-
„Jdeš na Sabaty?“ volali na mě v metru úplně cizí lidé. „Jasně,“ odkýval jsem a pozdravili jsme se vztyčenými paroháči a smáli se na celý vagon. Tato situace dost charakterizuje celkovou atmosféru pražského koncertu z posledního turné legendární kapely. Stál totiž hlavně na fanoušcích.
text Jarda Konáš
foto Karel Šanda
Black Sabbath
V posledním tažení
3
naživo
1
-
O2 arena, Praha,
30. 6. 2016
Ještě před začátkem postávaly po Vysočanech hloučky mániček a navzájem se zdravily zvoláním: „Black Sabbaaath!“, i když si každý cucal pivo v jiné hospodě na druhé straně ulice.
Byli to právě fandové, kdo atmosféru akce držel nahoře, protože kapela ne že neměla svůj den, ale už, se vší úctou, mlela z posledního. Bylo skvělé slyšet setlist postavený většinou na prvních čtyřech deskách, které jsou pro Sabaty zásadní, jenže nejsme v roce 1972. Není pochyb o tom, že Tony Iommy nebo Geezer Butler jsou i po letech vynikající hudebníci, ale marná sláva, set stál a padal na Ozzyho formě. A ta byla opravdu velmi matným odleskem původní slávy.
Smutný pohled byl na nekončící řadu lidí,
kteří opouštěli O2 arenu ještě před koncem hlavního setu. Někteří otrávení, jiní čekali víc, ale prostě odcházeli. Přitom poslední půlhodina byl ryzí sabbatovský kotel, kdy opravdu nezáleželo na tom, jak Ozzy zpívá. Kapela si prostě jela svou notu, a kdo na to nepřistoupil, mohl doslova jít domů.
Upřímně, autor textu je velký fanoušek Black Sabbath. Už na základce smolil šušně, a když měl tři stovky, tak si koupil tričko nebo kazetu. O to víc se těšil na koncert a o to větší zklamání zažil. Protože kdyby v Praze fandové tu kapelu nepodrželi, byl by to pohled jako na starého vlčáka. Milujete ho, pamatujete si, co se toho naběhal a nahonil, ale teď už jen funí na dece se zalepenýma očima.
naživo
3
2
-
naživo
3
3
Předchozí článek:
SMS recenze
Další článek:
Iron Maiden: Chtělo to jen lepší zvuk