n‘rollových šedesátek a sedmdesátek.

Ke štěstí nás všech se v Upper West Side dala dohromady parta začínajících muzikantů v úzkých džínách, kteří se cítili, jako by se narodili do špatné dekády. Stali se hvězdami dřív, než vůbec vydali první album, a zmiňovaný odkaz oprášili víc, než si tehdy kdokoli

Na první koncert prý nakráčeli, jako by jim patřilo pódium, bar a celý New York. Sami si předurčili, že se stanou hvězdami

dokázal představit. The Strokes přepsali historii rock’n’rollu a definovali novou éru nezávislé muziky. Tohle je příběh pěti kámošů, kteří inspirovali a stále inspirují stovky kapel po celém světě.

Nové hvězdy města

Zakládající členové kapely Julian Casablancas, kytarista Nick Valensi a bubeník Fabrizio Moretti se seznámili ve škole. Zanedlouho trojici doplnil baskytarista Nikolai Fraiture a také druhý kytarista Albert Hammond, Jr., syn stejnojmenného anglického zpěváka. „Poprvé jsem se s Julianem potkal při studiích ve Švýcarsku, když mi bylo třináct. O několik let později jsem ho potkal v New Yorku, kam jsem se přestěhoval. Po dvou týdnech

a znělo sexy. Podobně jako formace ve zkušebně, v níž strávila celý rok, než se odhodlala k premiérovému veřejnému vystoupení.

jsme spolu začali bydlet a já se připojil ke kapele,“ rekapituluje Albert. Pětice si začala říkat The Strokes, prý to hezky lezlo z pusy

Ačkoli nepatřili od začátku mezi dokonalé muzikanty, jejich koncerty svou nespoutaností připomínaly kouzlo, které Newyorčané nezažili od punkrockové revoluce

Teleportovali zvuk sedmdesátých let do zbrusu nového milénia a ošperkovali ho svým rukopisem i živoucí energií

Na jednom z raných koncertů kapela rozmlátila bicí a diváky si na svou stranu dostala natolik, že s nimi po odehrání setu odkráčeli z klubu a na další vystupující se vykašlali. Na jiné show v manhattanském

Do své tvorby dokázali od samého začátku promítnout newyorské frajerství po vzoru rodáka Lou Reeda, tajemnost garážového rocku s energií The Stooges a kytarové melodie, které vás dodnes chytnou na první poslech. Už na své první koncerty prý vyfešákovaní hejsci nakráčeli, jako by jim patřilo pódium, bar a vlastně celý New York. Sami si předurčili, že se stanou hvězdami. „Ještě před první show jsme si ve zkušebně s Julianem na kazetu nahráli naše první songy, zněly fakt cool. Od začátku jsem věděl, že budeme úspěšní,“ líčí velkohubě Albert. Měl však pravdu a vytoužený úspěch přišel okamžitě.

Cestování časem

Nabídli totiž něco nového, na co nikdo nebyl připravený a tajně po tom toužil. Teleportovali zvuk sedmdesátých let do zbrusu nového milénia a ošperkovali ho svým rukopisem i živoucí energií. The Strokes předběhli čas tím, že se v něm vrátili zpět. „Když jsem s nimi poprvé nahrával, zaujal mě hlavně jejich styl. Připomnělo mi to hudbu, kterou jsem jako teenager poslouchal já a netušil, že ji někdo z mladší generace vůbec zná. Slyšel jsem v nich Velvet Underground
i Iggyho & The Stooges,“ vysvětluje producent Gordon Raphael.

klubu Mercury Lounge udělali takový dojem, že se tamní dramaturg Ryan Gentles rozhodl dát okamžitě výpověď a stal se manažerem The Strokes. Ačkoli nepatřili od začátku mezi dokonalé muzikanty, jejich koncerty svou nespoutaností připomínaly kouzlo, které Newyorčané nezažili od punk­rockové revoluce.

Nesmrtelný a jeden z prvních songů, které Casablancas napsal.

Skladba o newyorské policii. Kvůli 11. září nevyšla na americké verzi alba Is This It.

The Strokes předběhli čas tím, že se v něm vrátili zpět

mnoha dalších kapel z NYC, které doposud neměly šanci prorazit. Newyorská rock’n’rollová scéna znovu ožívala, a to včetně stylu oblékání, na němž Casablancas a jeho čtyři kumpáni sehráli důležitou roli. Flanelové košile a vytahané svetry, které zpopulárnil grunge, teď znovu nahradily conversky a nedbalá elegance, ze které sršelo charisma.

A protože formace prorazila nejdříve v zahraničí, mnozí se mylně domnívali, že jde o Brity. Domů se vrátili jako hvězdy, o něž labely svedly boj. Skupina si vybrala RCA Records a téhož roku vydala ve spolupráci s komorním producentem Gordonem Raphaelem svou debutovou desku Is This It. Americkou verzi paradoxně přesně dva týdny po pádu Dvojčat, proto se na ní oproti té britské neobjevila kontroverzní skladba New York City Cops.

Nedbalá elegance

Když se The Strokes dostali i do mainstreamových rádií a televizí, nakopli kariéru

Není proto divu, že když v lednu 2001 skupina vydala své první EP The Modern Age, zamilovali si je nejen fanoušci, ale i hudební média po celém světě. Hype nové indierockové vlny mohl odstartovat. Nespustil se ovšem v domovském New Yorku, ale v Londýně, kde na novou éru hudební nadšenci i kritici čekali stejně netrpělivě. Díky enormní podpoře ostrovního magazínu NME, dobré práci indie labelu Rough Trade i přesvědčivým koncertním výkonům začali The Strokes dostávat nálepku „kapely, která nám navždy změní život“.

A jaké zaznamenal dnes už kultovní debut ohlasy? Získal ocenění jako BRIT Award, NME Award a Meteor Music Award. Hlavně ale vrátil do kurzu kytary a nezávislá scéna mohla v čele s The Strokes začít šplhat na vrchol hudebního světa.

A kapele se dařit nepřestávalo. S druhým albem Room on Fire, které stejně jako prvotina nepřekročilo stopáž pětatřiceti minut, zaznamenala roku 2003 ještě výraznější komerční úspěch. Pětice vystupovala po celém světě, pravidelně se objevovala v populární Conanově talkshow a bubeník Fabrizio začal randit s herečkou Drew Barrymore, což

partu o to víc zviditelnilo. Jako každá vlivná skupina se ovšem i The Strokes potýkali s problémy. Patřila mezi ně například drogová závislost kytaristy Alberta Hammonda, Jr. „Současně jsem bral kokain, heroin a ketamin. Ráno i v noci, zhruba dvacetkrát denně. Byl jsem troska. Když se dnes ohlížím zpátky, nepoznávám sám sebe,“ svěřoval se nedávno šestatřicetiletý umělec, který drogám řekl definitivní ne už před sedmi lety.

Nedlouho po vydání třetího alba First Impressions of Earth, zřejmě nejslabšího díla diskografie, se pětice vydala vstříc sólovým projektům „V ten okamžik jsme nebyli

Kapela se svého času topila v úspěchu. Doslova.

Jedna ze tří nových písní.
Staří dobří Strokes jsou zpět!

už se za chvíli začne řadit do škatulky „stará hudba“. Debut Is This It, který vše odstartoval, letos oslaví patnáctileté výročí. The Strokes si proto nemohli vybrat lepší načasování pro nový materiál než právě letošek. A přestože se za skoro dvě dekády společného hraní změnilo leccos, pětice rock’n’rollových revolucionářů drží stále silně pohromadě.

„Pokud jsem se něco naučil z práce s jinými lidmi, je to fakt, že nemám k nikomu tak silnou důvěru jako k této kapele,“ řekl bubeník Fabrizio Moretti v prvním společném rozhovoru po deseti letech. Že to pánům nejlíp klape pohromadě, potvrzuje i čerstvé EP Future Present Past o nových třech písních. Jak název napovídá, The Strokes na něj promítli prvky předešlých desek, ale zároveň zvěstují něco nového, čeho se snad dočkáme už brzy na šesté řadové desce. „Myslím, že stále můžeme dokázat velké věci. A proto jdeme do toho,“ uzavírá Julian Casablancas.

Silná společná důvěra

Jak už jste si nejspíš sami všimli, čas nemilosrdně letí. Etapa, která oživila kytarový indie-rock s prvky retra i novou vlnu post-punku,

naladěni na další společnou práci. Řekl jsem klukům, ať si jdou dělat, co chtějí,“ popisuje drobnou tvůrčí krizi zpěvák Julian. A ačkoli zněly všechny sólové výtvory velmi kvalitně, z nostalgického hlediska se prostě nemohly rovnat společným písním The Strokes. Nových jsme se dočkali až na počátku této dekády, když se roku 2011 formace po pětileté pauze vrátila do čela hitparád s novou řadovkou Angles a o dva roky později s doposud posledním albem Comedown Machine. Julian Casablancas se mimo jiné v poslední době věnoval své nové kapele The Voidz, se kterou zavítal i na tuzemský festival Rock for People.