text Antonín Kocábek

foto Slnko records

Veselé písničky nám nejdou

Na slovenské scéně má kapela Živé kvety nálepku undergroundových komentátorů otevřeně kritizujících společenské problémy. Jejich aktuální desáté album Nové poschodia ovšem úderné texty balí do místy až folkově poklidných a jemných melodií. A v pozici hostů jednotlivé skladby zpestřuje početná skupina hudebních legend v čele s Mariánem Vargou.

Podobnou statistiku určitě nikdo nedělal, ale pokud by na ni došlo, je pravděpodobné, že v pomyslném žebříčku slovenských skupin, koncertujících u nás, by bratislavské Živé kvety zaujaly poměrně vysokou příčku. V českých klubech i na festivalových pódiích se totiž objevují často – tedy pomineme-li nedávnou mateřskou pauzu. Na nové album však nechali své příznivce čekat čtyři roky, což je zatím nejdelší pauza mezi deskami, kterých za dvaadvacet let existence vyšla kulatá desítka. „Všechno se zvolnilo a už tolik nepospícháme,“ komentuje to zpěvačka Lucia Piussi

a její kolega, kytarista Peter Bálik, přikyvuje: „Pauza vyplynula z prozaického faktu. Lucia najednou otěhotněla, což nikdo nečekal. Dokonce ani ona sama. Postupně jsme přestali koncertovat, ale stihli jsme alespoň dokončit singl Bratislava.“

Když se kapela vrátila zpět ke svému zkoušení i koncertům, bylo to zprvu bolestné, ale nakonec všechny více stmelilo, a jak nové skladby na albu, tak i koncerty jsou nyní ještě intenzivnější a přesvědčivější. Sami připouštějí, že je to i tím, že před červnovými křty nové nahrávky naopak trávili ve zkušebně více času než kdykoli dříve.

Bratislava má svoje kouzlo, ale bohužel v ní musíme žít i s lidmi, kteří si jí vůbec neváží

slovenské kulturní osobnosti. Právě v ní je tentokrát nejlépe patrné to, v čem je síla Živých kvetů. Když Lucia zpívá (jak v minulosti v jednom textu sama konstatovala) „slabým hlasem silná slova“, je v tom nekompromisnost, ale zároveň i naděje a optimismus. Takže zatímco ve sloce sděluje přesvědčeně: „Nikdy mě nedonutíš nenávidět černé, cizí / věřit iluzím lůzy, že špatní jsou ti druzí“, v refrénu uvolněně věří, že „vše, co nás spojuje, je silnější a větší než to, co nás dělí.“ Není divu, že není tak těžké najít, hlavně na slovenském internetu, vůči skupině nenávistné výlevy „opravdových Slováků“, „obyčejných lidí“ či příznivců politiků, jako je Marián Kotleba.

Ve druhé polovině písně se ke zpěvačce připojuje rapper Lyrik, známý z formací Modré hory či Zlokot. Spojení dvou hudebních světů působí zcela přirozeně a funguje. Ale není to na albu jediný případ. „Je to sranda,“ směje se Peter Bálik. „Doteď jsme si vystačili sami.“ Navíc nešlo ani o cílený plán, okolnosti se prostě dobře sešly, a členové kapely zdůrazňují, že všichni přizvaní hosté jsou jejich přátelé a nikoho nemuseli dvakrát přemlouvat.

Jako první to byl Marián Varga, kterého prý chtěli pozvat už dlouho. Ve zmíněné písni Bratislava II. hraje na hammondky. „Přišel k nám do zkušebny, poslechl si základní track a nahrál to napoprvé,“ rekapituluje Bálik. „Přiznám se, zpočátku mi jeho hraní připadlo až příliš obyčejné, v uších mi zněly jeho staré desky a geniální melodie, ale když jsem si to pak s odstupem pustil, málem

Druhou zásadní skladbou na nové desce je To, čo nás spája, píseň věnovaná předčasně zesnulému publicistovi Juraji Kušnierikovi, který patřil mezi přátele kapely a významné

Skladba věnovaná slovenskému hlavnímu městu se objevila pouze na vinylovém singlu ve dvou verzích, přičemž tu druhou pětice zařadila i na aktuální desku. Má až fatální sílu, je sladkobolně lyrická i epicky rozmáchlá, ale rozhodně prý není nějakým nacionálně patriotským vyznáním. „Je to něco mezi láskou a nenávistí,“ zamýšlí se Lucia. „Bratislava má svoje kouzlo, ale bohužel v ní musíme žít i s lidmi, kteří si jí vůbec neváží.“

jsem spadl ze židle,“ krčí rameny. „Marianovy ruce jsou kouzelné. A podobné to bylo s Jožou Barinou. Přišel, v igelitce si přinesl dvě piva, postavil se k mikrofonu a doslova zboural veškerou melodii, kterou jsme s Lucií vymysleli.“ Jozef Barina je u nás sice

nepříliš známý, ale v Podunajské nížině jde o naprostou legendu, uctívanou a přezdívanou slovenský Joe Cocker.

Jeho chraplák v duetu Od súmraku do úsvitu kontrastuje s křehkým projevem zpěvačky

Barina přišel, v igelitce si přinesl dvě piva, postavil se k mikrofonu a doslova zboural veškerou melodii

Ruce Mariana Vargy jsou kouzelné

Rychlejší písně jsou už ale v současnosti v repertoáru Živých kvetů spíš výjimkou. Převažují poklidné, často až melancholické roviny a upřímností odzbrojující otevřenost. „Veselé písničky nám moc nejdou,“ říká skoro až omluvně Bálik. „Sám jsem dost melancholický člověk. Melancholie je určitý typ drogy, a když se spojí se sebelítostí, může být i nebezpečná. Snažím se s tím bojovat.“ Do textů ovšem kytarista a většinový autor hudby zpěvačce Lucii téměř nezasahuje. O to víc je tím zlým, jenž rozhoduje, která z písniček se dostane na desku a která spadne pod stůl. Možná i jeho zásluhou tak nové album Živých kvetů zní neobyčejně vyrovnaně a ukazuje, že kapela stárne s grácií.

Ostatně služebně nejmladší člen, klávesista a druhý kytarista Jakub Kratochvíl, se

a dodává písni bluesovou syrovost. A kupříkladu v jedovatě satirické Bratislavskí pankáči („Bratislavští punkeři, modly v ranním éteru, televizní kšeftaři, milionáři / bratislavští punkeři, přízraky a pózeři, prominenti, fašouni a divní patroni“), která je ovšem hudebně paradoxně postavená na kytarových riffech jak od Rolling Stones, si s chutí zazpívali nestoři slovenské punkové scény Whisky a Leďo.

a od té doby skupina funguje ve stabilní sestavě. Ta přesto brzo, i když jen na čas, změní podobu – druhého budoucího fanouška či fanynku totiž po Lucii očekává Agnes, a tak bude zanedlouho povolán bubeník na záskok. Ještě než k tomu dojde by měla být na podzim venku i vinylová verze aktuálního alba. Zatímco cédéčka kapele vydává už léta slovenská značka Slnko records, vinyl už potřetí vyjde v péči pražského labelu Polí5.

k ostatním, tedy Peterovi, Lucii, baskytaristovi Juraji Mironovovi a za bicími sedící Agnes Lovecké, přidal už před deseti lety