text Jarda Konáš

foto profimedia

Turné,

které změnilo rock‘n‘roll

Dvaačtyřicet let. Přesně tolik uteklo od chvíle, kdy hudební svět zažil událost, po které už nikdy nebyl jako dřív. Psalo se léto 1974 a parta Crosby, Stills, Nash & Young vyrazila na turné, jaké svět nikdy předtím neviděl.

„Ve hře byla hromada peněz a okolo nás kroužila spousta žraloků,“ prohlásil kdysi David Crosby, proč se folkrocková superkapela dala od rozpadu v roce 1970 znovu dohromady. Někomu se sólově dařilo více, někomu méně. Zatnout zuby musel hlavně Neil Young, který mimochodem před pár dny vydal novou desku. Zatímco zbylé trojici se dařilo zůstat na výsluní, blonďatý bard měl smůlu. Jeho dvě sólové nahrávky byly po obchodní stránce spíše neúspěšné a začátek sedmdesátých let prakticky strávil na cestách kodrcáním v obytném autobusu z města do města. A musel se přitom starat i o malého syna Zekeho. Na druhou stranu, vše měl pod kontrolou, což se nedá říct o Crosbym, Stillsovi a Nashovi. Ti se stále

více propadali do kokainem posílených paranoidních stavů, kdy přestávali věřit každému manažerovi a promotérovi, se kterým měli cokoli do činění. O peníze neměli nouzi, ale, jak bylo zmíněno výše, všude byli žraloci.

Skromnost stranou

Byl to manažer Elliot Roberts a impresário Bill Graham, kteří tehdy dali čtveřici znovu dohromady s jednoduchou myšlenkou. Přijít s něčím, co tady ještě nebylo. Skromnost šla stranou, „ne“ nebyla odpověď. Pojďme udělat největší turné v dějinách hudby, prohlásil tehdy Roberts a Graham, čilý a zkušený promotér, se dal do práce.

Atmosféru vyprodaného stadionu si díky čtveřici zkusila i Joni Mitchell.

Pro lepší pochopení situace je třeba vcítit se do onoho období a uvědomit si, jaké tehdy byly pro živé hraní standardy. Ano, existovaly rozsáhlé amfiteátry a stadiony, kde se koncertovalo pod širým nebem, ale tehdy šlo o nárazové akce, festivaly nebo společné koncerty několika známých kapel. Pořadatelé se zkrátka drželi při zdi ze strachu, že stadiony v řadě nezaplní. I ty největší hvězdy jako Led Zeppelin hrály spíše v menších halách a tanečních sálech. Standardní prostory pro tehdejší koncerty pojaly řádově tisíce návštěvníků, koncert s kapacitou přes deset tisíc byl v rámci turné spíše výjimkou jak z náročnosti a rizika organizace, tak limitů techniky.

A co si budeme namlouvat, situaci nenahrávaly ani hitparády. V roce 1974 byli nejúspěšnějšími interprety Barbra Streisand, Olivia Newton-John, Kool and The Gang a Elton John, kterým se sice podařilo do tehdejších žebříčků proniknout hned s několika singly, ale haly tehdy rozhodně nevyprodávali.

Nejúspěšnějším počinem na koncertním poli tak nejen v americkém, ale i celosvětovém žebříčku zůstávalo turné The Beatles z roku 1966, kteří jako jediní dokázali v USA vyprodat sedmnáct velkých koncertů (plus dva v Kanadě), většinou ve sportovních halách a na baseballových hřištích. Od té doby, dlouhých osm let, nic. Až přišel Robertsův šílený plán.

Lidi prostě šli po cestě za zvukem, než došli k bráně ranče. Tam se zastavili, vylezli co nejvýš na nejbližší kopec a poslouchali

Zaměstnali jsme jednoho chlápka a jeho úkolem nebylo nic jiného, než aby nás zásoboval kokainem

Producent a fotograf Joel Bernstein, který občas doprovázel superskupinu na kytaru, ale hlavně dokumentoval celé zlomové období, vzpomínal na pečlivé přípravy následovně: „Aparatura byla postavená a zkoušelo se od pondělí do pátku. Zvuk se nesl mezi kopci na míle daleko. Začali se objevovat lidé, kteří se zkrátka slézali odevšad. Jednou jsem vzal stopaře, který přiletěl na burbankské letiště jen proto, aby to slyšel. Lidi prostě šli po cestě za zvukem, než došli k bráně

Překonat Beatles

Začalo se makat. Hudebníci sami věděli, že jdou do něčeho nového, a nepodcenili přípravu. Zavřeli se na nějakou dobu na ranči Neila Younga. „To byl můj nápad,“ prohlásil pro časopis Rolling Stone Stephen Stills. „Řekl jsem: ‚Neile, pojedeme na tvůj ranč a postavíme tam pódium přes cestu z tvého studia, protože se musíme naučit hrát venku.‘ Moc se mu nelíbilo, že u něj bude pobývat tolik lidí, ale nakonec to fungovalo.“

Ještě k Beatles – právě turné liverpoolské čtyřky si vzal Bill Graham za vzor a rozhodl se měřítka zásadně překonat. Crosby, Stills, Nash a Young nakonec v létě 1974 odehráli třicet koncertů na třiadvaceti místech. Šlo převážně o stadiony pod širým nebem, ale hrálo se také na univerzitních sportovištích nebo závodních tratích. Kdekoli, kam se vešly desetitisíce i statisíce lidí. Beatles byli překonáni jak měřítkem, tak schopností takové turné logisticky ukočírovat a nazvučit. Bedňáci, technici, zvukaři, řidiči, tour manažeři, catering, to vše už tehdy samozřejmě na velkých koncertech fungovalo jako promazaný stroj. Jenže nikdo nikdy takový stroj nepřesouval během několika týdnů po celých Spojených státech. Graham s Elliotem byli první, kdo se rozhodl to zkusit, a zvládli to. Koncerty byly vyprodané, fanoušci spokojení, hudebníci zajištění, média v pozoru a konkurence mohla jen zírat. A aby to nebylo málo,

ranče. Tam se zastavili, vylezli co nejvýš na nejbližší kopec a poslouchali.“ Bylo jasné, že se rodí velká věc.

celou šňůru korunoval jedenatřicátý koncert ve vyprodané Wembley 14. září, kde jako předkapely vystoupili The Band, Joni Mitchell, The Beach Boys nebo Santana.

Holky, drogy, revoluce

Pro návštěvníky bylo turné bezpochyby zážitkem, stejně tak pro hudební novináře, kteří stáli tváří v tvář nové situaci měnící zažité představy o živé produkci. Ale tak, jako na velké turné nebyl zvyklý nikdo „z venku“, stejně tak se s namáhavou průkopnickou činností museli vypořádat muzikanti. „Zaměstnali jsme jednoho chlápka,“ prohlásil kdysi Graham Nash, „a jeho úkolem nebylo nic jiného, než aby nás zásoboval kokainem. Abychom to turné dotáhli do konce, potřebovali jsme neskutečnou porci energie, a jsem si jistý, že nám tohle pomohlo. Byli jsme na vrcholu slávy se vším všudy a v takové situaci člověk musí občas vypustit. Drogy a ženy jsou nejlepší způsob.“

Když jsme u těch žen, David Crosby měl tehdy rovnou dvě přítelkyně a vzal je s sebou na turné. Neil Young měl k tomu, řekněme, ilustrativní historku: „Často jsem u něj zaklepal na dveře, které nechával odemčené, a on stál uvnitř a nechal se od obou kouřit. Při tom si povídal, něco řešil po telefonu, motal jointy nebo pil panáka. Crosby měl neuvěřitelnou sexuální energii. Na jeho pokoji to byla tak běžná scéna, že když někdo přišel, prostě jsem ho zastavil a říkal: ‚Zase ho kouřej, počkáme pár minut.‘“

Na Crosbyho pokoji byla běžná scéna, že když někdo přišel, prostě jsem ho zastavil a říkal: Zase ho kouřej, počkáme pár minut

Ikonická zkratka folkrockové superskupiny, ve které hráli David Crosby, Stephen Stills, Graham Nash a Neil Young. Crosby, Stills a Nash spolu vystupovali od konce šedesátých let, Younga přizvali do party na radu vydavatelství Atlantic. Jejich tvorba je považovaná za jeden z pilířů americké scény, zásadně ovlivnili vývoj moderního folku, rocku i populární hudby. I po rozpadu hudebníci pokračovali ve vzájemné spolupráci. Dodnes občas společně vystupují, především v rámci jejich občanské angažovanosti. Mají na kontě osm studiových desek (a nepočítaně sólovek), všichni čtyři jsou v Rock‘n‘rollové síni slávy, jen Neil Young byl do ní pozván za svou sólovou tvorbu.

Ačkoli vzpomínky muzikantů mohou připomínat historky víceméně každé rockové hvězdy, nezpochybnitelné je jedno. Hudební svět v létě 1974 zažil revoluci. To, čeho se promotéři dříve báli, se ukázalo jako realizovatelná a zatraceně efektní i efektivní věc. Stálo to peníze, energii, úsilí, trpělivost a bezpochyby i velkou odvahu, ale Crosby, Stills, Nash, Young a Elliot s Grahamem to dokázali. Zrodil se stadionový rock. A ještě si z toho utahují, jako třeba Stephen Stills: „Tehdy nebyly žádné obrazovky. Pamatuju si, jak jsem byl na Beatles na stadionu Dodger a říkal si: ‚Tady chybí mobilní plátna. Na co ty lidi vůbec mysleli?‘ O pár let později jsem se vydal do New Yorku a snažil se těm přísným a vážným pánům prodat, jak mají dělat

velké koncerty. Říkal jsem: ‚Jestli chcete dělat akce ve velkém, měli byste mít mobilní plátna a na ně promítat připravenou projekci.‘ Koukali se na mě, jako kdybych spadl z Marsu. Byl jsem třiadvacetiletý smrad, ale vynalézavý. Kdo by to byl řekl, že za pár let z toho uděláme standard?“