text Honza Vedral

foto Magdalnéna Lindaurová, Daniel Vojtíšek, archiv Vojtěcha Lindaura

První počítač mi koupil Phil Collins

Patří k jedněm z veteránů české hudební publicistiky. V minulém Headlineru jsme proto s Vojtou Lindaurem mluvili o tom, jak se u nás tahle disciplína formovala před Sametovou revolucí. V dokončení rozhovoru se ale posuneme blíž současnosti. Pojďte se podívat do backstage tuzemských hudebních časopisů. I když to vždy není hezký pohled.

V červnovém Headlineru jsme Vojtovo vyprávění přerušili v okamžiku, kdy založil časopis Rock & Pop, s jehož značkou bývá spojován asi nejčastěji. Podivnou současnou podobu magazínu raději necháme bez komentáře, raději se vraťme do devadesátých let, tedy do doby, kdy v redakci zářila jména osvědčených i začínajících novinářských es. A kdy každé vydání bylo pro fanoušky hudby událostí.

Na konci první části rozhovoru jsme zmínili, že první čísla Rock & Popu vycházela v obřím nákladu 120 tisíc kusů. Někde jsem četl, že jste snad s velkou částí počítali pro Rusko?

Ano, protože to byl model, který fungoval v Melodii. Skutečně měla velkou spoustu

čtenářů v Sovětském svazu, kteří se jenom kvůli tomu, aby ji mohli číst, dokonce učili česky. A tak jsme to zkoušeli. Ale asi nám nepřispělo, že jsme vydávali zrovna u Lidových novin. Rusko bylo odstřižené, Kocáb vyhnal poslední tank a atmosféra celkově přispívala k tomu, že jsme se tuhle ideu ani neodvážili vyslovit. Brzy jsme taky zjistili, že ten náklad je neudržitelný. Po dvou, třech letech se tiskla sotva půlka a my jsme hledali nového vydavatele. Nebyli jsme dobří ekonomové.

Na druhou stranu vás ale měli rádi zahraniční muzikanti...

To vlastně docela jo, byli k nám hodně vstřícní. Oni totiž měli rádi Václava Havla, nebo ho minimálně znali. A prostřednictvím

Na výjezdu s novinářem Vladimírem Vlasákem (vpravo)
a fotografem Danielem Vojtíškem (uprostřed).

různých poradců, které tehdy dělali Láďa Kantor, Honza Rejžek nebo Vláďa Hanzel, jsme sem pomáhali dostávat lidi, kteří by k nám v té době skutečně nemohli přijet za normální honoráře. Když se to ale celé udělalo tak, že přijde pan prezident, kterého všichni poměrně právem zbožňovali, tak zahráli za polovinu, a někdy i za nic. Takový byl třeba první tuzemský koncert Lou Reeda, za který nedostal ani oko a konal se v sálečku asi pro dvacet lidí, vesměs kamarádů. S ním se to přátelství táhlo dlouho a vedlo až k společnému vystoupení s Plastikama v Bílém domě.

Já jsem spíš narážel na slavnou historku, jak ti poslali počítač...

Myslíš Phila Collinse?

Přesně tak.

První čísla Rock & Popu jsme dělali na formát B3, který připomínal naše vysněné britské týdeníky New Musical Express a Melody Maker. A na titulní stranu jsme už bůhví proč dali opravdu nádhernou fotku Phila Collinse, kterou jsme tehdy sehnali. Ta obálka se vůbec graficky vyvedla. A tak jsme se rozhodli, že mu to číslo pošleme.

Psaní o muzice se po revoluci strašně změnilo a my jsme se tomu nebránili

Dostali jsme přes Jarmilu Karasovou kontakt na někoho z managementu Petera Gabriela, ten nám zase dal kontakt na mana­gement Phila Collinse, kterému jsme číslo opravdu poslali. Asi za týden nám od něj přišel dopis, že nám gratuluje k tak nádhernému časopisu a jestli od něj něco nepotřebujeme. Šéfredaktor Jirka Černý, protože byl přece jen z maloburžoazních poměrů, mu odepsal, že potřebujeme peníze. Jednoho dne ráno se pak v redakci objevili nějací nosiči a přinesli dvě krabice. V první byl monitor a v druhém obrovská bedna s počítačem. Dneska by to byl primitivní stroj, ale tehdy to byl vrchol pokroku. Osobně jsem ho používal, dokud to ještě šlo. A je nutné říct, že tímhle dárkem nám Phil Collins skutečně pomohl.

Byl jsi evidentně tím důležitým mužem v pozadí celého časopisu, proč jsi ale nebyl šéfredaktor?

Původně jsme chtěli spojit Géčko a Melodii a šéfredaktorem měl být Honza Biáš, který z nás byl nejzkušenější novinář. Ne co se hudby týče, ale ohledně chodu redakce. Jenomže on týden před tím, než jsme měli mít první vážnou poradu, dostal nabídku z televize na šéfa sportovního vysílání. Přišel za námi a div neplakal. Říkal: To já nemůžu odmítnout, o tom sním celý život. My věděli, že potřebujeme velké jméno. A tak jsme se vydali domů k Jirkovi Černému. A ten nakonec po havlovsku pravil: Dobře tedy, ale jenom na jeden rok. Nakonec tam byl dva a půl roku, skvěle psal, ale nerad vcházel do

Možná i proto se Rock & Pop v devadesátých letech stal takovou líhní talentů, dosud uznávaných novinářských jmen, ale také přístupů, jak o muzice psát.

Psaní o muzice se po revoluci strašně změnilo a my jsme se tomu nebránili. Objevovali se totiž stále noví autoři, kteří otvírali nové obzory. Když si dnes přečteš první články Honzy Dědka, je z nich od začátku zřejmý jeho stylistický talent. Podobný pocit jsem měl, když k nám napsal první článek člověk, který se podepisoval nějakým číslem, myslím, že to bylo směrovací číslo Litoměřic... Začínal tím, že ta Kománková, což byla

redakčních konfliktů. A šéfredaktorská práce, to pro něj úplně nebylo.

Co pro tebe vlastně pozice šéfredaktora znamená v první řadě?

Propojovat lidi, sestavovat dramaturgii celého čísla, kontrolovat jeho tok. Všechny ty věci okolo mě bavily od začátku a myslím, že to na těch časopisech, které jsme dělali, bylo vidět.

mimochodem další důležitá posila redakce v devadesátých letech, je ale strašná kráva...

To číslo bylo 41200...

No prostě Rodriguez...

Pro neznalé novinář a dnes i komik Luděk Staněk...

To bylo koření rubriky Trance & Dance, kterou vedla právě Koko. Vzpomínám na to, jak se dostala do redakce. Tehdy jsme dokonce

vyhlásili soutěž pro mladé autory a přicházely nám tak strašné kraviny, že jsem myslel, že si učtu oči. A najednou se mezi nimi objevil článek o irských hospodách, pod kterým byla podepsaná nějaká Jana Kománková. To mě zaujalo, a tak jsem říkal, tu chci vidět. Pozvali jsme ji a už v redakci zůstala až do roku 2002, takže díky ní ses do časopisu dostal i ty a Michal Nanoru. Ale na druhou stranu se ze zcela jiného směru v devadesátých letech objevil třeba i Radek Diest­ler, který psal zase úplně jinak než všichni ostatní. Jeho texty byly extrémně suché, ale

Na autobus do Glastonbury jsme čekali v pět hodin ráno na Pavláku, kam skutečně dorazil plný už zcela ožralých lidí

přidat. Přihlásil jsem se já a Vláďa Vlasák. A pak už jsme čekali v pět hodin ráno na Pavláku, kam skutečně dorazil autobus na tom místě už zcela ožralých lidí. Jel s námi i jejich tehdejší manažer a mimochodem první manažer Pink Floyd Peter Jenner a ten to nevydržel. Byla to samozřejmě karosa, která jela nejrychleji 80 km v hodině, víc to nedalo ani bohovi, a tak si ve Frankfurtu přestoupil na letiště. A my jsme se kodrcali, kodrcali, až jsme dojeli do Glastonbury. Tehdy to tam bylo ještě maličké, hrála jen dvě pódia a bylo tam nějakých 37 tisíc lidí. Hned na prvním ročníku se mi povedlo spřátelit se s pořadatelem Michaelem Eavisem. Byl to poslední ročník předtím, než se hippiesácký festival, kam se jezdilo přívěsy, proměnil v akci, kterou známe dnes. A já od té doby jezdil, kdykoli to šlo.

Jaký to pro tebe byl pocit ocitnout se v podstatě skoro ze socialismu na takovém festivalu?

Úchvatný a pohlcující. Abych byl upřímný, jak jsem se celá 70. a 80. léta věnoval české scéně, po tomhle jako by pro mě trochu přestala existovat. A začaly mě zajímat kapely jako Ned‘s Atomic Dustbin, The Orb nebo Levitation, prostě na jedné straně takový ten anglický kytarový pop, ale zároveň i elektronická scéna, i když se jí tehdy ještě neříkalo trance & dance. No a pak jsem tam taky pochopil, co je to tradice. Myslím tím tu v dobrém smyslu, protože už v roce 1992 na Glastonbury vystupoval Tom Jones. Zíral jsem jako blázen na to, když s ním všichni

Což je podle mého zážitek, který by měl prožít každý, kdo chce psát o muzice. Jak se to stalo, že jsi na Glastonbury poprvé vyjel?

Bylo to hned v roce 1990 a dost podivuhodným způsobem to zařídil Pepa Podstata, který tehdy dělal v letním kině v Olomouci koncert Billyho Bragga. Na něj pozval i úplně neznámého zpěváka jménem Michael Stipe, ještě než se proslavil s R.E.M, a zpěvačku Natalii Merchant, které měl dostat na Glastonbury. A tak kvůli tomu vypravil autobus studentské unie z Olomouce. Tenkrát tyhle věci nic nestály, prostě zavolal, že potřebuje autobus, a měl ho. A taky zavolal nám do Rock & Popu, jestli se nechceme

naprosto výtečně v nich zvládal ironii. Těch lidí bylo tolik, že je nejde ani všechny vyjmenovat. Uvědomil jsem si, že jak se mění povaha samotné hudby, musí se měnit i povaha psaní o ní. Hodně mi v tom otevřela oči první návštěva Glastonbury.

Glastonbury změnilo úplně moje vnímání hudby. Najednou jsem byl ochoten přijímat mnohem širší škálu hudby

zpívali, včetně dětí, které mohly být jeho vnoučata. Všichni ty písničky znali. Dneska se o něco podobného snaží i tuzemské festivaly, když zvou Karla Gotta a podobně.

Jinými slovy ti Glastonbury otevřelo oči.

Ten festival změnil úplně moje vnímání v tom smyslu, že jsem najednou byl ochoten přijímat mnohem širší škálu hudby. Zjistil jsem, že se dá za jeden den poslouchat bluegrass a zároveň elektronika. Že záběr dobré hudby je tak široký, že by byla podle mého strašná škoda se něčemu z ní vyhýbat. Jediné, k čemu jsem nepronikl nikdy, byl metal. Tam už holt nemůžu, to nejde.

Jenže to byl tvůj zážitek z Glastonbury. Byli na něj připraveni čeští čtenáři hudebních časopisů? Nebyli jste na ně přece jen příliš široce rozkročení a otevření?

To si nemyslím, spíš šlo o to, že populární hudba přestala být nositelem čehosi

Populární hudba přestala být nositelem čehosi podvratného

Z čtenářů zůstali pouze ti, kteří chtěli opravdu číst o muzice jako takové a nepotřebovali hledat jinotaje

A také se proměnilo psaní o muzice. Co si myslíš, že je největší chyba?

Když články nemají osobitost a styl a působí jako PR zprávy hudebních společností. Z textu musí být poznat, proč ho ten člověk píše, proč má nebo nemá tu věc rád, proč ho vůbec zajímá. Musí mít vyvinutý jazyk a styl. Spolehlivě mě otráví, když čtu článek, kde se dozvím, že v roce tom a tom vystřídal jeden

podvratného. Mluvím teď hlavně o rockové nebo folkové hudbě. Najednou v sobě neměla ten pel zakázaného ovoce. A z čtenářů zůstali pouze ti, kteří chtěli opravdu číst o muzice jako takové a nepotřebovali hledat jinotaje, které za komunismu opravdu nikde jinde nenašli. Proto si myslím, že jich ubývalo, protože populární hudba přestala být jakýmsi ústředním tématem. V 80., ale i 70. a 60. letech byla hudba do jisté míry postoj. Určitý generační výraz, proto lidi hudební časopisy četli, sháněli desky horko těžko po burzách a měnili je, i když z toho vlastně nic neměli. Ale když pak bylo možné psát o všem, značná část čtenářů podle mého názoru ubyla.

Přesně takový pocit jsem tehdy měl, když jsi poprvé skončil v Rock & Popu a my jsme s tebou celá redakce odešli a tím se vlastně rozdělily i naše pracovní cesty...

Tehdy jsem v tom časopise byl dvanáct let a vždycky, když na to vzpomínám, říkám, že si připadám, jako by mi někdo znásilnil dvanáctiletou dceru a chci na to co nejrychleji zapomenout. Já jsem si nekoupil jediné číslo, ani jsem ho neotevřel, ostatně oni mi většinou kolegové referovali, jak to vypadá. Ale musím říct, že to bylo moje dobrovolné rozhodnutí, že už tam nechci být. Dokonce mi slíbili, že když si seženu vydavatele, tak mi dají zpátky značku. Já jsem ale v té době odjel na dost dlouho do Ameriky a začalo mě bavit psaní trochu jiného druhu, než,

baskytarista téhle kapely jiného baskytaristu další kapely a tenhle baskytarista shodou okolností nahradil jiného baskytaristu... Když takhle někdo rozebírá zvlášť mě neznámou kapelu, dokáže mě to spolehlivě otrávit a přestanu číst.

řekněme, ty ryze hudební články, které se už v té době stejně daly lehce stahovat z Wikipedie. Když jsem se vrátil, bylo všechno v háji. Tak jsem nastoupil do Mladého světa, na což dnes vzpomínám jako na jednu z nejpříjemnějších prací, protože jsem nemusel psát jenom o hudbě. Měl jsem tam seriál

o dávných chlastech i s obrázky nebo jsem byl v muzeu cigaret. To se mi líbilo.

Pak ale nastal tvůj návrat do Rock & Popu a následně založení Rock & All. Vzhledem k tomu, že jsme konkurenční médium a oba časopisy stále vycházejí, nepřísluší nám,

myslím, na těchto stránkách zacházet do velkých detailů. Přesto se musím zeptat, jak se stalo, že jsi v Rock & Allu najednou přestal být šéfredaktorem?

Oni mi tehdy řekli, jestli nechci být raději předseda správní rady. A já, jak se v těchto věcech nevyznám, jsem řekl, že nemusím být šéfredaktor, že mě hlavně baví, že budu moct dávat dohromady časopis a psát a vymýšlet témata, ze kterých bude patrné vědomí souvislostí. To nám, myslím, s Pepou Vlčkem pořád šlo. Když třeba umřel David Bowie, psalo se o tom pochopitelně všude, ale mě napadlo, že napíšu Ivanu Kralovi, který pro něj skládal písničky, aby na něj zavzpomínal, což nikoho jiného nenapadlo. Podobně když umřel Lemmy, vzpomněl jsem si na Jarmilu Karasovou, která s ním kdysi asi dva roky žila v Londýně a vařila mu tam českou kuchyni. Když jsme psali o Presleym, poprosil jsem Jirku Suchého, aby si zkusil vzpomenout, jaké to bylo, když o něm tady vyšla fotka, u níž bylo napsáno, že je Elvis Presley z Prahy. Myslím, že nacházet zajímavé úhly pohledu se nám celkem i dařilo. Na titulech nebo funkcích mi opravdu nesejde, takže jsem to přijal tak, jak to bylo.

Vše ale padlo, když jsi udělal rozhovor s kapelou Lucie, tvoje dcera Magdaléna pořídila unikátní fotky a vedení vše stoplo v den, kdy měl jít časopis do tisku.

Dokud nebudu mít rozpletené všechny indicie, tak bych se jen dopouštěl spekulací o tom, co se to vlastně stalo. Až to budu mít rozpletené a dodělané vše, na čem ještě

pracuji, rád bych přidal rozšířenou kapitolu do své knížky Dotknout se snu, kde jsou dějiny Rock & Popu v kostce. A tam patří Rock & All a můj konec v něm. Ačkoli je to konec? Otazník.

Ten otazník je mimo jiné i nad tím, zda je potřebná hudební žurnalistika v době, kdy si může každý vybrat a ihned poslechnout, jakou kapelu chce.

Já myslím, že ano. Protože těch kapel je tolik, že někdo musí na ty zajímavé upozornit. A když píšící člověk chce, aby se o skvělé muzice dozvědělo víc lidí, tak se vlastně postupně dostává zpátky do té role, kterou jsme jako hudební novináři měli v 70. a 80. letech. To znamená stát se opět spíš propagátorem hudby. Protože té skvělé vychází neuvěřitelné množství. A obecné povědomí o populární hudbě je u nás přesto mizivé.