Kytary útočí. Temně, teskně, naštvaně, radostně i hlasitě.
Značka: vážně a nezávisle.

| Kovadlina | Optional Body | Show me the Body |
| Frank Carter and the Rattlesnakes | Role |

Nepůjdu tak daleko v superlativech jako kdosi v recenzi na webu rádia Wave, že Kovadlina je kapela, která by někomu mohla změnit život. I když vlastně proč ne, byť to je v kontextu doby dost málo pravděpodobné. Devadesátky byly jiné, i venku, natož pak u nás. Hardcore punk scéna byla silná, odhodlaná a dedikovaná. Vášeň pro věci spojené s hudbou a scénou kolem ní byla spalující, až dogmatická. A dneska? Vydrželi jen ti nejvěrnější a mladé punk a hardcore kids zajímají povrchnější věci. Přesto má první deska staronové kapely kolem Banána atributy sjednocování a její textový i ideologický obsah je možná důležitější než hudba samotná. Ta, stejně jako u předchozí Hanby, vychází z poměrně jednoduché formule devadesátkového hardcore. Možná místy překvapí až nečekaná melodičnost a „hooks“ skoro popového charakteru.

Kovadlina:

Životy těch druhých

Sonny Kay patří ke generaci vlivných osobností nejenom americké hardcore scény konce devadesátých let. Jeho hudební historie sahá až do Boulderu v Coloradu, odkud vzešla jeho první zásadnější kapela Angel Hair. Po přesunu do klimaticky příznivější Kalifornie se velmi rychle aklimatizoval na rozjeté San Diego scéně a jeho label Gold Standard Laboratories dost zásadně ovlivnil její směřování. Katalog dnes již neexistujícího labelu je zlatým fondem moderní alternativní hudby, která se nevymezovala jen na jednu žánrovou kategorii. Výčet jmen vydaných kapel je dlouhý a impresivní. Dávno předtím, než se celosvětově etablovaly, měly u GSL svůj domov kapely jako Rapture, The Mars Volta nebo třeba The Locust. Včetně českých Sunshine. Sonny Kay založil také dodnes velmi kultovní kapelu The VSS, která ve své době působila jako totálně nadžánrové zjevení. Žel jak to tak chodí, její činnost ukončily

interní války, což je dodnes považováno za obrovskou škodu, a neustále se volá po reunionu (ke kterému možná i někdy dojde, jak naznačují jisté signály). Sonny se pokusil reinventovat svoji vášeň ještě dvakrát. Poprvé to byla kapela Year Future, která vydala album taktéž na GSL. Druhý, méně známý a prozatím poslední zářez byla superskupina Optional Body, která se nikdy nedokopala k tolik důležitému koncertování a zůstal po ní jen jeden skvělý singl. Za dva dolary si můžete oba songy koupit níže, nebo alespoň poslechnout.

Show Me the Body mám v hledáčku už třeba rok. Nejdřív jsem se vyděsil při představě banja, které mi dostatečně zošklivil Ivan Mládek, a asi v životě by mě nenapadlo, že budu kdy poslouchat, ba co víc – mít rád kapelu, kde je tenhle ohavný nástroj dominantní. New York je jako tyglík žhavých trendů a skoro všechno, co z tak neklidného, neustále pulzujícího města inspirace vzejde, je divoké, nespoutané a bez předsudků. Show Me the Body se po dvou vydaných EP Yellow Kidney a S M T B a nespočtu divokých punkových koncertů stali velmi rychle newyorskou senzací, o které se mluví.

Frank Carter &
The Rattlesnakes: Snake Eyes

Jo, Frank je potížista. Možná proto jsme měli rádi Gallows. Spratek, co generuje vždycky nějaký problém. Když se trhnul, bylo to rozčarování. Když udělal Pure Love, byl to smutek a nepochopení. Pak naštěstí i on trochu procitl a polevil ve svojí snaze být pop-rocková hvězda a přišel s The Rattlesnakes. Blossom je skvělá deska a zase mu to jeho vztekání věříme. Snake Eyes je nový singl, který jen tak dali fanouškům k dobru, zadarmo, za pár vteřin pozornosti a e-mail, fair enough. Klip k němu je jednoduchý s vtipným nápadem, kte

rý nebudu prozrazovat, mrkněte se na něj raději sami. Jo, a Frank Carter se svými The Rattlesnakes letos na Mighty Sounds festivalu, jasný?!

Česká hudební tvorba je nový fenomén. Ještě tak před pěti lety se češtiny všichni štítili jako lepry, angličtina byla vstupenka do světa (kam stejně skoro nikdo nejel, ale to je jedno) a přiznávat se k českým hudebním vzorům se rovnalo fatálnímu faux pas. Doba se změnila, možná k tomu přispěl i megaúspěch resuscitovaných rockových titánů Lucie, ale prostě něco se zlomilo a najednou jsou všichni bývalí fanoušci Wanastových Wjecí, chtějí frázovat jako Robert Kodym a psát retardované texty o ničem s pražským akcentem. Může být, ono to zase přejde a většina těch ambiciózních chytrolínů v tichosti zapadne do průměru české festivalové šedi a provinčnosti. Ale přesto – jedna kapela mi udělala v poslední době radost, byť by se na první poslech mohlo zdát, že patří do výše zmíněné kategorie. ROLE jsou tři mladíčci s inklinací k devadesátkovému retru, absentují basu a jejich produkce je na hraně snesitelného klišé. Občas

trpí závratí z možnosti spadnout do totální falešnosti, ale vždycky to nějak kouzelně vybalancují a jejich rozostřený kytarový pop je přesně to, co tady chybí. Evokují trochu Cavea, trochu Jesus and Mary Chain, The Smiths i českou geniální a nedoceněnou kapelu Soubor tradičního popu a leccos jiného. Ale především mají to ležérní charisma, kterého se většině mladých pražských kapel zoufale nedostává. Hráli na Headliner pontonu a hráli nenápadně a dobře. Těším se, kam tahle parta poroste dál.