„Jdeš na Iggyho?“ ptali se před posledním červnovým víkendem známí jeden druhého. Hlavní hvězda Metronome festivalu co do tématu zastínila souběžně pořádané United Islands. Pochopitelně, ale nespravedlivě.

text Jarda Konáš

foto Jakub Macháček

United Islands of Prague

Stále je kam růst

Kampa / Střelecký ostrov / Kinského zahrada / Janáčkovo nábřeží, Praha, 23.–26. 6. 2016

United Islands, to už je totiž značka. A pro ty, kteří bojkotují Votvírák, teprve v Praze u Vltavy začíná skutečná festivalová sezóna. Z poměrně skromně pojaté akce festival nabobtnal do obrovských rozměrů a pořadatelé s každým dalším rokem překonávají sami sebe, neboť neusnuli na vavřínech (což po loňské úspěšné crowdfundingové kampani klidně mohli) a dokazují, že stále mají kam růst. Letos tak přibyly další scény, například v pivovaru na Smíchově nebo na nádraží Praha-Bubny. V tom tkvěla jedna z mála nevýhod. Program United Islands byl už tak dost zahuštěný, aby se výrazně nekryl s Metronome festivalem, a díky širokému roztažení scén do několika městských čtvrtí bylo prakticky nemožné stihnout byť jen polovinu vystupujících. Kdo se o to chtěl pokusit, měl reálnou šanci snad jen při přejíždění Prahou na skútru.

Výrazným kladem naopak byla jasně profilovaná dramaturgie, která se snažila nabídnout to nejlepší z české mladé klubově-alternativní scény s příměsí zahraničních lahůdek bez hvězdného statusu. Fungovalo to na výbornou, kde jinde se na jedné akci sešli Apollinaire, Teepee, emozpěv, Emma Smetana, Piano, Adrian T. Bell, Nano nebo Vees?

A pozor, to mluvíme o hlavním víkendovém programu, nikoli tradiční čtvrteční klubové noci, která šla v rámci současné tuzemské scény ještě víc do hloubky a citlivě míchala známé interprety s talentovanými debutanty.

Za vypíchnutí stojí i dva „comebackové“ koncerty, které musely udělat radost nostalgikům. Vltava už sice křižuje republiku s novou deskou, ale -123 minut na páteční
warm-up party dokázali, že pár dní po ohlášení návratu na scénu jim to hraje stejně silně, jako kdyby si žádnou pauzu nedali.

Na United Islands toho zkrátka letos bylo k vidění tolik, že nebylo v lidských silách to vše stihnout. Troufám si tvrdit, že společně se Žižkovskou nocí jde o dva pražské festivaly s nejlepší dramaturgií a reflexí aktuální alternativní scény. Že se před, během i po festivalu mluvilo hlavně o Iggym, to už je jen nešťastná souhra okolností. Snad se za rok podaří pořadatelům najít pro oba festivaly dva rozdílné termíny.

A ještě jedna osobní poznámka pod čarou. Sice jsme časopis o muzice, ale kdybyste viděli všechny ty lahůdky z různých zemí i kontinentů, které se na United Islands daly ochutnat, jen byste se mlsně olízli...