text Veronika Ondečková

foto Indie Scope

NA CHVÍLI SE SOBĚ VZDÁLIT

O skupině -123min., která léta zamotávala hlavy novinářům usilujícím o žánrové vymezení jejího nezaměnitelného jazzrockového stylu a patřila k populárním stálicím domácí scény, se už nemusí mluvit v minulém čase. Vrací se pod praktičtějším názvem minus123minut, před sebou má comebackové tour i práci na novém materiálu a cítí se silnější než kdy dřív.

„Po tolika krásných koncertech s tak výjimečným publikem jsem došel k tomu, že je čas příběh Minut uzavřít. Poslední dobou nás potkala řada starostí, k jejichž překonání je potřeba tolik energie, že bych se i další rok nemohl věnovat hudbě, která ve mně přirozeně žije,“ zaznělo tehdy na vysvětlenou z úst leadera skupiny, kytaristy a zpěváka Zdeňka Bíny, který se s odstupem sedmi let stal iniciátorem jejího comebacku. Je proto přirozené, že jsme si o evoluci tohoto nečekaného znovushledání povídali právě s ním.

Rozhodnutí ukončit skvěle rozjetou dráhu mohlo navenek vyvolávat otazníky, tím spíš, že k němu došlo krátce po vydání pátého studiového alba Dream, které mnozí považovali za pomyslný vrchol skupiny. Ve

skutečnosti však důvody, které k němu vedly, mohl snadno uhádnout každý, kdo příběh formace sledoval delší dobu. „Dílem tam zřejmě byla jistá vyčerpanost. Když jsme s Minutama končili, přece jen jsme měli za sebou třináct set koncertů. A svoje udělala taky obyčejná smůla. Nedařilo se nám najít vhodný element na post bubeníka, což se opakovalo znovu i v poslední fázi skupiny. Nedokázal jsem si představit, jak budeme nový repertoár cvičit znovu od začátku. Každé ráno jsem se budil úplně zničený, doslova s fyzickou bolestí na hrudi. Cítil jsem, že zdravá energie k tomu postavit se po té katastrofě znovu na nohy je pryč,“ uvádí dnes a zdůrazňuje, že se při rozhodnutí neřídil rozumem, ale vyžádalo si jej srdce.

Když jsme s Minutama končili, přece jen jsme měli za sebou třináct set koncertů

Stejně tak i oživení projektu vzešlo z ryze niterného popudu. „Dlouho jsem si myslel, že je to naprosto uzavřená kapitola. Ani moje manželka by si ještě před rokem nevsadila, že k návratu dojde. Při jedné noční procházce jsem ale najednou pocítil, že ve mně není zrníčko negace k tomu, jak věci před lety dopadly. Došlo mi, že pokud nás v kapele něco rozdělovalo, byla to jen forma jisté slabosti, nebo úplné malichernosti. A nechtěl jsem s sebou v životě táhnout batoh něčeho nevyřízeného s vědomím, že je to tak úplně zbytečně,“ říká multiinstrumentalista a stále více také fotograf usazený v Litomyšli.

Podle Bínových slov přišel návrat z těch nejvzdálenějších ostrovů, které se ve světě Minut zformovaly kvůli množství společně stráveného času ve zkušebně nebo na

koncertních pódiích. „Věřil jsem, že Fredrik sdílí stejný pohled na věc jako já, a že pokud se mi podaří své pocity správně artikulovat, nový začátek nastane zcela přirozeně, bez dohadování. A taky se to tak událo. Když jsme se potkali, bylo to stejné, jako bychom byli včera na snídani.“

Když hovoří o styčných bodech, na které může ústřední tandem skupiny navazovat, pečlivě váží každé slovo. „Možná je to tím, že jsme s Fredrikem vyrůstali v ženském prostředí bez klasického otcovského vzoru. Na to, že jsme chlapi, jsme totiž oba docela cíťové. Taková vnitřní citlivost sice někdy může způsobovat komplikace, v muzice je ale důležité, když se člověk může opřít o srdce. V kapele pak není žádná bojovnost a chlapáctví, které ji zbytečně rozdělují.“

Netaháme do kapely žádné ego, žádnou ješitnost, veškerá energie je pouze přející a spolupracující

Když jsme se znovu potkali, bylo to stejné, jako bychom byli včera na snídani

Překvapuje mě, jak jde jeho rozvážné vystupování dohromady s tak živelnou a spontánní energií, jakou se Minuty fanouškům zanesly hluboko do paměti, a dostávám jednoznačnou odpověď. „Zabilo by nás, kdyby naše koncerty probíhaly pokaždé stejně. Je pro nás důležité udržet si kontakt s publikem. Když se chytne určitá vlna energie, držíme se jí a nemáme problém protáhnout song, který má tři minuty, třeba ještě jednou tolik. Proto jsme dopředu nikdy neměli pevně daný playlist. Dosáhnout na pódiu takové uvolněnosti jde ale, pouze pokud jsou lidé dokonale sehraní. A my nejsme žádné slečinky, které by věci braly levou zadní. Když nějaký song není perfektně nazkoušený, dřeme do úmoru.“

Muzikantský rozchod často nemá daleko k tomu partnerskému, stín minulosti ale současnou atmosféru v kapele nikterak nepoznamenal, právě naopak. „Nechci mluvit za Fredrika, ale z mého pohledu nyní máme ještě elegantnější vztah než kdy dřív. Netaháme do kapely žádné ego, žádnou ješitnost, veškerá energie je pouze přející a spolupracující. Připomíná mi to arabské přísloví, které mě naučil Imran Musa Zangi, oční

Od chvíle, co návrat tuzemské legendy dostal zelenou, věci šly ráz na ráz. „V jednu chvíli jsme si řekli, že jdeme do toho, a už za čtvrt roku nás čekaly první koncerty. Předtím jsme měli jenom tři zkoušky, kluci

lékař a perkusionista, který s námi párkrát hostoval: na chvíli se sobě musíme vzdálit, příteli, abychom si byli zase blíž. Asi tak je to i v našem případě.“

Vzájemnou chemii mezi hlavními protagonisty skupiny prověřila léta úzké spolupráce, kamenem úrazu ale vždy bylo obsazení pozice bubeníka. Nyní za bicí soupravu usedl bubeník Dano Šoltis a zdá se, že smůla je konečně prolomena. „Dano s námi hrál už dřív, zaskakoval za Martina Vajgla, a pokud mě paměť neklame, tak ještě za Miloše Dvořáčka. Nejenže je skvělý muzikant s nevynuceným talentem, který stejně jako my na všem nejdřív tvrdě maká, ale navíc s námi sdílí naše pozitivní bláznovství. Neexistuje pět minut, kdy by někdo z nás jen koukal do zdi. Poňoukáme se, děláme srandičky, zkrátka pořád se něco děje. Úžasně si rozumíme.“

Kariéra, úspěch nebo sláva, to jsou myšlenky, které jdou naprosto mimo mě

ale naštěstí hrají tak skvěle, že jsme většinu nadřeli samostudiem. Z koncertů mám skvělý pocit. Potěšilo mě, že se na jeden z nich přišel podívat Honza Huc, kamarád, který s námi kdysi jezdil na turné. I když Minuty slyšel nejméně padesátkrát, tentokrát jsme podle něj odehráli nejlepší koncert, co zažil. Cením si toho, protože vím, že je to typ člověka, který je za všech okolností upřímný. A sám to cítím podobně.“

Ke zdařilosti návratových koncertů prý nepřispěla pouze připravenost a dobré naladění, ale také pozměněné aranže oprášených skladeb. „Jsme zpátky teprve krátce, takže zatím nebyl čas dát dohromady nový materiál. O to víc jsme se ale soustředili na aranže starých písniček. Vyzobali jsme si takové bestofko, a když jsme se na jednotlivé songy podívali s odstupem, zjistili jsme, že spoustu věcí bude lepší udělat moudřeji. Chtělo to místy větší tah na branku, méně omáčky a více soustředění na nosné prvky skladeb. Škoda, že jsme je s tímhle vědomím nemohli nahrát už v originále, říká s nefalšovanou radostí a ujišťuje fanoušky, že i když některé písničky doznaly výrazných změn, určitě je během podzimního tour poznají.

Při jedné noční procházce jsem najednou pocítil, že ve mně není zrníčko negace k tomu, jak věci před lety dopadly

Nové album se tedy dostane na pořad dne až po koncertní fázi comebacku. To, jaký charakter bude mít, je zatím ve hvězdách. „V minulosti se mi mockrát vyplatilo dát věcem volný průchod, a nechat situaci, ať si sama řekne, co jí svědčí nejlépe. Už teď si ale pohráváme s myšlenkou, že bychom přibrali jednoho šikovného pianistu, a nahrávka by tak mohla být košatější.“

V posledních letech se Zdeněk Bína věnoval svému sólovému projektu, z něhož vzešlo album s názvem Bird, a vystupoval také v sestavě s basistou Janem Urbancem. Oproti „minutovské“ výbušnosti zde upřednostnil klid a harmonii akustických poloh, který dobře korespondoval s životním obdobím po

narození dcery Jasmíny, a nově nalezeného hudebního směru se nechce vzdát. Podobně i jeho kolegové nalezli nové cesty, po kterých mohou stoupat jejich hudební fantazie. Ani oni však nepálí mosty. „Dohodli jsme se, že nepohřbíme žádný z projektů, které vznikly během odmlky Minut. Lhali bychom sami sobě, kdybychom se rozhodli opačně,“ uvádí Bína a přiznává, že koexistence výrazově odlišných působišť je pro něho novinkou, na kterou si jako autor bude muset zvyknout. „Doufám, že si v tom přirozenou cestou najdu systém. Ještě ale nekřičím hop. Dovedu si představit, že některé písničky si vyžádají poměrně komplikované uvážení, než si budu jistý, pro jaký z projektů se hodí nejlépe.“

Kapela po sobě před odchodem ze scény zanechala pět respektovaných desek a vytrvalým koncertováním dobila klubové i festivalové prostředí nejen u nás, ale dařilo se jí dobře i za hranicemi, například v Nizozemí nebo Polsku, které přijala za svůj druhý domov. Neznamená to ale, že není kam jít dál. A pro velkou nostalgii zde není místo. „Pokud člověk hudbu miluje, nemůže se na ni vyprdnout a pak se vrátit jenom proto, aby si připomenul něco z minulosti. Já osobně jsem se nikdy zpětně nezamýšlel nad tím, co je pro mě vrcholem, ani jsem v sobě nenosil žádné klasické ambice. Kariéra, úspěch nebo sláva, to jsou myšlenky, které jdou naprosto mimo mě. Podstatné je pro mě vložit do hudby srdce, poznávat další její zákoutí a být zase o něco moudřejší.“

Zatímco hudebně trojice zatím netuší, kam přesně ji to zavane, její podzimní turné už získává pevné kontury, a chybět by na něm neměly zastávky v klubech po celé republice. Ve smrtonosném tempu, v jakém se svého času pohybovala, však plánuje zbrzdit. „Dřív jsme lítali doslova od čerta k ďáblu a prakticky se nezastavili. Měli jsme za sebou tolik koncertů, že bychom měli být papírově vyřízení, ale pokaždé když přišel kontakt s publikem, najednou to šlo. Energie se přihrnula z úplně jiné sféry. Mělo to něco do sebe a hodně jsme díky tomu o sobě s Fredrikem zjistili. Dnes už bych na to ale chtěl jít elegantněji. Postupem času mi daleko víc záleží na tom, abychom hráli na místech, kam se naše hudba opravdu hodí a kde nechají vyznít důraz na její vnitřní kvalitu. Není potřeba hrát tak často, aby měl člověk pocit, že dělá věci naplno.“