text Veronika Ondečková

foto Rock for People

NEJLÍP HRAJEME PO SETMĚNÍ

Kanadští Suuns jsou splněný sen paranoiků, halucinařů a vůbec všech, kdo na koncert vyráží jako na výlet do pokřivené reality. Na letošním Rock for People patřili k vrcholu celého programu. A právě tam jsme s nimi mluvili.

A nebylo to jen tak. Krátce před koncertem jsme vyrazili na krátkou procházku po areálu s frontmanem Benem Shemiem a bubeníkem Liamem. Zvědavá dvojice si to během povídání namířila rovnou do nejbližšího hangáru, kde jsme se pozdravili s několika unavenými hipíky, a stihli jsme i zastávku v baru. Zatímco charismatický Ben se držel v zóně přemýšlivých odpovědí, smíšek Liam s decentním francouzským přízvukem pořád na něco pěl chválu, od útulnosti VIPka až po výhled na blížící se západ slunce. Nečekaně osobní setkání pouze zdůraznilo přitažlivou alienaci jejich show.

Jak se těšíte na koncert?

Ben Shemie: Těšíme se moc. Poprvé jsme hráli v Čechách předloni v MeetFactory

a bylo tam úžasné publikum. Snad to dneska bude stejně fajn jako naposledy.

Na ten koncert ráda vzpomínám, atmosféra byla vážně skvělá. Byla to hodně temná show a nešetřili jste efekty.

B: Jasně, takhle to máme rádi.

Jaký význam přikládáte vizuální stránce koncertů?

B: Naprosto zásadní. Nejsme rocková kapela v tradičním slova smyslu a je pro nás důležité na pódiu docílit rovnosti. Chceme, aby publikum naši produkci vnímalo jako celek a chceme tak podpořit klubový vibe našich koncertů. Temná show v kontrastu se světly a další efekty jsou klíč, jak toho dosáhnout.

Baví nás, když prostupuje celým prostorem, aniž by se člověk upínal na jedno místo

Když zmiňujete klubový vibe, co přesně tím máte na mysli?

B: Jde hlavně o atmosféru v klubech. Baví nás, že prostupuje celým prostorem, aniž by se člověk upínal na jedno místo.

V klubovém prostředí jde často programová složka lidem na ruku a snaží se stupňovat zábavu. Zohledňujete takový faktor, když píšete novou muziku nebo chystáte setlist?

B: Když pracujeme na muzice, určitá naše část si je velmi dobře vědomá toho, kdy song funguje a kdy ne. Nijak účelově se tím ale neřídíme, stejně jako se nikdy nesnažíme dělat složitou muziku čistě proto, aby byla komplikovaná. Nejde nám o žádné epické momenty, jaké jsou běžné na tanečních parketech. Dojde-li k nim, jsme za ně samozřejmě rádi, ale nemáme potřebu je vytvářet. Držíme se jisté vnitřní logiky, instinktu, a pokud něco těší nás i naše fanoušky, je to ideální stav.

Co vám pomohlo nakopnout energii vašich show na takovou úroveň?

B: Máme hodně zkoušek a často koncertujeme. Díky tomu jsme hudebně i lidsky semknutí, jak je to jenom možné, a dokážeme tak ze sebe dostat silnější výkony. A pokud jde o světla a vůbec styl, jakým se prezentujeme, dá se říct, že ty jsou odrazem naší záliby v estetice, která nás bavila ještě před tím, než jsme se pustili do kapely. Konečná podoba každé show ale závisí na tom, kde zrovna hrajeme, a samozřejmě taky na publiku.

Vaše show na Rock for People startuje až kolem půlnoci. Jste zvyklí hrát takhle pozdě?

L: Ano, obvykle to tak bývá. Myslím, že nám sedí líp, když hrajeme až po setmění. Kdybychom vystupovali v pět odpoledne, budeme na pódiu vypadat jako parta obyčejných týpků, a to není moc efektní.

Jste noční tvorové i mimo pódia?

L: Dá se říct, že jo. Zkoušíme zásadně

Necítíte se na pódiu odříznutí, když býváte tak ponořeni do tmy?

Liam O‘Neil: Ne, vůbec. Sice jsme zahaleni tmou, díky efektům, které jsou namířené do sálu, ale vidíme všechno, co se děje pod námi. Je to paradox, protože máme publikum jako na dlani, nás ale nevidí prakticky nikdo, i když máme utkvělý pocit, že ano. Někdy to je zábava, ale pouze do chvíle, než pohledem narazíte na někoho, jak se vybavuje, zívá a podobně. Radši se snažím při koncertech moc nešmírovat.

Nejde nám o žádné epické momenty, jaké jsou běžné na tanečních parketech. Dojde-li k nim, jsme za ně ale samozřejmě rádi

v noci. I když to je hlavně tím, že jindy to v naší zkušebně nejde. Člověk je v noci uvolněnější a více otevřený novým nápadům, obzvlášť po pár drincích.

Vaše tvorba se strukturou a pojetím blíží elektronické produkci. Zaměřujete se někdy vyloženě na fanoušky elektronické hudby?

L: Občas vystupujeme na akcích, které jsou vyhrazené převážně elektronice. Tam býváme za největší rockery. Na druhou stranu jsou ale festivaly, jako právě Rock for People, kde zastupujeme spíš tu elektronickou sekci. Nemáme problém jít z jednoho extrému do druhého. Obvykle se ale pohybujeme někde uprostřed.

Jste vyhlášeni používáním repetitivních, bezmála transových postupů. Dokážete si představit Suuns i bez této poznávací značky?

L: Rozhodně by bylo zajímavé se o to pokusit, ale těžko odhadnout, jak se věci vyvinou. V nejbližší době se asi budeme držet podobných prvků, z jakých jsme vycházeli doteď. Dokážu si ale představit, že se pustíme do nějaké kolaborace. Už jsme si jich pár vyzkoušeli a trochu si v rámci nich pohráli s naším stylem. Pořád ale platí, že nejlíp se nám pracuje společně a repetitivní vzorce pro nás zůstávají stěžejní.

Jsou návykové?

L: To si pište.

Nemáme problém jít z jednoho extrému do druhého

Co vás přimělo k tomu vyzkoušet si práci s producentem?

B: Dospěli jsme do bodu, kdy si člověk říká: Ok, v kapele jsme už dlouho, jsme zvyklí pracovat sami a v tom, co děláme, se cítíme silní. Pojďme to posunout dál. Byl to postupný vývoj.

Jak probíhalo samotné nahrávání?

B: John má svůj vlastní styl. Je zvyklý pracovat hodně rychle, spontánně, až punkově. Nikdy předtím jsme podobným způsobem nepostupovali, ale bylo to strašně cool.

L: Přesně tak. Nejsem si jistý, jestli takhle punkově John pracuje s každým. Možná, že chtěl zachytit něco z našich koncertů. Těžko říct, ale mně osobně to vážně vyhovovalo. Bylo doslova cítit, jak z nás chce vyždímat co nejvíc.

Vážně jste vůbec netušili, do čeho jdete?

B: V podstatě ne. Neměli jsme dopředu žádnou představu, jak bude probíhat nahrávání, ani jsme toho nevěděli moc přímo o Johnovi. Znali jsme jenom desky, které produkoval, a věděli jsme, že se mu líbí, co děláme. Oslovil nás jako první z producentů zrovna v době, kdy padlo rozhodnutí, že tentokrát s někým spolupracovat chceme. To samotné byl pro nás tak důležitý krok, že nám v tu chvíli připadalo druhořadé, kdo jím bude. Fakt, že je John náš fanoušek, byla příjemná shoda okolností a dodala nám důvěru.

Soudě dle jeho pověsti přinesl přinejmenším nový úhel pohledu.

L: Jo, to je jeho parketa. John ztělesňuje takovou zdravou opozici. Má tendenci rozhodit každý váš krok, ale přitom vás navede přesně k takové nahrávce, jakou chcete. Bylo to s ním tak trochu tam a zase zpátky, velká výzva, ale pořád zábava. Je možné, že takhle přistupoval pouze k nám. Každá kapela je koneckonců v něčem jiná. A taky mám pocit, že na jiných deskách se kreativně podílí mnohem víc. U nás to bylo spíš konzultování našich nápadů a byl nám ve studiu po ruce, když jsme něco potřebovali. Nemůžu o něm každopádně říct nic výstižnějšího, než že je obrovský profesionál. A to jinak tohle slovo fakt nemám rád.

Na loňském albu Hold/Still jste poprvé spolupracovali s producentem, a to rovnou s legendou Johnem Congletonem. Co pro vás tento krok znamenal?

B: Celkovou změnu přístupu k nahrávání. Už jenom to, že jsme se dohodli, že k práci na desce přizveme člověka zvenčí, který ji výrazně ovlivní, pro nás bylo něco naprosto nového. Tím spíš, že jsme dopředu nevěděli, co od něho čekat.

Odnesli jste si z nahrávání Hold/Still nějakou zkušenost, kterou byste chtěli uplatnit i příště?

B: John nám pomohl k muzice přistupovat odlišně a otevřít se někomu dalšímu. To je nedocenitelná věc, na kterou můžeme příště navázat.

Liam v jednom z nedávných rozhovorů uvedl, že už zřejmě znovu neuděláte song jako, pro rané Suuns příznačný, Edie’s Dream. Znamená to, že se za žádnou cenu nechcete vracet zpátky?

B: Ne to ne, nemáme žádná pravidla, která bychom si sami uložili. Ale je pro nás

přirozené se neustále posouvat dál a zkoušet nové věci. Je dost nepravděpodobné, že bychom přišli znovu s tím samým.

L: Asi tak. Když se vám něco povede, nemá smysl zkoušet to zopakovat. Myslím, že by to stejně dopadlo blbě.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

L: Od vydání Hold/Still jsme hodně na cestách, daleko od domova a lidí, které máme rádi, takže můj osobní plán je to hlavně nějak přestát a přežít dalších pár měsíců. Co bude pak, to se uvidí. Nikdy jsme nic příliš neplánovali a není k tomu důvod ani teď. Všechno je možné.