Britské heavymetalové legendy Iron Maiden se v rámci turné k loňskému albu The Book of Souls téměř přesně po třech letech vrátily na místo činu, tedy do pražské Eden Areny. Pod širým nebem a technice navzdory věrným fanouškům, a že jich nebylo málo, předvedli, že jsou i po čtyřiceti letech existence stále ve skvělé formě.

text Iva Boková

foto Jiří Rogl

Iron Maiden, The Raven Age

Chtělo to jen lepší zvuk

Eden Arena,
Praha, 5. 7. 2016

O úvod se postarali jejich o generaci mladší krajané The Raven Age, tedy uskupení kolem syna baskytaristy Iron Maiden Steva Harrise. A bylo to veskrze příjemné pohodově rockové zahájení.

Samotní Mejdni se na pódiu objevili úderem osmé hodiny večerní, jak bylo předem anoncováno. Ještě před tím ale přítomné publikum, čítající přibližně dvacet osm tisíc heavymetalových nadšenců, podráždilo hlasité intro z reproduktorů v podobě skladby Doctor, Doctor od legendárních UFO.

Nažhavené obecenstvo hltalo Iron Maiden od samého začátku, přestože zvuk nebyl zrovna ideální, jako kdyby ho vítr odnášel za tribuny a pryč z arény. Tímto faktem byl po celou dobu poznamenán také zpěv i mluvený projev frontmana Bruce Dickinsona. Je třeba uznat, že nedávné zdravotní potíže, kdy bojoval s rakovinou jazyka, jeho vokální přednes nijak negativně neovlivnily, a smeknout před jeho výkonem. Když ale promlouval k publiku, často mu nebylo kvůli zachumlanému zvuku vůbec rozumět. Dickinson je nicméně velmi silná osobnost, takže mu stačí pouze gesty fanouškům naznačit, co mají dělat nebo kdy mají zpívat, a oni jej automaticky následují.

Ze záběrů z kamery instalované za zády bubeníka Nicka McBaina bylo patrné, že lidé hrozí o sto šest a „paroháči“ ze vzduchu ani na moment nemizí. Heavymetalové peklo na

ploše vládlo po celé téměř dvě hodiny, co koncert trval.

Iron Maiden zahráli několik skladeb z loňského eposu The Book of Souls, které fungovaly o něco méně, než osvědčené letité hity. Možná proto, že se jedná o složitější, až progresivní muziku. Klasiky jako The Trooper, Fear of The Dark či v téměř dvacetiminutovém přídavku The Number of The Beast ovšem pokaždé rozpoutaly pekelné běsnění.

Z hlediska efektů si Iron Maiden tentokrát vystačili s málem: světelná show, projekce na velkém plátně a samozřejmě nechyběl ani obří maskot Eddie. Jeho ztělesnění v podobě figuranta na chůdách v jedné písni rozverně laškovalo s Brucem Dickinsonem a o pár minut později se obří hlava Eddieho rozhýbala i za zády muzikantů, jako by se ve 3D zhmotnila a vystoupila z plátna.

Když se kapela podruhé rozloučila a odcházela z pódia, do „policejní hodiny“ zbývalo nějakých sedm minut, a tak všichni doufali, že přijde ještě jeden přídavek a téměř nikdo se nehodlal hnout z místa a opustit Eden Arenu. Jakmile ale začala z reproduktorů hrát kabaretní píseň Always Look on the Bright Side of Life od Monthy Pythonů, bylo jasné, že je definitivní konec.

Iron Maiden nepřekvapili, ale dozajista oněch skoro třicet tisíc přítomných fanoušků velmi potěšili.