text Honza Vedral

foto Vojta Florian

Uprostřed sezóny je na místě položit si několik otázek: Proč člověk vlastně jede na nějaký festival? Je to kvůli hvězdám? Je to kvůli doprovodnému programu? Je to kvůli úniku od města a pár chvílím, kdy může s drinkem v ruce vypnout? V případě Mighty Sounds se dalo už po dvanácté odpovědět: protože tohle jinde nezažije.

Kašlat na kapely

Kovadlina to se snahou rozbít hranici mezi kapelou a publikem dotáhla zase o kus dál

Konec setu Kovadliny v našem živém vysílání na Facebooku.

Není to ale jenom sada extrémních a nečekaných zážitků, které každoročně utvářejí ten trip jménem Mighty Sounds. Letos to pořadatelé podtrhli tím, že nechali jen jedno velké open air pódium a druhé přestěhovali do obřího stanu, ve kterém i ve tři odpoledne vládla až klubová atmosféra a děly se věci neuvěřitelné, ale i ty úplně obyčejně příjemné. Tak jako nedělní koncert Buster Shuffle, který připomněl, že festival Mighty Sounds začínal jako přehlídka ska a že tenhle žánr ve své retro poloze ještě stále dovede nadchnout a roztančit. A pak ty na hranici roztomilosti, jako když hrály notně společensky upravené Staré pušky a působilo to, jako by se jejich členové nemohli dohodnout, kterou písničku kdo zrovna začal. I to k tomu totiž patří.

Stejně jako prolnutí publika a muzikantů, kteří – nehledě na to, zda domácí či zahraniční – zhusta nespěchají na další „kšeft“ jinam, ale Mighty Sounds berou jako takový velmi intenzivní letní tábor bez večerky a s nonstop trvající bojovkou. Potkat členy radikálních mods The Movement, kteří na jednom z menších pódií předvedli famózní a nebývale energický výkon, jak v devět ráno obcházejí vyprázdněným areálem a shánějí alespoň jeden stánek, kde by jim dali ještě pivo… i to se dalo na Mighty Sounds při troše štěstí a výdrže letos zažít. Stejně jako nekonečné mejdany v Cross zóně, která působila jako festivalový export známého pražského klubu, včetně výtvarných vychytávek. Anebo stylové soulové tancovačky v teritoriu, které měli tradičně pod palcem šéfové z Bubnu.

I když objektivně byl na Mighty Sounds o něco slabší progam než loni a pořadatelé zhusta lákali na již mnohokrát viděné party jako Irie Revoltés, Skindread nebo Peacocks, letos dorazilo o dva tisíce lidí víc než loni. A semknutý areál tak o to víc pulzoval životem zdůrazňujícím nezávislost a nadhled, který si v sobě hýčkají všichni vyvrhelové. Již po dvanácté to byl důkaz, že toho lze dosáhnout i bez stále stejných domácích jmen, která se opakují v programech většiny ostatních letních festivalů. Aby člověk pochopil Mighty Sounds, musí je zkrátka zažít. S vědomím, že opravdu zažívat se dají jenom do plných. Tuhle misi jsme splnili i tentokrát. A jisté je, že za rok u toho budeme zase, ať už bude na programu kdokoli. Protože, ruku na srdce, o to v tomhle případě opravdu zas až tak nejde.

Nevynechal jsem jediný ročník. Přesto jako bych letos sám zapomněl, že v případě táborské přehlídky subkulturních žánrů nejde o jména na line-upu, ale o celkovou atmosféru, kterou dýchá každý kout letiště. Je to ten typ festivalu, kdy nevíte, co se může stát za minutu. A tak, i když mě letos z programu předem nijak zvlášť nelákalo jediné jméno, zase mě Mighty Sounds vcuclo, zmuchlalo a vyplivlo zpátky do reality zničenějšího, ale šťastnějšího.

Přesně si pamatuji na ten okamžik v sobotu v podvečer, kdy jsem se zmítal areálem a pochvaloval si, že ho organizátoři pro letošní ročník zmenšili, takže všechno působilo kompaktněji. Právě jsem se rozhodoval, zda si dám fajitas v tradičně nejlepším festivalovém cateringu Granula, nebo je zradím naproti a ze zvědavosti vyzkouším veganské pho. Aplikaci jsem si nestihl stáhnout, přijel jsem pozdě, takže program jsem nesehnal… Když tu najednou jsem se ocitl na zelené louce, kousek od stanu s tričky a koukal na postavenou aparaturu, velkou asi tak jako když hráli u nás na pontonu. A zjistil, že sleduji, jak se Banán za mikrofonem chystá k prvnímu výskoku. A tak jsem pochopil, že tu právě začíná koncert Kovadliny, která to s tou snahou rozbít hranici mezi kapelou a publikem, o které jejich zpěvák mluvil předposledně v Headlineru, dotáhla zase o kus dál. Vlastně nejspíš nejdál.

Byla to krátká, ale intenzivní show s mizerným zvukem, ale o to lepším nasazením, kterou Banán uzavřel sebevražedně vypadajícím skokem do bicích. A přesně v ten moment bylo jisté, že tohle a takhle se už nezopakuje. Podobně jako když večer předtím šílený zrzek Frank Carter se svojí novou skvadrou Rattlesnakes potvrdil i naživo návrat k hardcorovému zvuku, pohrával si s publikem podle svého, až ho nosilo na rukou.

+ Kompaktnější areál

+ Skvělé jídlo

+ Kovadlina na louce

+ Koncerty, party i afterparty

- Déšť v neděli nad ránem

- Oproti loňsku slabší program, ve kterém se opakovala jména

- Členové Movement v devět ráno nesehnali pivo

- Následná kocovina