text Šárka Hellerová

foto Colours of Ostrava

Na Colours of Ostrava jsme se setkali s Kevinem Parkerem, autorem veškeré hudby a frontmanem australských Tame Impala. V České republice se kapela představila poprvé. Před koncertem, na kterém jako doprovod psychedelické, ale i popově chytlavé hudby padlo mnoho konfet, si přátelsky působící Parker chválil industriální panorama, na které uvidí z pódia a bude tvořit protiklad jeho barevně pestré show. Kevin Parker je zpěvák a multiinstrumentalista, jenž hudbu na alba nahrává sám. Ostatními muzikanty se obklopuje pouze na turné.

Na koncertě se chci nechat smést

Ceny jsou příjemné, ale je to pořád stejné. Co je víc? Všichni fanoušci, nebo pár starších odborníků?

Od roku 2010 vydal tři alba. Loňské Currents jeho popularitu vyneslo do nových výšek. Čím to, že novinka oslovila širší publikum? „Nesnažil jsem se, aby bylo přístupnější, ale sedí několika různým skupinám lidí. Není to ani taneční, ani rockové album. Je někde uprostřed, protože mám rád všechny tyto světy. Možná proto se líbí o něco víc lidem,“ vysvětluje si třicetiletý hudebník úspěch aktuální desky.

Ovšem i předchozí alba Innerspeaker a Lonerism měla úspěch a dočkala se silně pozitivních ohlasů v různých zemích světa. Co Parkera nutí se zlepšovat, když mu kritika v tomto příliš podnětů k zamyšlení nenabízí? „Chuť na sobě pracovat a lepšit se mám v sobě,“ tvrdí vážně. „Lidé vás mohou k něčemu ponoukat, ale když to nemáte v sobě, stejně se nic nezmění. Pokaždé, když natočím album, poslouchám ho a přemýšlím, co jsem mohl udělat lépe. Jsem si vědom, že nikdy nemůžete nic vytvořit dokonale. Vždy ale můžete vymyslet něco navíc. Pro mě je tohle vědomí neustálým zdrojem inspirace.“

Letos se Tame Impala stali nejlepší zahraniční kapelou na Brit Awards. Od počátku pravidelně bodují na australských hudebních cenách Aria a vůbec získali celou řadu nominací a hudebních cen, včetně nominací na Grammy. „Ceny jsou příjemné, ale je to pořád stejné. Když získáte takovou cenu, znamená to, že se vaše hudba líbí pár lidem. Rozhodují malé skupinky. Když má úspěch vaše píseň, znamená to, že si ji zamilovaly tisíce a tisíce lidí. O těch cenách rozhodují spíš desítky lidí. Co je víc? Všichni fanoušci, nebo pár starších odborníků,“ ptá se s úsměvem Parker.

Co ho tedy nejvíc těší, když to není ocenění hudebních profesionálů? „Asi když vidím, jak lidi tancují. Když emocionálně reagují na melodie, které jste složil. Víte, někdy dělám dýdžejské sety a hraji svou vlastní hudbu. Což je sice trochu opovrženíhodné, ale je to neskutečně uspokojivé. Když hrajete klasický koncert, musíte se na pódiu dost soustředit. Nemůžete si všechny ty lidi v klidu prohlížet. Když jste dýdžej, jenom zmáčknete play, tančíte a užíváte si to. Pro mě je to daleko příjemnější, můžete pozorovat, jak hudba ty lidi chytá. To je nejkrásnější,“ vysvětluje dlouhovlasý zpěvák s tím, že by se mu líbilo do budoucna častěji vystupovat jako dýdžej.

Loni Tame Impala dvě noci za sebou koncertovali v opeře v Sydney. Co to pro australskou kapelu znamená? „Cítil jsem se tam velmi pokorný, protože to je ikonická budova. Nicméně tam byl velmi tichý zvuk, takže bylo těžké se do toho položit. Moje nejoblíbenější koncerty jsou ty nejbláznivější, upocené a hlasité. V opeře v Sydney jsme odehráli tichý a klidný koncert,“ líčí Parker. „Mám radši, když je hudba hodně nahlas. Jistě, zvuk musí být dobrý, to je jedna z nejdůležitějších věcí, ale na koncertě přece chceme, aby nás hudba zasáhla fyzicky. Když chci tichou hudbu, lehnu si doma na gauč a něco si pustím, na koncertě se chci nechat smést.“