Blink-182 jsou ikonická kapela a před nahráváním desky California prošli zásadní proměnou. Nad prvním albem bez Toma DeLonga se v našem pravidelném duelu utkali Jarda Konáš a Iva Boková. Minimálně podle toho je výsledek spíš pro kluky než pro holky.

Z nové desky čiší radost z překonání kritického momentu v podobě DeLongova odchodu. California je plná euforických vokálů, možná až křiklavě durových melodií a party tempa. Naředění v podobě krátkých mezihrávek funguje výborně, a navíc tak vynikají seriózní skladby, jako například potemnělá stadionovka Los Angeles. Je nutno dodat, že absence DeLonga je viditelná, ale Matt Skiba jak instrumentálně, tak hlasově zapadl naprosto přirozeně.

Kalifornské trio se na albu California hudebně vrací k osvědčeným formulkám, které mu prapůvodně přinesly úspěch. Zkrátka a dobře sází na jistotu. Na desce je několik songů, které mají až hymnické refrény, takže budou naživo spolehlivě fungovat. Možná mohlo být míň než šestnáct songů, protože některé působí jako zbytečná vata.

Celkově je vidět, že prim hrají jednoduché, zapamatovatelné refrény a výše zmíněné vokály, které zní opravdu všude. Texty šly proto trochu stranou a aby si z nich posluchač něco vzal, musí se soustředit místy víc, než tato svižná hudba na první dojem vyžaduje. Pak ale dostane zajímavé obrazy, ať už je to reflexe autonehody v Sober, nebo sympatická poklona klasikům žánru v No Future. Tematická různorodost je ku prospěchu věci, jen si ji člověk musí trochu sám vyhrabat.

Třeba song San Diego vlastně pojednává o odchodu Toma DeLongea, což je vcelku dobrý, až romantický nápad. V kontrastu s takhle naléhavým vyznáním jsou pak lascivní pasáže jako „Je na tobě něco, kvůli čemu do tebe nemůžu strčit prst.“ Ehm… Skalním fanouškům se ale texty budou líbit. Nebo taky ne, ale zároveň je nebudou nijak iritovat, protože půjdou jedním uchem dovnitř a druhým ven.

MTV má zase chvíli co hrát a fanoušci se dočkali desky, se kterou jim skvěle uteče léto. Co si přát od Blink-182 víc? Jde o vynikající album na večírek nebo do auta cestou na Mácháč a obsahuje několik skladeb, které fungují buď jako singly, nebo experimentální odbočky. Pop punkový žánr to sice nijak neposune, protože ten už je dávno někde jinde, a Blink-182 zůstali tak trochu jeho trosečníky v oceánu mainstreamu. Rozhodně si ale stále vedou dobře a i na tom svém rozhoupaném voru mají o zábavu postaráno.

Blink-182 se bezpochyby snažili. Po odchodu jednoho ze zakládajících členů Toma DeLongea, kterého nahradil Matt Skiba z Alkaline Tria, chtěli přijít se skvělou deskou, která je vrátí do hry a bude dobře fungovat na turné. Protože album vyšlo pět let po předchozím Neigborhoods, byli na něj fanoušci dostatečně nažhavení, a tak třeba v americkém žebříčku Billboard 200 debutovalo na prvním místě. Na turné se nová muzika také bez problémů chytne, neboť zní jako vypůjčený materiál z některého z předchozích alb. Avšak na albu není nic překvapivého, ani nijak závratně zábavného. Nějak se nelze ubránit dojmu, že Blink-182 jsou i po zásadní změně v sestavě čím dál tím stejní.

Obsahově moc o přínosu nelze mluvit, protože Blink-182 se tak trochu rozkročili mezi starou polohou a vážnějším pohledem k horizontu. Ale ruku na srdce, čekal od nich někdo v roce 2016 nějakou revoluci či posun? Důležitý je výsledný vzkaz – jde to i v nové sestavě. Jejich hudba má pořád spád, stále jsou rozpoznatelní po pár taktech a především mají chuť hrát a skládat. Rozkol s DeLongem je překonán, jízda pokračuje. Tento vzkaz je hlavním přínosem desky.

Čekal by snad někdo od Blink-182 nějaké zásadní změny, markantní odklony od jejich klasického stylu, nebo snad dokonce nějaké závratné inovace? Správná odpověď je: Ne! Proč taky… Příznivci kapely jsou zvyklí na muziku v konkrétním stylu už skoro čtvrt století. Tak proč to měnit? Na albu California vás žádné šoky nečekají. Deska zní svěže a zrale. Díky uklidnění vztahů v kapele je z ní cítit pohoda, ale zásadní zvrat ve směřování tvorby se nekoná.

Doby, kdy běhali nazí po ulici, jsou dávno pryč. Blink-182 jsou dospělá kapela zamýšlející se nad strastmi života a cynismem denních situací. Z toho si zároveň utahují, takže dobrá zpráva, sranda je i tady. Pořád je to mejdanová kapela, při jejímž poslechu vám budou cukat koutky, ale je to trochu humor na vlně zvolání Liguééére. Zajímavější jsou Blink-182 paradoxně ve skladbách, kde se snaží o seriózní sdělení.

Nejhumornější na tom všem je možná fakt, že se „odejitý“ Tom DeLonge v současné době údajně soustředí na projekty související s alieny a UFO pro americkou vládu. Tedy před nedlouhou dobou to sám tvrdil. Taky chce vydat několik sólo desek, píše romány, má prý režírovat film apod. A vtipem číslo jedna je fakt, že hlásá do médií, že s Blink-182 ještě neskončil a až uzraje čas, dají se znovu dohromady. Haha! Ale vážně: Na albu California najdete jakési „joke“ odkazy na nejslavnější éru historie kapely. A samozřejmě, z úst čtyřicátníků zní některé z nich spíš úsměvně než vtipně. Všechny ty zmínky o penisech a tělesných pochodech jsou možná až bizarní.