KAŽDÝ V SOBĚ MÁ KOUSEK HITLERA

Londýnští excentrici Fat White Family si dělají, co chtějí, a řeknou vše, co se jim honí hlavou. Nebojí se témat, jako jsou sexuální zneužívání, fašismus a holokaust. Právě o tom jsem si chtěl popovídat se zpěvákem kapely Liasem Saoudim, který jen den před naším setkáním předvedl extrémní výkon na Metronome Festivalu. Co se ve skutečnosti honí v hlavě kontroverzního indiepunkového pologénia?

Fat White Family se ve své tvorbě zároveň věnují životům největších stvůr a záporáků historie včetně Adolfa Hitlera, Josifa Stalina a Charlese Mansona. Vedle toho ale jedinečným způsobem dokážou reflektovat současnou společnost a vypíchnout všechny její nešvary, které se dějí kolem nás. Z aktuálního druhého alba Songs for Our Mothers mrazí v zádech, nabízí však zároveň hromadu chytrých myšlenek zabalených ve velmi špinavém hávu. Zpěvák Lias Saoudi a kytarista Saul Adamczewski se vyžívají v kontroverzních tématech do takové míry, že se jimi nakazilo i samotné fungování kapely.

V jejím jádru figurují osobní konflikty, drogy a naprostý chaos. Možná i proto jsou Fat White Family naživo tak intenzivní a působí,

že sami nevědí, co dělají. Podobným způsobem začalo i setkání s Liasem. „Dalo docela zabrat je dostat z hotelu. Na moc dlouho to nevidím, počítejte maximálně s pěti minutami. U stolu jsem vám pro jistotu nachystal pár piv,“ připravuje mě zástupce managementu v zákulisí pražského Metronome Festivalu. Za nedlouho přichází rozevlátý devěta­dvacetiletý frontman. Vypadá, jako by prožil vydařenou party a před chvílí se vyhrabal z postele. Na sobě má stejnou košili jako včera na pódiu.

Dáte si pivo?

Klidně. Před chvílí jsem jedno měl na obědě. Byli jsme v nějakém Imperialu.

Každý v sobě má kousek Hitlera. Neřekl něco podobného už John Lennon?

Jsou zkažení a neřeší, co si o nich ostatní myslí.

nejrůznějšími emocemi. Proto i pod pódiem vznikají rozdílné nálady a chování.

Narážím totiž na to, že včera během vašeho koncertu nějaký opilý chlápek shodil na zem cizí holku. Stalo se vám někdy, že se věci naprosto vymkly kontrole?

Sakra, opravdu? Nepatříme ke kapelám, na jejichž koncertech dochází k nějakému násilí. Chci se na pódiu cítit, že mám tyhle věci pod palcem. Pokud se něco podobného stane, vychází to výhradně z publika. Nic vážného se ale nikdy nestalo.

I kdyby stalo, záleželo by vám na tom nějak zvlášť? Vaše texty i videoklipy působí, že je vám doslova u prdele, co si o vás ostatní myslí.

Když hrajete v kapele, která je alespoň trošku vnímána veřejností, tak se stanete součástí jistého dialogu, ať už se vám to líbí,

A najedl jste se dobře?

Dal jsem si schválně to nejdražší jídlo. Foie gras a jelení hřbet. Můj mladší brácha měl telecí líčka. Šel s námi i bubeník, ten je ale vegan, takže ho to tolik nebralo.

To zní jako gastronomické orgie. Užili jste si stejně i včerejší koncert?

Byla to bomba…

Když jsem vás loni viděl poprvé, měl jsem spíš chuť dát bombu někomu v publiku a začít řvát radostí. Je tohle klasická reakce na vašich koncertech?

Záleží na každém zvlášť, co si z mého projevu vezme. Při vystupování procházím

To je restaurace jednoho populárního českého šéfkuchaře. Mělo by jít o naprostou špičku.

To věřím, připadal jsem si jak na nějakém místě, kde se podepisovaly mírové smlouvy. Jako by tam měl každou chvíli nakráčet třeba Paul von Hindenburg. Trochu jako místo ze starého světa někdy okolo roku 1890.

Myslím, že se musíme zaobírat i věcmi, o kterých se nemluví úplně jednoduše

Chceme mít svobodu pohybu. Ale kvůli brexitu možná uvízneme na místě v obklopení extrémně pravicových píčusů

Dá se říct, že vás obecně inspiruje zlo? Songy jako Nagasaki Dust, Goodbye
Goebbels a Bomb Disneyland tomu docela nasvědčují.

Lidi se nad tímhle často pozastavují. Posledních deset let extrémně otupělé indie kytarové hudby přispělo k tomu, že ji začalo hodně lidí vnímat coby soutěž v popularitě než jako formu umění. Myslím, že se musíme zaobírat i věcmi, o kterých se nemluví úplně jednoduše. Někdy je nezbytné zamyslet se nad nejhorší lidskou stránkou. Zároveň musíme přijmout fakt, že si za leccos můžeme my a měli bychom vinit sami sebe.

Takže tvrdíte, že jsme všichni součástí zla, které se na světě děje?

Jo, každý v sobě má kousek Hitlera…

nebo ne. Pokud tohle muzikant nebere na vědomí, tak v tomhle byznysu zřejmě neuspěje. Přestože si nedělám velkou hlavu z kritiky, samozřejmě ji vnímám jako jakákoli jiná lidská bytost. Jak se k ní člověk postaví, pak záleží jen na jeho inteligenci.

Docela ano a vím, kam tím míříte. Co říkáte na nedávný brexit?

Naprosto se mi hnusí. Někteří lidi neměli nejmenší tušení, o čem rozhodovali. Britská polovina mé rodiny pochází ze severu Anglie a většina z nich, včetně mé matky a nevlastního otce, hlasovala pro odchod. Snažil jsem se jim vysvětlit, o co že vlastně jde. Říkal jsem jim, že EU nemůže za recesi a že to není ona, kdo bere peníze určené pro NHS (národní zdravotní služba – pozn. aut.). Ale někteří lidi prostě neposlouchají, protože konzumují informace výhradně z médií Ruperta Murdocha.

To si vážně myslíte?

Neřekl něco podobného už John Lennon? Počkat, spíš tvrdil, že v sobě každý máme kousek Ježíše. Ale teď si tím nejsem úplně jistý. Bohužel bych ale řekl, že dnes převažuje počet lidí, kteří v sobě mají toho Hitlera. Svět v současnosti vypadá, že míří do háje, že?

Nastává doba, kdy můžeme být jakkoli kritičtí. Chceme ale za každou cenu stát na správné straně

Dalo se tomu nějak zabránit?

Podle mě by se měl zavést nějaký prostý test. Bez řidičáku bys nenechal někoho řídit auto, takže proč může kdokoli řídit rozhodnutí státu, přestože o nich nic neví? Zařadil bych elementární otázky typu „Co je to Libye?“ nebo „Kde leží Brusel?“ a „Jaký je rozdíl mezi uprchlíkem a emigrantem?“. Když tohle nezvládne, nemůže rozhodovat o tak zásadních věcech.

Něco takového by určitě prospělo
i v České republice.

Mělo by to smysl celosvětově. Zabránilo by to dělnické třídě dokola mačkat tlačítko sebedestrukce. Teď to totiž dělá po celé zeměkouli. Stejné je to v USA s Trumpem.

Lidé jsou tak znechuceni, že budou volit pro cokoli, co zní dobře, přestože to může znamenat sebedestrukci. A přesně to znamená brexit pro Velkou Británii. Odpojí se Skotsko, zhroutí se ekonomika, v ulicích Belfastu se zase prolije krev. Chceme mít svobodu pohybu, ale možná uvízneme na místě v obklopení extrémně pravicových píčusů. Nejhorší je, že pro ně hlasovali lidi, které tihle stejní píčusové roky vykořisťovali.

Myslíte, že se to značně dotkne i muzikantů?

Rozhodně tuhle profesi zkomplikuje. Pro malé kapely bude náročnější koncertovat po Evropě, což je pro většinu britských skupin cílovka číslo jedna. Obyvatelstvo Londýna pravděpodobně bude o něco méně národově pestré, což hudbě taky neprospěje.

Fat White Family kritizují i politiku a válečné konflikty.

Nová deska je o narušených vztazích. Jeden takový má i samotná kapela.

Fat White Family –
Whitest Boy on the Beach

Napíšete o brexitu song?

Už jsem ho vlastně napsal, jmenuje se Breaking into Auschwitz. Ještě není úplně hotový, naživo jsme ho zatím nehráli. Chceme ho věnovat podporovatelům brexitu a Donaldu Trumpovi. Myslím, že nastává doba, kdy můžeme být jakkoli kritičtí. Chceme ale za každou cenu stát na správné straně. Vlastně jsem za tohle prostředí i trošičku vděčný! (smích)

Slyšel jsem, že jste během nahrávání nové desky vystřídali čtyři studia. Co se stalo?

Jo, práce na tomhle albu byla noční můra. Víc než cokoli jiného si za to upřímně můžeme my a naše vztahy v kapele. Ale co, jdeme dál a příště to půjde jednodušeji.

Takže už máte plány pro příští nahrávku?

Vlastně už trochu máme. Chtěl bych na další desku lépe promítnout náš koncertní zvuk,

Může násilí vést ke kreativitě?

Není to pravidlo, ale někdy se tenhle argument dá uplatnit. Jde o abstraktní otázku,

tu spontánnost a energii, kterou naživo tvoříme. To považuju za příští krok. Naše poslední nahrávka je přece jen trochu podivná.

To je fakt, mezi její hlavní témata se řadí zneužívání a násilí, je to tak?

Hlavní myšlenkou jsou obecně poničené vztahy. Veškeré zneužívání vychází z nějakého abstraktního bodu, který se dá pojmout různými způsoby. Uvažoval jsem nad tím, co může z tohoto bodu vzniknout a co naopak zaniknout. Ve svém životě jsem zažil mezilidské vztahy, které se neobešly bez surovostí ani vulgarit. Na Songs for Our Mothers se tyhle vzpomínky snažím analyzovat a dostat je ze sebe.

na kterou neexistuje jasná odpověď. Netvrdím, že všechny známé hudební dvojice měly narušené vztahy, ale mnohé ano. To mi připadá fascinující.

Inspirují vás i filmy a umění založené na násilí jako třeba Mechanický pomeranč?

Samozřejmě, miluju Mechanický pomeranč. Mám rád třeba film Ďáblové z počátku sedm­desátých let, ale i sexuální násilí v umění. Ve všem se dá najít něco inspirativního.

Když už jsme u toho sexu, vysvětlíte mi vztah vašeho bratra a klávesáka s jeho nástroji? Občas na pódiu doslova, opravdu doslova, znásilňuje klávesy.

Na to se asi musíte zeptat přímo jeho. Řekl bych, že má nutkání, silná sexuální nutkání. Možná by mu prospěla nějaká léčba. Není kaž­dopádně nebezpečný, maximálně sám sobě.

Vaše kapela je spojená s dalším velmi kontroverzním projektem – Fat White Manson Family. V rámci něj hrajete písně Charlese Mansona. Není to v dnešní době trochu přes čáru?

S tím já nemám nic společného. Šlo o vedlejší projekt našeho kytaristy Saula. Ale asi bych to zas tak nehrotil. Mansonovy písně jsou vlastně textově i melodicky podnětné a zároveň deviantní v tom nejlepším slova smyslu. Působí nepředvídatelně a věnují se důležitým tématům. Myslím, že by nebylo na

Fat White Family –
Cream of the Young

škodu jeho hudbu zpopularizovat. Připadá mi vtipné, že u Mansonovy hudby existuje kolektivní odmítnutí napříč celým kulturním světem, zatímco hudba Michaela Jacksona stále hraje v rádiích čtyřistakrát za den. Samozřejmě ho nepřirovnávám k Charlesu Mansonovi, nemají spolu nic společného, ale proč vyškrtnout jen jednoho hajzla a nad druhým mávnout rukou? Nedává mi to smysl. Buďto by všichni, kdo udělali něco špatného, měli být zakázáni, nebo naopak všichni ok.

Což nás dostává zpět k myšlence, že je zlo ukryto v každém z nás.

Přesně tak, ani Charles Manson se nenarodil ve vakuu. V dětství byl týraný

a zneužívaný, život strávil ve vězení. Jen se liší způsob, v jaké podobě se tohle zlo u konkrétních lidí projeví.

Šestičlenná rodinka Fat White Family vzešla roku 2011 ze squatu v londýnské čtvrti Peckham. Ačkoli se sestava stihla obměnit, v jejím čele od začátku stojí zpěvák Lias, jeho bratr Nathan a kytarista Saul. Kapela na sebe rychle upoutala pozornost díky špinavému zvuku s prvky post-punku, psychedelie a rock’n’rollu. Mezi své hudební inspirace řadí například The Fall a trochu netradičně Charlese Mansona. Debutová deska Champagne Holocaust před třemi lety nabídla kontroverzní název i témata. Servítky si parta nebrala ani letos s novým albem Songs for Our Mothers, které vznikalo v několika různých studiích a obsahuje skladby třeba o Hitlerovi a sexuálním zneužívání. Fat White Family si oblíbili fanoušci i kritici po celém světě především pro jejich neřízenou a energií našlapanou koncertní show. I proto vystupují na největších světových festivalech v čele s Glastonbury.