text Antonín Kocábek, Michael Švarc,

Ondřej Bezr (Lidové noviny), Šárka Hellerová

foto Jakub macháček, Marek Holoubek

Mezi osmi očima

Nemá smysl spekulovat, zda jsou Colours nejlepším festivalem u nás – stačí se omezit na to, že patří k těm několika málo tuzemským hudebním přehlídkám, které mají plus minus evropské parametry a k jejichž spočítání stačí prsty jedné ruky. Na místě jsme měli hned čtyři redaktory. A každý to viděl jinak.

Už když mě nadchlo květnové album někdejší polské Superstar, říkal jsem si, že by to mohl být dobrý koncert. Ale to, jak moc podařený byl, a hlavně jak skvěle vygradoval, mě bez přehánění zaskočilo. Jen zařazení mladé zpěvačky na menší scénu bylo jasným dramaturgickým omylem: Brodka by svou energií i zájmem publika („Přišel jsem tam pozdě, a už se tam nedalo dostat,“ slyšel jsem pak dokola) v klidu utáhla i hlavní scénu.

Noční americana po italsku od kapely, u které jsem až na místě zjistil, že jinak doprovází mého oblíbence Huga Race, zněla jako geniální soundtrack ke spaghetti westernům. Takový, za který by Morricone dostal Oscara. Sacri Cuori si připisuji na seznam těch, u kterých příště neváhat.

Když jsem Slowdive viděl předloni poprvé, překvapilo mě, jak jejich hudba nezestárla a má kouzlo snad větší než v dobách před jejich comebackem. A trochu jsem se bál, že to mezitím vyvane a tentokrát to už nebude ono. Jak krásné je někdy se mýlit. Perličkou pak byl report jistého mainstreamového média, vytýkající ze zjevné neznalosti koncertu přesně to, co je charakteristickými znaky žánru, který Slowdive proslavil.

Na Colours jsem byl jen dva dny, takže jsem tolik vystoupení neviděl. Ale z těch, u kterých jsem byl, mě nejvíc bavila Caro Emerald. Její show měla drive, lehkost, a i když během ní pršelo asi nejvíc z celé soboty, plejáda různobarevných pláštěnek se i přesto vlnila v bocích. A přivezla s sebou i brilantní muzikanty, bez kterých by zážitek byl jen poloviční.

Of Monsters and Men jsou pro mě absolutní srdcovka a jeden z highlightů celého festivalu. Trochu jsem se bál, že naživo nebude mít jejich koncert sílu a tah a že po dlouhé cestě do Ostravy neudržím od půlnoci do čtvrt na dvě pozornost. Omyl. Byli brilantní, autentičtí a neztráceli čas zbytečnými řečmi.

Nade vše, a bez jakéhokoli adoračního podtextu, musím vyzdvihnout pestrost a multižánrovost, a to nejen co se týče hudební scény. Colours je takový malý svět sám pro sebe, který se čtyři dny obejde bez vlivů okolí.

Být unesen koncertem interpreta, jehož neznáte, je ještě daleko víc vzrušující, než skvělý koncert oblíbené kapely. Není mnoho jiných festivalů, které by si dovolily dát tuto mladou norskou hudebnici v podvečer na největší pódium. Na Colours jí naslouchaly tisíce lidí a panovalo vzájemné nadšení. Na severskou vílu Aurora už dříve v Headlineru upozorňoval Michael Švarc a měl pravdu. Její alternativní pop oslňoval bez jediného flitru. Stačily bohaté melodie a bezprostřednost zpěvačky.


Když Passenger před dvěma lety vystupoval v pražském klubu SaSaZu, zastávala jsem názor, že šlo o čistě pětihvězdičkový koncert. Se svojí kytarou, vtipem a nevšední barvou hlasu mě tehdy zaujal a na jedinou minutu nenechal myšlenkami zatoulat mimo koncertní sál. Před Colours jsem měla lehkou obavu, jestli se to může opakovat v daleko větším měřítku festivalu. Může. Štěstí, že se na podzim vrátí do Prahy s novou deskou a poprvé i v doprovodu kapely.

Patřím mezi lidi, kteří si na festivalech kromě hudby vystačí s dobrým jídlem.

Obvykle si nechávám ujít divadla, kina i besedy. Ostrava letos tento můj přístup obrátila na hlavu a rezignovala jsem na nejeden koncert, zaujatá přednáškami a diskuzemi mezinárodního fóra Meltingpot. Obdobně jako hudební dramaturgie festivalu nabídlo první třídu v oblasti inspirativních řečníků. Setkání s lidmi, jako je pákistánská aktivistka Gulalai Ismail, fyzik a scenárista Star Treku Leonard Mlodinow nebo profesor historie Timothy Snyder, mi dodala optimismus ohledně budoucnosti lidstva.

Giant Sand. Nepočítám-li Brodku (viz níže), pro mě nejsilnější koncert Colours. Přestože na něm nebylo až tak moc lidí – jejich chyba. Howe Gelb byl myslím lehce piclý, jak se na správného kovboje sluší, ale charisma by mohl prodávat po kilech. K ruce pak dva výborné mladší kytaristy, kteří z jeho countryovek občas udělali solidní (post)punkové vypalovačky. Lepší než vloni na Primaveře.

Z neschopnosti vybrat jediného mezi dalšími zahraničními interprety, kteří mě zaujali (mj. Aurora, Thievery Corporation, Anohni, Sacri Cuori nebo Blick Bassy), se s dovolením vylžu tak, že zmíním debatu s americkým historikem Timothym Snyderem v rámci paralelně probíhajícího diskusního fóra Meltingpot. Vůbec není na škodu se mezi všemi těmi rychlými kytaristy, přesnými bubeníky a tvůrčími elektroniky taky setkat s fakt chytrým chlapem.

Abych zmínil i něco českého, z několika variant (vůbec poprvé mě například bavily Děti mezi reprákama, z opačného pólu písničkářství byla tradičně famózní Druhá tráva s Robertem Křesťanem) vybírám Kittchena a jeho příležitostně přizvané kuchtíky při hudebním doprovodu značně bizarní sci-fi dánské provenience z roku 1918. Aby se při tak seriózní věci, jako je živý soundtrack k perle začátků kinematografie publikum místy řezalo nahlas smíchy, to se každodenně nestává.

Revival na hlavní scéně bych opravdu čekal někde jinde. Obzvláště, když předvede prakticky totéž, s čím slavila už před dvaceti lety úspěchy Apocalyptica. A to, že mělo chorvatské duo u publika možná největší odezvu ze všech, na tom opravdu nic nemění.

Z hudebních vystoupení mě hrozně zklamala Aurora. A to ji mám tak rád. Na můj vkus až nebetyčně kvílela a zbytečně tlačila na pilu, i když má písničky, které si vyloženě říkají o lehkost. Ale roztomilá víla byla i přes občasné falešné tóny.

Jsem vlastně ráda, že se v tomto bodu s mnoha návštěvníky neshodnu, nicméně se mi zdá, že Of Monsters and Men nepředvedli nejpřesvědčivější výkon. U písní z nového alba Beneath the Skin, které mi na albech působí husí kůži, jsem naživo od kapely nevnímala žádnou emoci.

Nesnáším „recenzování publika“, ale tohle byl pro mě takový šok, že si to neodpustím. Chorvatští hezounci 2Cellos se zmůžou jen na nabubřelé covery kdejakého provařeného bigbítu. OK, každý musíme z něčeho platit složenky. Ale že jim publikum, které Zlata Holušová už patnáct let kultivuje skvělou hudbou, bude tak zobat z ruky, to mě opravdu zklamalo.

Pominu-li fakt, že mě Underworld v mém věku donutili k pohybu a mile zaskočili M83, jejichž poslední album je nuda roku, pak mě jednoznačně nejvíc překvapil koncert, od kterého jsem nečekal prakticky nic. Respektive jen to, co předvedli Kodaline nebo Of Monsters and Man – tedy vykalkulovaný pop. Namísto toho se zjevila mladá, zábavná i nadšená slečna, jejíž set připomínal nasazením, schopností si pohrávat s nevlezlými melodiemi a absencí namyšlenosti i pózy první návštěvu ZAZ. Znáte ten pocit, když vás až do absolvovaného koncertu někdo nezajímá a po něm se začnete shánět po nahrávkách?

Překvapení pro mě samotného bylo, že jsem ustál davy lidí a hlavně si nenechal zkazit náladu otravným deštěm. Škaredé počasí mě běžně docela hodně ovlivňuje, ale díky super atmosféře Colours jsem se jím nenechal zviklat.

Zaskočilo mě zaujetí novinářů, se kterým referovali o dešti, který akci provázel. Na spadlé milimetry byl jistě výživný, ale bylo teplo a nefoukal vítr. Přátelé, kteří festival sledovali v médiích, posílali starostlivé dotazy, jak to na místě vypadá a zda jsem se už neutopila v některé z kaluží. Naštěstí má Colours areál, který je z devadesáti procent na zpevněném povrchu a skýtá mnoho možností se ukrýt do sucha.

Jednoznačně Brodka. Věděl jsem, že to bude dobré, měla dobré reference od těch, kteří ji už znali. Ale že mě tak sebere a stane se pro mě královnou Colours, to jsem nečekal. Na těch Polácích fakt něco je.