Drobný svérázný chlapík se sovími brýlemi, puberťáckou pletí, podholenými vlasy na levé straně a nevinným kukučem se během několika let stal fenoménem. Z kluka, který začal koketovat s muzikou na hardcore scéně, je superstar nejen taneční scény. Až se Skrillex za pár dní vrátí do České republiky, znovu to nebude standardní. Po nečekaně vlhké premiéře na festivalu Rock for People se 25. srpna poprvé představí v Praze v industriálním prostoru Pragovka.

Skrillex sice nerozhazuje do světa jedno album za druhým, přesto je považován za celkem solidního workoholika, protože neustále vydává, kooperuje, hostuje a hlavně opravdu hodně často vystupuje. Například oproti roku 2011, kdy měl neuvěřitelných 322 vystoupení, už ne s takovou frekvencí. O rok později měl v kalendáři „jen“ 150 shows a časopis Forbes ho vyhlásil druhým nejvíce vydělávajícím dýdžejem světa. Dostal se i do výběru třiceti osobností ve věku pod třicet let s nejvyššími příjmy. Když se ho The Guardian zeptal, kam do tak nabitého programu, do

nějž spadá i nahrávání muziky v tour busu, dokáže vecpat spánek, odpověděl: „Nikam. Ale ani pořád neberu tvrdé drogy. Lidé si pořád myslí, že musím frčet na kokainu, ale nikdo by na něm nedokázal odehrát tolik setů, kolik jich mám já.“

A takhle začal vydělávat v době, kdy se už výrazně projevoval úpadek prodeje desek, a navíc dýdžejové, včetně Skrillexe, je povětšinou nabízeli zdarma ke stažení. Nejvíc peněz vydělával právě díky live setům. DJové navíc jezdí na turné velmi „na lehko“, stačí

Lidé si pořád myslí, že musím frčet na kokainu, ale nikdo by na něm nedokázal odehrát tolik setů, kolik jich mám já

Miluju to, co vytváříme, protože se všechno může v kterémkoli momentě totálně změnit

jim třeba jen laptop a nějaké to USBčko, takže si většinu z vyplácené částky nechávají, protože není třeba honoráře dělit. „Potřebuji jenom USB a gramofony, takže nemám žádné produkční náklady. Ale zase rozpoutávám skvělou party a lidé se baví možná nejlíp v životě,“ komentoval situaci Skrillex, že být dýdžejem je zkrátka skvělý byznys, zvlášť pokud je váš honorář nějakých sto tisíc dolarů za večer.

Samozřejmě záleží na typu akce. Pokud jde o velkou show, bez produkce se neobejde a pořadatel zase musí sáhnout hlouběji do kapsy: „Pak tam nejsem jen za sebe, ale Skrillex se stává de facto kapelou. Ať už je to v jakékoli místnosti, nebo aréně, jsme plně v přítomném okamžiku. Kluci, kteří se mi starají o světla a projekce, pracují v reálném čase, zatímco já jsem na stagi. Nejlepší kompliment pak je, když za mnou po setu někdo přijde a zeptá se mě, jak jsem si to předprogramoval nebo jestli jsem použil midi, aby spolu audio a video tak dokonale ladilo. Miluju to, co vytváříme, protože se všechno může v kterémkoli momentě totálně změnit.“ Lidé, s nimiž Skrillex pracuje, jsou prý nesmírně muzikální a úžasní profesionálové. „Vytvoříme jednoduše vibe a necháme jím nasáknout úplně všechny v místnosti. Po většinu nocí to

je podobné, jako když jammuje kapela, ale místo klasických hudebních nástrojů máme světla, LEDky, gramce a ohně.“

Skrillex nicméně na pohled nepůsobí jako nějaký pracháč, spíš skromně a mile. Většinou ho nevidíte jinak než v černých džínách, v černém roláku, tričku nebo mikině a v teniskách, pochopitelně také černých, na oblečení i obuvi má maximálně sem tam nějaký bílý prvek nebo logo Adidas. I z hlediska image se Skrillex stal ikonou. Jednak díky tomu, co má na těle, ale i tomu, co má na hlavě. Účes s podholenou jednou stranou byl sice už dávno vidět u gotiků nebo punkáčů, ale až s ním se rozšířil opravdu masově. Takže před nějakými čtyřmi pěti lety se nechával stříhat „na Skrillexe“ kdekdo, ať už ženského, nebo mužského pohlaví.

Pídit se po tom, kdy by mohlo Skrillexovi vyjít nové album, by bylo ztrátou drahocenného času. Zjistit se to zkrátka zatím nedá. Je víc než pravděpodobné, že se jeho příští desky, nástupce první a zatím jediné plnohodnotné studiové nahrávky Recess, která vyšla víc než před dvěma lety, dočkáme podobně tajemnou cestou jako debutu. Začátkem března 2014 se v Apple App Storeu objevila aplikace Alien Ride s tajnou složkou obsahující jedenáct skrytých objektů a odpočet končící za tři dny, kdy se ukázalo, že jde o jedenáct tracků, jež tvoří Skrillexovo debutové album Recess. S případnou druhou deskou se jistě dá očekávat něco podobně inovativního. Kdy to bude? To je ve hvězdách. Ale už před rokem mistr DJ v Austrálii prohlásil, že nová deska vyjde „ještě letos“. A ono zatím nic. I když… ne tak úplně.

Je to podobné, jako když jammuje kapela, ale místo klasických hudebních nástrojů máme světla, LEDky, gramce a ohně

Ze spolupráce s Justinem Bieberem jsem nadšený. Má jeden z nejkrásnějších hlasů vůbec

Vlastně se ty negativní věci většinou ani nedozvím, protože nemám moc času na internet

Sonny si navíc z případné kritiky nic nedělá. „Vlastně se ty negativní věci většinou ani nedozvím, protože nemám moc času na internet. Pro mě jsou hlavní koncerty a tam cítím jen samou lásku. Pokud mi někdo

Skrillex opravdu tvoří neustále. Pokud má někdo po celém světě takové masy fanoušků jako Skrillex – například na Facebooku jich je přes dvacet milionů, je jasné, že se vytvoří taky početné, i když mnohem míň, skupiny hejtrů. A právě těm vcelku nahrála Skril­lexova kontroverzní spolupráce s Justinem Bieberem. Dostali tak ideální příležitost vylít mu na hlavu kýbly plné kritických exkrementů. Skrillex si ale za svým dílem i za prohlášeními o kvalitách Biebera stojí: „Spousta lidí ho nenávidí jen proto, že ho nenávidí. Ze spolupráce jsem nadšený. Má jeden z nejkrásnějších hlasů vůbec. V kariéře každého z nás šlo o významný krok, protože jsme si vyzkoušeli něco úplně jiného. Všechny nejlepší písně všech dob jsou kolaborativní: Beatles, Michael Jackson a Quincy Jones, Tupac a Dr. Dre.“

Spolupráce Skrillexe s Justinem Bieberem ale přece jenom jistý trabl přinesla. V květnu totiž byli obviněni, že část písně Sorry z Bieberovy loňské desky je „ukradená“. Samozřejmě přísahají, že ani náhodou. Žalobu na ně podala zpěvačka Casey Dienel, která vystupuje pod uměleckým jménem White Hinterland, a pánové údajně měli okopírovat úryvek z její skladby Ring the Bell. Podobné případy se většinou po nějaké té mediální přestřelce vyřeší mimosoudní dohodou.

Skrillex neustále dostává obrovské množství nabídek ke spolupráci: „Třeba mi přijde

neřekne, že to vypadá, že to či ono fórum má se mnou problém, nevím o tom.“

„Haters gonna hate.“ To tady bude vždycky. Každopádně spolupráce Skrillex – Diplo – Bieber v rámci projektu Jack Ü vynesla tomuto triu cenu Grammy, získalo ji za svůj druhý singl Where Are Ü. A Skrillex následně kanadskému popovému hezounkovi spoluprodukoval čtvrté studiové album Purpose, které vyšlo loni v listopadu.

Není nic lepšího než se občas s kamarády opít v místnosti, která je větší než domy, kde jsme vyrůstali, a vzpomenout si na punkové koncerty, na které jsme chodili.

esemeska, jestli by mě zajímalo produkovat song Meghan Trainor pro film Snoopy. A takové věci.“ Tuto nabídku nepřijal, ale s Meghan se později potkal na předávání cen AMA: „Byla opravdu sladká. Ten song jsem neslyšel, ale pokud se líbil dětem, které se na ten film přišly podívat, pak splnil účel. Teda, aspoň myslím.“ I pro Skrillexe jistý interpret takhle kdysi splnil účel: „Do prdele! Jistě! Když vyšlo MMMBop od Hanson… nepamatuji si, že bych kdy nějakou píseň slyšel tolikrát. Když jsme jeli s tátou autem, přehrával jsem si ji znovu a znovu a zase. Miloval jsem ji. Dnes nejsou děti tak homofobní, ale tehdy na mě řvaly, že jsem gay, když se mi něco takového líbí. Až jsem byl starší, předstíral jsem, že se mi nelíbí, protože se nelíbila mým kámošům. Před pár lety jsem hrál v Amsterodamu a Hanson vystupovali nějakou dobu přede mnou. Byli zatraceně dobří! Pokud může muzika mít na

někoho pozitivní vliv a utrácíte peníze za to, abyste lidi udělali šťastnými, pak je to lepší než investovat do válek.“

Válku zrovna Skrillex nezažil, ale ví se o něm, že jako dítě zakoušel šikanu ve škole, takže ho nakonec rodiče vyučovali nějakou dobu doma. Když mu bylo šestnáct, utekl od nich. To když se dozvěděl, že je adoptovaný: „Nejen že jsem se to dozvěděl až tak pozdě, ale zjistil jsem, že to věděli úplně všichni – mí rodiče, jejich přátelé, mí přátelé, rodiče mých přátel, všichni kromě mě. S rodiči už jsem se usmířil, ale tehdy jsem z toho vůbec neměl radost.“ Většinu dětství a mládí prožil v Los Angeles, kde taky začal chodit na punkové koncerty a taky na taneční akce. A onen útěk z domova vlastně odstartoval zběsilý život na turné, protože už tehdy se Sonny Moore připojil ke kapele From First to Last. Hledala kytaristu, ale když producenti ve studiu slyšeli Sonnyho zpívat, jeho post ve skupině se změnil.

Budoucí dubstepový král se tak stal frontmanem post-hardcoreové kapely, se kterou natočil a vydal debutové album Dear Diary, My Teen Angst Has a Bodycount a odjel několik turné. Druhou desku Heroine pak kapela točila s věhlasným producentem Rossem Robinsonem a vydala ji dva roky po první. Pak ale začal mít Sonny problémy s hlasivkami, kapela musela rušit koncerty a on se podrobil dvěma operacím. Po nich z From First to Last odešel s rozhodnutím, že se chce věnovat sólové kariéře. Kapela, ve které nějakou dobu působil i Wes Borland z Limp Bizkit, po několikaleté pauze opět funguje a loni vydala páté album.

Sonnymu selhaly hlasivky a pak se začaly dít věci! Měl vlastně obrovské štěstí v neštěstí, nebo možná díky neštěstí nakonec obrovské štěstí? Každopádně odchod z první kapely a postupné dopracování se k elektronické muzice vedly k rozvoji závratné kariéry. S vytvářením zvuků a elektronikou si pohrával už od třinácti let a co se naučil, chtěl rozvíjet. Vytvořil si oficiální profil na Myspace, kde začal zveřejňovat dema. Díky tomu taky postupně získával pozvánky k vystupování. Po několika měsících vyjel na turné s vlastní kapelou. Před šňůrou si připravil cédéčka, pěkně je uložil do světle modrých obálek s ilustrací od něj nebo některého z ostatních muzikantů a na koncertech je pak distribuoval. Na každý měl připravených asi třicet kousků. Následovalo AP Tour pořádané Alternative Press Magazínem, na jehož titulku se kapela dostala a byla zařazena do speciálu „100 kapel, které musíte poznat“.

Se Skrillexem ve stanu

Tip

Vstupenky na pražský koncert
25. 8. v hale Pragovka seženete zde.

V dubnu před sedmi lety vydal EP Gypsyhook se třemi skladbami. Na koncertech a turné s kapelou vystupoval pod jménem Sonny and the Blood Monkeys a plánovalo se album, které ale nikdy nevyšlo. V roce 2008 začal produkovat hudbu a vystupovat V klubech v LA jako Skrillex, což prý nic konkrétního neznamená. Jde jen o jednu z jeho někdejších přezdívek, ta druhá byla Twipz. Pak už to šlo ráz na ráz. V červnu 2010 nabídl zdarma ke stažení oficiální debutové EP My Name Is Skrillex. Vrátil se i k metalu, když na třetí desku Bring Me the Horizon vytvářel samply a poskytl vokály. V závěru roku vyrazil na turné s Deadmou5em a podepsal smlouvu s jeho vydavatelstvím, kde nabídl třeba EP Scary Monsters & Nice Sprites. Následovala další EP, spolupráce s nu-metalovými hvězdami Korn, na jejichž desátém dubstepově laděném albu The Path of Totality se Skrillex podílel na dvou skladbách. Kromě Korn spolupracoval i s bývalými členy kultovní kapely The Doors.

Před pěti lety Skrillex představil vlastní label OWSLA a rovnou také první umělce, jejichž nahrávky u něj vyjdou. Byl mezi nimi například i nováček v žánru electro-house Porter Robinson. Pro letošní rok je jeho žhavým kandidátem na budoucí hvězdnou kariéru originální Marshmello.

Skrillex pak začal nahrávat album Voltage, které ale z neznámých důvodů nikdy nevyšlo. Následovala ale další EPčka, hraní, hraní, hraní a zase hraní. A mezi tím i přebírání hudebních cen, včetně Grammy. Jeho muzika se objevuje v počítačových hrách, skládá taky pro filmy – jeho nejčerstvějším počinem v této oblasti je skladba Purple Lamborghini,

kterou dal dohromady s Rickem Rossem pro snímek Sebevražedný oddíl. Teď mistr DJ produkuje novou desku další popové hvězdy – Bruna Marse – a začátkem srpna bude předskakovat Guns N‘ Roses.

Skrillex je spokojený: „Na turné paříme, samozřejmě že ano. A není nic lepšího než se občas s kamarády opít v místnosti, která je větší než domy, kde jsme vyrůstali, a vzpomenout si na ty malé festivaly, na kterých jsme v LA hráli, nebo ty punkové koncerty, na které jsme chodili. To si pak řeknete: No do prdele! A sem nás dostala muzika, kterou jsem vlastně ani nechtěl vydat.“

No není ten „kluk“ šťastlivec?