text Kay Buriánek

foto adam holý,

václav Jirásek

Miroslav Papež aka Moimir Papalescu je legenda (nejenom) české (nejenom) elektronické scény. Moimir skutečně na pódiu vypadá trochu jako robot a velmi dobře to i koresponduje s hudbou, kterou dělá. Ale je to vlastě dobrosrdečný vynálezce a vtipný společník. Nechat si vyprávět historky z podsvětí české EBM je lákavé a Moimir vypráví rád. Nejen o Vanesse nebo Nihilistech.

Jestli je něco, co jste si kdy přáli vědět o něm, jeho kapelách a jak to všechno vlastně bylo, je a bude, ale báli jste se na to zeptat, tady naleznete všechny odpovědi a možná i trochu víc. A protože nás rozhovor s muzikantem, bez nějž by nebyly kapely jako Vanessa nebo Nihilists bavil a byl důkladný, rozhodli jsme se ho rozdělit na dvě části. Na dokončení si tedy musíte počkat do příštího vydání Headlineru.

Jak a kdy tě napadlo dát si pseudonym Moimir Papalescu?

Tenhle pseudonym vznikl v dobách, kdy jsem začínal vystupovat s kabaretem Zlatá kozačka. Bylo to tuším v roce 2002. Kromě

jiných rolí jsem tehdy s Davidem Jahnem měl skupinu Monobeat a v kabaretu jsme vystupovali jako incestní sourozenecký duo, já byl Moimir a David moje sestra Jelena. Když jsme pak se Sonjou a Hankem založili The Nihilists, přezdívka mi zůstala.

No, to je typickej žert tý doby, Zlatá kozač­ka byla super. Od kdy se u tebe vlastně začal projevovat zájem o hudbu?

Dá se říct, že od malička. V šedesátkách, když mi byly asi tři, si moje teta někde sehnala první singly Elvise a společně jsme je poslouchali a tancovali na ně. To byl první silnej hudební zážitek. Pak si ještě pamatuju, že někdo z rodiny dostal

Děda přišel s nápadem, že společně postavíme podle plánku v Amatérským rádiu syntezátor

Byla to fakt extáze, když jsem tu mašinu poprvý nažhavil a z oscilátorů se ozval první vesmírnej zvuk. Na to nikdy nezapomenu

vyloženě synťákovou muziku tehdy u nás bylo fakt těžký sehnat, vlastně skoro neexistovala. O to víc jsem právě tohle toužil poslouchat… nebo aspoň takovou muziku sám dělat. Došlo to tak daleko, že jsem na hřeben dělal jakýsi pseudosynťákový zvuky. Tohle bzučení jsem pak nahrával v koupelně, kde byl krásnej dozvuk, a představoval

Kromě zmiňovanýho dědečka měl ještě někdo v rodině sklony k podobným věcem, nebo jsi se absolutně vymykal a vymezoval?

Když pominu, že můj táta, kterej vyrůstal na venkově, měl rád dechovku a při jízdě autem si zpíval fakt strašný odrhovačky, tak ostatní byli v tomhle směru dost v pohodě. Táta s tím naštěstí doma moc neprudil, u nás se díky mámě poslouchali Beatles, Stouni, hodně i Kinks nebo z našich kapel Blue Effect a Olympic, prostě bigbít. Ale

který jsem strašně miloval. To mi byly čtyři. A protože naše rodina byla hudebně celkem aktivní a všude jsme kromě gramce a magiče měli i různý hudební nástroje, netrvalo dlouho a já si do svýho pokojíčku odvlekl i dědovo elektrický harmonium a nahrával na něj svoje první hudební pokusy. Na desce Abbey Road od Beatles jsem pak uslyšel první synťáky a bylo rozhodnuto. V tý době se taky v rádiích začala hrát skladba Popcorn, která byla skoro celá dělaná na Mooga a já od tý doby toužil mít svůj vlastní syntezátor, kosmickej nástroj z jiný planety, o kterým jsem toho tuny přečet a nastudoval v Téčku, technickým magazínu, kterej jsme tehdy odebírali.

autorádio, který ale mělo jen západní normu, a tak se nedalo používat. Dostal jsem ho jako hračku a u sebe v pokoji jsem si vždycky před spaním ladil fiktivní stanice a imitoval tehdejší populární zpěváky – Neckáře, Matušku, Spálenýho a někdy i Naďu Urbánkovou nebo Milušku Voborníkovou,

S ohledem na moji dnešní vizáž je celkem komický, že jsem měl na gymplu z kluků ze třídy nejdelší vlasy

si, že dělám vlastní kosmickou hudbu. No a jak už jsem říkal, zhruba od šesti, sedmi jsem si přál mít svůj vlastní synťák. To ale nebylo v těch časech prostě možný. Moog stál tolik, co nový auto. Možná víc. Naštěstí tu byl ten děda, elektroinženýr, kterej taky tuhle hudbu miloval. Miloval elektrofonický varhany, hammondky. V té době jsme spolu poslouchali skupinu Nice, kde hrál skvělej klávesák Keith Emerson a kromě varhan měl i Mooga. A tak děda přišel s nápadem, že společně postavíme podle plánku v Amatérským rádiu syntezátor. Trvalo nám to celej rok, sehnat součástky a pak po víkendech to celý spájet dohromady, ale větší dobrodružství jsem od tý doby už asi nikdy nezažil.

Byla to fakt extáze, když jsem tu mašinu poprvý nažhavil a z oscilátorů se ozval první vesmírnej zvuk. Na to nikdy nezapomenu. Mimochodem tenhle nástroj mám pořád doma a občas ho rád použiju.

Byl jsi jako teenager rebel?

Na to by asi nejlíp dokázala odpovědět moje třídní. Ale je fakt, že ta každoroční úroda důtek o něčem svědčí. Mimochodem v tý době, koncem sedmdesátejch let, se ještě za rebely všeobecně považovaly máničky. S ohledem na moji dnešní vizáž je celkem komický, že jsem měl na gymplu z kluků ze třídy nejdelší vlasy. To ale trvalo jen do třeťáku, pak

Když jsi měl rád rokenrol, bejt rebel nebylo zas tak složitý

a celou záležitost dál neřešil – naštěstí, jinak bych ten gympl nedodělal. Zdá se ti to divný? Jo, taková byla tehdy doba. Pamatuju se, že kámošku vyhodili na udání spolužačky z učňáku jen proto, že měla na sobě kalhotky s americkou vlajkou. Prostě když jsi měl rád rokenrol, bejt rebel nebylo zas tak složitý.

To je fakt. A jaká hudba tě nejvíc oslovovala v době puberty a post-puberty?

Stejně jako dneska jsem měl docela širokej záběr. Na základce jsem začínal na Kiss, pak Zeppelínech, Párplech a kanadský kapele Rush. Miloval jsem hodně Beatles a Lennona, Flojdy se Sydem Barrettem, Soft Machine a pak Genesis a Petera Gabriela. Hodně mě na gymplu brali King Crimson, Emerson Lake & Palmer a Van Der Graf Generator. A pak taky jazz, hlavně Miles Davis a Herbie Hancock. Z punku především Stranglers a P.I.L., z postpunku Joy Division a Bauhaus, z elektronickejch kapel samozřejmě Kraftwerk a Devo. A taky Yello. A vždycky mimo čas a prostor jsem měl rád hudbu Debussyho a Erika Satieho.

To je dost širokej výběr. Poslouchal jsi třeba někdy heavy metal?

Jasně. Nejvíc asi Judas Priest, Saxon a UFO. To byl výbornej relax a dobrá zábava. Miloval jsem taky venkovský tancovačky, kde český kapely hrály často podivuhodný verze různejch metalovejch klasik. Například Brikety jdou (Breaking the Law) nebo Boty z umělý hmoty (I Was Made for Loving You, Baby).

kromě zakázanýho kouření cigaret jsme o velký přestávce kšeftovali s deskama a kazetama. Naštěstí si to pak někde pustil a to péčko se mu tak zalíbilo, že těch hákáčů si asi nevšiml. Tu kazetu mi už nikdy nevrátil

džísku, žebradlo a sandály s příchodem punku a post-punku vystřídala kožená bunda, náušnice, sichrhajcky a pak sako, kožená kravata, prsteny a špičatý boty po tátovi. V tý době už taky nastoupily první videa. Véháesky! Jedním z expertů v tomhle ohledu byl královéhradeckej pankáč Kamil Kubrycht. Od něj se k nám dostávaly opravdový poklady. Tehdy jsem ulít na prvních Damned, Strang­lers, Siouxsie. To byly vesměs kapely, který vyznávaly na tu dobu zvláštní estetiku. Jako provokaci jejich členové nosili na bundách německý válečný insignie, orlice, válečný kříže. Dobře je to třeba vidět v kultovním filmu The Great Rock´n´Roll Swindle, kde si Sid vykračuje po ulicích Paříže v triku s obrovským hákovým křížem. A právě tohle video, kde na kazetě kromě jinýho byla i nějaká ta pornografie, mi tehdy zabavil jeden z obávanejch profesorů, těžkej komouš a nepřítel všeho západního. Přistihl nás na záchodě, kde

Při koncertě v Žilině se nějakým lidem udělalo při koncertě špatně, pro jednoho pána musela přijet sanitka

Haha, na to snad radši zapomenout. Jak vypadala tehdejší hudební scéna v Pardubicích a okolí, byla vůbec nějaká?

Myslíš v osmdesátejch letech? Tak na začátku tu bylo pár bigbítovejch a metalovejch
kapel, nic převratnýho, možná to šlo jen mimo mě. Až v druhý polovině to začalo bejt zajímavý. Pod vlivem nový vlny a punku se začaly formovat divočejší party. Když pominu Gun Dreams, tak z mýho pohledu nejzajímavější byla skupina Rozmazaný děti, která kromě Mooga na pódiu měla i industriální nástroje – flexu a železa. Její frontman Milgo expresivním způsobem plival do lidí výborný dadaistický texty. Škoda že se po prvním albu poměrně brzy rozpadli.

V nedalekém Hradci Králové byla tehdy silná punková buňka, dotklo se tě tohle v tý době hudebně, nebo aspoň ideově?

Ani ne, pro mě tyhle kapely byly tak nějak jednoduchý, pivní nebo jak to říct, řepácký.

Agropunk, no. My už vyznávali jinou estetiku, za spřízněný proto považuju spíš hradecký Piráty 44, první českou rapovou skupinu ve stylu Beastie Boys. Z těch pak vzešla další výborná kapela, hardcore parta kolem kytaristy Petra Vyšohlída Meathouse Chicago I.R.A. Z nich by takovej Steve Albini měl určitě radost.

To bezesporu, já je mám rád dodnes. Jak jsi se vlastně dostal k EBM? Jaká byla tvoje hudební geneze až k Vanesse?

To přišlo tak nějak samo. Asi se to ke mně dostalo hlavně s tím, jak u našeho vydavatelství Globus International začaly souběžně s náma vycházet kapely jako Front 242, Neon Judgement, Borghesia. EBM byla tehdy novinka a pro mě to byl směr, jak se posunout od elektropunku dál. Pamatuju si, že můj tehdejší kolega Lax to úplně nesnášel. I to byl asi jeden z důvodů, proč jsme se tehdy rozhádali a on odešel během nahrávání první desky. V tý samý době jsme

Samir zapálil pódium, když si spletl líh s ředidlem

Samir byl vždycky tak trochu grázl, ale s neskutečnejma hláškama

si spletl líh s ředidlem, nebo jsme společně hráli, ještě dávno před Michalem Tučným, ve valdický věznici. Dan Rodný taky odehrál pár koncertů s Gun Dreams, takže to celý bylo už v počátcích dost propojený. Když pak mezi Samirem a Danem došlo k neshodám, bylo celkem logický, že mi Samir dal lano a já tuhle nabídku přijal.

Ti dva – Samir a Dan, byla to víc noční můra, nebo plezír?

Z mýho pohledu dva géniové. Teda co se textů a hudby týče. Samir byl vždycky tak trochu grázl, ale s neskutečnejma hláškama. Bylo to zábavný, nebo jak ty říkáš byl to plezír a užili jsme si spoustu legrace. Zajímavý je, že Dan se ze začátku jevil, na rozdíl od Samira, jako slušnej kluk, takovej neškodnej introvert. Až jednou při společným koncertu na pardubickým koupališti jedný z fanynek u stolu, z ničeho nic, absolutně bez výstrahy, přibodnul vidličkou ruku k desce stolu. Prý se na něj špatně podívala.

Haha, to mi k němu i celkem sedí. Co drogy? Vanessa je s tímhle tématem obecně velmi úzce spojovaná, ale u tebe mám pocit, že jsi z trochu jinýho vesmíru, ne?

Jo. To odhaduješ dobře. Mně většina drog nikdy nic neříkala, i když jsem pár modelů taky vyzkoušel, ale jen pro tu informaci. Vždycky jsem po první aplikaci zjistil, že mně to nic nedává, a druhej test se už nekonal. Jedinou výjimkou bylo období, kdy jsem trochu experimentoval s LSD. Po pár skvělejch zážitcích

na vážnou hudbu, jak omylem stálo na plakátech, a čekal je zvukovej, nebo spíš hlukovej teror ve stylu Throbbing Gristle a z divadla je nechtěli pustit. Kolaps. Tragikomedie. Bylo čerstvě po sametový revoluci a pamatuju, že tehdy jsme jako jedni z prvních tady používali sampler a z něj do lidí valili zvuky nahraný na šrotištích, nádražích, krutý scény z válečnejch filmů a hororů. Z toho jsme měli postavený především rytmy, a proto to celý působilo dost apokalypticky. Vanessu jsme pak už jako Gun Dreams brali na první společný koncerty do Pardubic, kde Samir zapálil pódium, když

měli ještě hodně experimentální projekt Art Commando, kterej byl postavenej na divokejch improvizacích. Při koncertě v Žilině se nějakým lidem udělalo při koncertě špatně, pro jednoho pána musela přijet sanitka. Šli

jsem skončil klasicky na hodně špatným tripu. Od tý doby jsem se toho nedotknul, i když ta zkušenost s psychedelickou drogou a rozšířeným vědomím byla v mnoha směrech inspirativní. Opakovat bych ji ale nemusel, vystačím si s vlastní fantazií.

Chápu. Vanessa měla ve svý době určitě hodně zásadní postavení, ovlivnila spoustu lidí. Baví tě, kam se dostala a jak vypadá dneska? Není to z tvýho pohledu už trochu přežitý?

Já přišel do Vanessy v roce 1995 po stěžejních albech a nahradit Dana nebylo vůbec jednoduchý. Tehdy jsme to chtěli dělat jinak a moc nenavazovat. Výsledkem bylo album Gun. Bylo oproti předchozím Danovejm zvukovejm vrstvám založený hlavně na jednoduchosti a přímočarosti. A dá se říct, že bylo taneční. Byl to úmysl. Pár fanoušků původního konceptu to sice dost rozladilo, ale vytvořilo se nový publikum. Protože koncerty v první fázi s Rusákem slušně odsejpaly, fungovalo to. Dokonce se to hrálo i v rádiích. Skladba Mikronaut bodovala. To jsme sice neměli přímo v úmyslu, ale zpětně to byl důležitej moment, protože vlastně i díky tomu jsme jako Vanessa dál přežili. Ostatně skladby z tohohle období i dneska na koncertech působěj dobře, lidi je mají rádi. Pak tam byly pokusy do toho dostat disko a Samir vystupoval v kostýmu Elvise, a to už bylo divný. Taky to dlouho nevydrželo. V tý době jsme proto dali Vanessu k ledu a začali dělat kabaret, jmenoval se Zlatá kozačka a mluvil jsem o něm na začátku. Pak přišli Nihilisti

Rodný při společným koncertu na pardubickým koupališti jedný z fanynek u stolu, z ničeho nic, absolutně bez výstrahy, přibodnul vidličkou ruku k desce stolu

Bylo by škoda přijít s hudbou, která nejde přímo z duše. Mluvím čistě za sebe, ale asi si teď dám od Vanessy na chvíli pauzu

Tehdy někdo přišel s myšlenkou házet do lidí mrtvý myši. Červi mi nevadili, ale tohle mě dost sralo

Co pak bylo vyloženě špatně, byl fakt, že Dan už byl zas dost mimo a po pár dobrejch
koncertech to celý vyhaslo. Novej impuls

a Bruno Ferrari a zdálo se, že s Vanessou bude definitivně konec.

Což se ale nestalo

Když Nihilisti skončili, přišel Samir s nápadem to zase dát dohromady. Byla možnost, že do toho půjde i Dan, a tak jsem byl tou myšlenkou nadšenej. Tady už stálo za to nějak navázat spíš na Flashback, protože s Danem to prostě bylo autentický. Tak vzniklo album Ave Agony. Bohužel už v průběhu příprav se ukázalo, že to nepůjde tak hladce, jak jsme předpokládali. Ne že by skladby, co Dan dodal, byly špatný, ale museli jsme to z něj dost páčit. Tehdy jsem taky díky tomu, že se dlouho nic nedělo, udělal skladbu Zrcadla. Snažil jsem se vcítit do Danovejch postupů a spousta lidí si pak myslela, že je to Danova skladba.

Možná i proto teď nikam nespěchám a možná i proto Vanessa tak trochu stagnuje. Co bude dál, se uvidí, já mám pocit, že prostě není ta správná doba něco zkoušet jen proto, že se to od tebe čeká. Bylo by škoda přijít s hudbou, která nejde přímo z duše. Mluvím čistě za sebe, ale asi si teď dám od Vanessy na chvíli pauzu.

Zmiňuješ častý kolize. Jak jste spolu po celý ty roky s Danem a Samirem vycházeli? Bylo to někdy hodně vyostřený?

S Danem jsme v podstatě žádnej konflikt neměli. I když jednou vlastně jo. To byl Dan

přišel o pár let později a já si tehdy vybral ke spolupráci Tuzexe. To se ukázalo jako výbornej tah. Docela nás to nakoplo a album Antidotum jsem dělal ve velký pohodě. Na výsledku je to myslím znát. Samirovy texty byly inspirativní, Tuzexovy kytary tomu dodaly šťávu, Jarda Stuchlý bubnoval jak o život a koncerty měly zase drajv. Pro mě osobně to byl vrchol mýho působení ve Vanesse.

Nihilists? V poslední době spolu komunikujeme

ona, kdo mě vyzval, abych pro ni napsal nějakou muziku. Věděl jsem, že je velkej talent, spolupracovala v minulosti s Danem Rodným, a tak jsem jí poslal dvě, tři skladby, jedna z nich byla Summer Deviation. Když mi pak poslala zpátky nazpívaný demáče, sednul jsem si z toho na zadek. V tý době už myslím chodila s Hankem, kterýho jsem znal z Ran těla, a tak bylo jasný, že to my tři dáme dohromady. Po první session to perfektně klapalo. Úplně první vystoupení bylo neplánovaný, na jednom menším festiválku někde u Častolovic. Tam jsem vystupoval s Gun Dreams a Sonja s Hankem jeli s náma. Jako GD jsme začali první půlku a pak na druhou vlezli na pódium Sonja s Hankem a dali jsme pár novejch skladeb. Reakce lidí byly nadšený, tak jsme prostě založili kapelu. Nejdřív jsme první rok harcovali po malejch klubech, skoro zadarmo a bez jakýhokoli proma. Asi po půl roce, když už se o nás začalo mluvit, jsme přijeli na Flédu a byl to velkej úspěch. Pak následovala Mecca a o Nihilistech se začalo psát a tím se to celý nastartovalo.

A proč jste to vlastně zabalili?

Už je to dávno, takže si nejsem jistej, co byl ten hlavní důvod. Byli jsme dost utahaný, přehraný, jezdilo se koncertovat fakt často. Měli jsme schopnej management, tak jsme hráli všude, kde to jen šlo. Hodně taky venku, v Polsku, Rakousku, Německu i Rumunsku. Bylo to náročný. Po druhý desce jsme pak přemýšleli, co dál. A tady jsme se neshodli na koncepci.

Nakousl jsi The Nihilists. To je bezesporu tvoje další velmi významná hudební kapitola. Jak vás vůbec napadlo tuhle kapelu založit a s jakým cílem? Stal se z vás kult a po návratu se už dlouho volá...

Původně jsme se na nějaký spolupráci domlouvali jen se Sonjou. Tuším, že to byla

těsně po zákroku, kdy mu dali na žaludek kroužek, aby tolik nežral. Byl z toho chudák dost nervózní, protože předtím to zrovna moc nešetřil. Byl schopnej sníst celou kachnu na posezení a teď mohl jen nějakou kaši. Tehdy někdo přišel s myšlenkou házet do lidí mrtvý myši. Červi mi nevadili, ale tohle mě dost sralo. Na další koncert jsem řekl, že buď zůstanou myši v mrazáku, nebo se pojede beze mě. Dan se rozčílil, pěkně jsme se na parkovišti před jeho barákem porafali a nakonec se doma rozhod trucovat on. Pak, když ho ten hlad a nervozita přešly, přijel v pohodě za námi a koncert, tuším, že v Chomutově, v pohodě odehrál.

Se Samirem je to jinak, tam to jiskří častěji, někdy se pohádáme fest, ale protože jsme oba blíženci, dokážem se domluvit, i když to zkraje vypadá na definitivu.

Kdo je Moimir Papalescu

Aha. No a budu první, komu řekneš, co se teď kolem spících The Nihilists děje?

Proč ne. V poslední době spolu komunikujeme. Párkrát jsme se navštívili a je to mezi námi zase ok. Je teda klidně možný, že až si letos splníme svoje závazky, něco spolu po těch letech zas zkusíme. Ale rozhodně to nebude comeback ve stylu zahrát pár

vzpomínkovejch písniček a vytřískat z toho prachy. Na to se můžem vykašlat. Jedinej smysl by to mělo, kdybysme dokázali udělat další album. Ale zatím jsme ještě nedali ani notičku, takže... kdo ví?

Dokončení rozhovoru najdete v příštím vydání Headlineru.