text Vojta Tkáč

foto universal music

Dvaadvacetiletý fenomén z Nottinghamu strávil několik měsíců o samotě. Na své třetí desce totiž pracoval skoro po všech stránkách sólově, i proto nese název On My One. Jake Bugg je sám za sebe, lepší a vyspělejší než kdykoli předtím. V exkluzivním interview, které se domlouvalo dva měsíce, nám Jake přiblížil, jak důležité je čelit novým výzvám a co vše pro něj znamenala pomocná ruka od Noela Gallaghera.

Když umělec vydává novou desku, občas se stane, že nestíhá. Jake Bugg před nedávnem dokončil své třetí řadové album On My One. A nestíhal. Domluvit s ním rozhovor byla naprostá noční můra. Celý proces zabral přes dva měsíce přesouvání, nadávání a trpělivosti. Vše začalo několika nezdařilými pokusy, kdy jen pár minut před sjednaným časem interview přišel e-mail s omluvou, že Jake nakonec nemůže. Když se zdálo, že nastal Den D a já už s telefonem u ucha vyčkával na horké lince s otravnou uvítací melodií, namísto dvaadvacetiletého písničkáře z Nottinghamu se ozval hlas zástupce labelu se smutným oznámením, že Jake uvízl někde v letadle. Následující týden pro změnu dělal rozhovor v televizi, a navíc se necítil dobře. Nakonec se ale zadařilo. O Buggovi se ví, že není žádná

velká mluvka. Očekával jsem proto ze začátku jednoslovné odpovědi. „Je to Jake? Konečně?“ vykřikuju samou radostí do mobilu. „Jo,“ ozývá se suverénně. Nezklamal.

Vaše nová deska je oficiálně venku. Cítíte se stále nervózně, nebo už se dostavila úleva?

Osobně to považuju za velkou událost. Nikdy nevíte, co se stane. Takže bych řekl, že ano, pořád cítím jistou nervozitu.

Album se velmi liší od vaší předešlé tvorby. Myslíte, že jste uprostřed tvůrčí nebo osobní transformace?

To zas ne. Moje další deska bude opět úplně jiná než ta aktuální. Vždy mě bavilo poznávat nové zvuky, postupy a podobně. Nepovažuju

to proto za nějakou proměnu, zkrátka se to takhle stalo.

Rozumím. Koneckonců jste nedávno prohlásil, že hudba obecně spočívá v neustálém posouvání se dál a zkoušení jiných věcí.

Přesně tak, na kariéře muzikanta je nejzábavnější stále objevovat nové a jiné věci.

Nemyslíte, že se toho ale v současnosti většina muzikantů bojí?

Jake Bugg novou desku tvořil sám. Teda skoro.

Když Jake představil pilotní singl z nové desky, překvapil své
fanoušky i odpůrce.

Vadí mi lidi, kteří si vynucují pozornost a neustále chtějí, aby se na ně někdo koukal

Velký počet hudebníků skutečně ano. Každopádně v jejich případě nejde o nějakou formu strachu, spíš chtějí zůstat úspěšní a nadále přístupní stejným fanouškům. Proto se drží postupů, které už dobře znají a ovládají.

Z čerstvého alba mě nejvíc překvapila skladba Ain’t No Rhyme. Napadlo vás někdy, že nahrajete rapový track?

Ani ne, pustil jsem se do něčeho, co mi připadalo jako fajn nápad. Píseň se výrazně liší od zbytku celé desky. Ale jak jsem říkal, je skvělé a očišťující zkusit nové výzvy. Vždy to nakonec dopadne tak, že se některým lidem výsledek bude líbit, a jiným ne.

Mně se docela líbí. Je pravda, že jste na tenhle song původně chtěl přizvat profesionálního rappera?

Zprvu se mi zamlouvala myšlenka, že by se Ain’t No Rhyme ujal nějaký rapper. Ale upřímně mě nenapadl nikdo konkrétní, kdo by připadal k úvaze.

Nikdo vás nenapadl, nebo jste si
uvědomil, že jste pro tuhle misi ten nejvhodnější adept?

Vlastně jsem především neměl čas, abych někoho našel. Šlo totiž o jeden z posledních songů, které jsme nahrávali.

Nedávno jste každopádně spolupracoval s Mikem D z Beastie Boys. Ovlivnil nějak novou nahrávku?

Největší odklon od předešlé tvorby každopádně představuje singl Gimme the Love. Jak vznikal?

Vznikal vlastně docela jednoduše, začal jsem s beatem a zbytek postavil okolo něj. Věnuje

Jak se to vezme, s Mikem jsem jen trávil čas ještě před nahráváním alba. Vždycky mě bavili Beastie Boys a s Mikem jsme si po lidské stránce skvěle sedli. Takže ano, mám pocit, že mě v určitém ohledu inspiroval.

Strávil jsem spoustu času o samotě a psal i nahrával bez lidí okolo. Jo, šlo o docela samotářský proces

se politice i každodennímu životu v hudebním byznyse, ale také kompromisům, které občas muzikanti musejí podstoupit. Jde vlastně tak trochu o expresi mojí frustrace. Vadí mi lidi, kteří si vynucují pozornost a neustále chtějí, aby se na ně někdo koukal. Právě proto se v refrénu dokola opakuje trojsloví „gimme the love“ (dej mi lásku, věnuj mi pozornost – pozn.).

Novinka nese název On My One (notting­hamský slang pro „on my own“, tedy sám za sebe – pozn.). Proč máte pocit, že jste na vše sám?

U názvu vlastně nezáleží tak úplně na tom, že se cítím sám. Jde hlavně o to, že jsem

byl doslova sám při nahrávání alba. Strávil jsem spoustu času o samotě a psal i nahrával bez lidí okolo. Jo, šlo o docela samotářský proces.

Vaše předešlé album produkoval legendární Rick Rubin, tentokrát jste si vzal produkci na starosti vy a Jacknife Lee. Jak moc se práce lišila?

Výrazně. Asi hlavně proto, že jsem trávil ve studiu čas skoro výhradně sám, a získal tak příležitost experimentovat a vyzkoušet věci po svém. Profesionální producenti většinou mají svou vlastní vizi a představu, jak by nahrávka měla znít. S tím jsem si teď nemusel dělat hlavu.

Před čtyřmi lety písničkář zpíval, že už zažil vše. I dnes ho ale některé věci stále šokují.

Pokládám si otázku, jakou písničku bych zpíval, kdyby měl zítra skončit svět

Co tě nezabije, to tě posílí. Proto Bugg stále zkouší nové věci.

Co vás šokovalo v posledních měsících?

V posledních měsících? Nejspíš Top 40.

Myslíte jako Top 40 songů na iTunes?

Přesně tak. Je to docela šokující, ne? Ty songy za moc nestojí.

To máte pravdu. Z vás se také stal velmi úspěšný muzikant, vypadá to, že jste ale

Když už se bavíme o budoucnosti a minulosti. V songu Seen It All z vašeho debutu zpíváte, že jste zažil všechno a nic už vás nepřekvapí. Změnilo se něco o čtyři roky později?

Seen It All je samozřejmě ironická skladba, nikdo totiž nemůže zažít všechno. Takže samozřejmě, stále mě něco šokuje, zvlášť když poprvé přijedu na nová místa. Poznávám jiné lidi a zažívám věci, které mě v minulosti míjely.

Písnička pojednává o sebelítosti a samotě, kterou muzikant zažívá na turné. Je každopádně napsána z jisté perspektivy. Pokládám si otázku, jakou písničku bych zpíval, kdyby měl zítra skončit svět.

Se samotou ve studiu jistě souvisí i úvodní titulní píseň. Zpíváte v ní, že nikam nepatříte a nemáte se na koho obrátit. Je to pravda, nebo jen smyšlený text?

Paradoxně nejsem největším fandou Boba Dylana

Kromě Oasis vás lidé rádi přirovnávají k Bobu Dylanovi a dalším. Vždy mi ale připadalo, že jsou vám nějaké komparace úplně fuk, protože zkrátka chcete být sám sebou. Je to tak?

Rozhodně, lidi zkrátka rádi nálepkují a srovnávají. Abych řekl pravdu, paradoxně nejsem největším fandou Boba Dylana. Někdy mě ta srovnávání trochu nudí, ale vlastně nad tím moc neuvažuju. Jen si užívám, co dělám, a budu v tom určitě pokračovat.

Dá se říct, že pro vás byl důležitou personou v počátcích?

Asi ano, Noel Gallagher mi dal příležitost a za to mu budu navždy vděčný.

nezanevřel na své rodné město. Jak často se vracíte do Nottinghamu?

To je různé, záleží, jak často chci vidět své přátele a rodinu. Je každopádně zvláštní, když strávíte delší dobu pryč a potom se vrátíte. Lidé se mění a samotné město taky.

Takže se vše posouvá dál podobně jako vy ve své kariéře.

Jo, vše se mění, ale v určitých ohledech stále zůstává stejné.

Vždy mě zajímalo, jaké to je stát se oblíbencem Noela Gallaghera a jet s ním turné. Vás to potkalo už v začátku kariéry.

Bylo to senzační, dal mi skvělou možnost koncertovat a představit se divákům v mnoha zemích. Vždy mě těší, když si mě někdo všimne, tím víc, když jde o člověka formátu Noela Gallaghera. Vzpomínám na to jako na skvělou a velmi inspirující zkušenost.