Několik písní od The Cure a Joy Division. Nejsou to ty nejznámější, spíš ty, kde mi seděly texty k zlobící se duši. Fight od The Cure není jejich nejlepší písnička, ale jak mi ten Robert Smith rozuměl! A One Hundred Years, tak naštvaná, ostrá, zavilá...

Nemám jeden jediný, ale i do standardních setů pašuju co nejvíc obskurit z jiných dob a žánrů a časoprostorů a různé své dávné oblíbenosti. A znepokojující mashupy. Poslední dobou často hraju Queen x FNM – Under Midlife Crisis Pressure a LCD Soundsystem – All My Friends ve verzi od Franz Ferdinand.

Všechny ostatní. Mám jich asi půl terabajtu a hraju je moc ráda. Kdo říká, že parket nemá být čistý? Jsem Ms Proper.

Rtěnka Courtney Love. Z písniček pak Unfinished Sympathy od Massive Attack, Kinky Afro od Happy Mondays, Come as You Are od Nirvany, Only Living Boy in New Cross od Carter USM a Organ Donor od DJ Shadowa. Možná taky Nine Inch Nails a něco z Pretty Hate Machine. Ta deska sice vyšla v roce 1989, ale Head Like a Hole je devadesátkový spirit. Tohle byl věk, kdy jsem se naplno vrhla do hudby a jezdila na festivaly do ciziny a fasovala cédéčka, takže soundtrack je to hodně obsáhlý, pestrý a do velké míry determinuje můj vkus i dneska.

Oni jsou podle všeho trošku jednodušší, ale ten jejich elegantní, pomačkaně chic hédonismus je něco, po čem člověk tak nějak prahne, i když by neměl. Ano, jsou i stupidnější písničky, ale tohle je tak maximum přitroublosti, které akceptuju, aniž by mi poslech kazil pocit studu za autora.

Prostě mi naskakuje husí kůže, i když to píšu! Má to skvělou melodii, krásnou vizuální estetiku, tajemství a divnost, která je u ultimátních songů nezbytná.

Kryštof a ten loudilský song o tom, ať „prším ještě“, ježiš to je taková esence zla! To je horší než Mňága, nejhorší kapela na světě!

Takový ještě nikdo nenapsal. Ale někdy zabírá David Sylvian se svou dokonalostí – The Devil’s Own třeba. A dokonce i na bolesti hlavy fungují Swans a ty jejich pompézně vznosné depresivní zářivé momenty jako Why Are We Alive? nebo Power and Sacrifice a The River that Runs with Love Won‘t Run Dry. Nahlas! Pořádně nahlas! A ještě ten strašný příběh God Damn the Sun, ale tam je riziko, že se to zhoupne do temného dumání a nadávání fantazijním postavám.

Ta rozkoš pustit v sedm ráno Neubauteny… nikdy nechci dospět.

To byl sakra zážitek! Poplakala jsem si. A už se mi do toho bordelu a nemytosti moc nechce, no.

Ušní červi jsou potvory, teď kdoví proč Ramones –
Pet Sematary.

Jak, utéct z baru? Z baru uteče ten, kdo to nevypne. Jsou jich stovky, ty pomníčky špatného vkusu, všechny ty Lambady a Duhové víly a Poupata. Ať shnijou.

Vznosná píseň, která připomíná smrt se špetičkou patosu, aniž by to byl doják útočící na první plán – slyšela jsme ji milionkrát a stejně je tam nějaké tajemství, něco, čemu nerozumím, něco za závěsem. Při mé smůle mě bude doprovázet „Ej, uchněm,“ přirozeně.

A to včetně klipu! A skoro stejnou měrou a taky s videem Girls Just Wanna Have Fun od Cindy Lauper, duch osmdesátkových holčičích mejdanů se vtělil do písničky. A z těch nezávislých pak Jesus and Mary Chain – April Skies, The Smiths – Cemetry Gates (milovala jsem od nich všechno, ale tohle bylo navíc o poezii), PiL – Rise (o politickém rozměru jsem nevěděla, ale milovala jsem, jak to jede) a The Cure – Charlotte Sometimes, ta sklíčená nálada je dokonale nádherná. A Siouxsie, asi Spellbound, protože ona nebyla jako ty jiné zpěvačky, co jsou pipiny bez názoru a jen zpívají, co pro ně někdo napsal. Byla svoje, hustá, ostrá, a přitom měla ženský přístup, imaginaci a něhu. Jo a taky Break & Enter od The Prodigy, to byl ten duch festivalů, energie a naděje, že přichází hudební revoluce. Pokud „věc“ neznamená nutně song, pak Yamaha DX7, diskosvětla, mrkváče, trvalá, melír a slizké bundičky kombinující fialovou, zelenou a opalizující bílou. A Bony a klid a hláška „opražil jsem mandličky“.

Moc se tím neřídím, nehraju pro hopkající desetitisícové davy a s určitou zlomyslností se nepodbízím nikdy, zlý jazyk by mohl říci, že jim to schválně kazím. Nicméně pokud mám pocit, že ti návštěvníci akce, kteří neutekli, spí, a já zrovna chci, aby nespali, uchýlím se ke Skeewiffovi (Nitty Gritty – trochu hloupý, ale veselý) nebo The Killers (Mr Brightside – kreativně vykradený Beethoven), a v případě, že chci opravdu lidi potěšit, tak Amy Winehouse – Rehab (no, obvykle to hraju tak leda v nějakém mashupu). Neměla jsem ji ráda, ale ten film o ní ve mně vzbudil sympatie k její snaze poznat svoje démony. A úctu k jejímu talentu.

VĚC, KTERÁ PRO TEBE NEJVÍC CHARAKTERIZUJE DEVADESÁTKY

SONG S NEJSTUPIDNĚJŠÍM TEXTEM,
KTERÝ MÁŠ PŘESTO RÁDA

SONG, KTERÝ MÁŠ NEJVÍC SPOJENÝ SE SVÝM FUNGOVÁNÍM V RADIU 1

SONG, KVŮLI KTERÉMU BYS ZNOVU KLIDNĚ JELA
NA GLASTONBURY

NEJNAKAŽLIVĚJŠÍ SONG, KTERÝ TŘI DNY NEDOSTANEŠ Z HLAVY

NEJOTRAVNĚJŠÍ SONG, KTERÝ TĚ SPOLEHLIVĚ DONUTÍ VYPNOUT RÁDIO NEBO UTÉCT Z BARU

SONG, KTERÝ BY TĚ MĚL JEDNOU PROVÁZET
NA ONEN SVĚT

VĚC, KTERÁ PRO TEBE NEJVÍC CHARAKTERIZUJE OSMDESÁTKY

Jana Kománková. Pojem. Silná žena s příběhem. Sarkasmus a ironie jsou její dvě pokrevní sestry. Hudebně i jinak nesmírně vzdělaná a houževnatá, až běda. Nepustí si jen tak někoho pod kůži, ale když už ano, stojí to za to. Studnice moudrosti, kdy s každou další skruží směrem do hlubin poznání se skrývá nějaká pastička v podobě mystifikace a černého humoru. A bacha, znelíbíte-li se, budete mít co do činění s pletacími jehlicemi, jež má zkřížené za zády jako želva ninja, odhodlaná je kdykoli použít! Průlet jejím osobním soundtrackem je esencí vkusu a je velmi návykový.

Jana Kománková

Devadesátkovej spirit

byl nejvíc

Text Kay Buriánek

foto vanda velkoborska

Od roku 1993 působí jako DJ Radia 1. Od konce roku 2010 dodnes také šéfuje jeho webu. Od června 2006 do listopadu 2010 byla šéfredaktorkou časopisu Report. Dříve pracovala jako redaktorka hudebního měsíčníku Rock & Pop, později zástupkyně šéfredaktora téhož. Po přelomu milénia měla dva pořady na televizní Stanici O a postarala se o vybudování a vedení webu této televize. Jako spoluautorka je podepsána pod knihami Beaty, Bigbeaty Breakbeaty a Když svatý pochodujou – 40 let Glastonbury. Napsala předmluvy a doslovy ke knihám nakladatelství Maťa (Nick Cave – King Ink aj.). Jazykově spolupracovala na dalších periodických i neperiodických publikacích. Je šéfredaktorkou respektovaného kulturního webu Proti šedi. Hraje i jako DJ v klubech a barech.