text VOJTA TKÁČ

foto Angel Ceballos, Zak Bratto

MOC CHLASTÁM, KOUŘÍM A JSEM TLUSTEJ PARCHANT

Jsou hlasití a neučesaní. Zároveň ale svými texty i emocemi nutí k rozjímání nad životem. Detroitská post-punková sebranka Protomartyr v čele s Joeym Caseym podruhé přijela do Prahy. Frontman v saku s cigárem vypadá jako nenápadný týpek, v jeho hlavě se ale rodí poetické hudební nápady.

Dav zběsile hází lokty do rytmu hutné basové linky a Krymská ulice v pražských Vršovicích se zabarvuje do špinavého kabátu post-punku. Návštěvníci Basement Baru i instrumentalisti na pódiu působí spokojeně. Zpěvák Joey Casey se ale neusmívá, jako by byl duchem jinde a na koncertu se mu něco nepozdávalo. Po skončení show se prochází prostory klubu, kouří cigáro a nasazuje si svou typickou černou čepici. Jeho o deset let mladší kapelní kolegové sedí u stolu a povídají si s fanoušky, frontman kouká upřeně před sebe a prohlíží si dekorace i reklamy na zdech. Mám neutuchající chuť zeptat se, jaký má z dnešního večera pocit. „Joey, neměl byste deset minut? Něco bych vám chtěl,“ ptám se zamyšleného umělce. „Za chviličku odjíždíme, ale jo. Sejdeme se

venku,“ usmívá se a kontroluje hodinky. Casey odchází do backstage pro další cigaretu a já vyrážím před klub na noční Krymskou. Má první otázka je jasná…

Bavil vás dnešní koncert?

Prahu mám rád, už jsme tady jednou hráli. Seděly mi menší prostory tohohle klubu i dnešní publikum… vlastně až na pár opilých zuřivců.

Všiml jsem si, že se na ně koukáte trochu naštvaně. Vadí vám, když někdo pod pódiem až nepřiměřeně šílí?

Samozřejmě mám tuhle reakci rád, ale vše musí mít své zásady. Nechci se stavět do pozice „vůdce davů“ a někoho poučovat.

Když před sebou máte od začátku nadšený dav, ovlivní to vaše rané muzikantské snažení spíš k horšímu

Protomartyr dokážou davy rozvášnit mnoha způsoby.

O detroitské scéně říkáte, že ji tvoří mnoho talentovaných kapel, ale nikdo se o ně nezajímá. Muzikanti tak dostanou pocit, že hrají ve vakuu sami pro sebe. Vy jste mezi ně ale nepatřili, nebo ano?

Rozhodně patřili a stále patříme. V Detroitu je opravdu plno skvělých kapel, ale docela chabé publikum. To může znít smutně, ale na druhou stranu jde o nejlepší školu. Když před sebou máte od začátku nadšený dav, ovlivní to vaše rané muzikantské snažení spíš k horšímu. Znám několik osobitých

Vaše aktuální album The Agent Intellect navíc zní o něco naštvaněji než předešlá tvorba. Paradoxně ale působí i víc osobně.

Řekl bych, že by se všechny tři naše desky daly považovat za osobní a emočně naštvané. Tenhle dojem způsobil hlavně fakt, že jsme se zlepšili jako muzikanti a náš zvuk je podstatně čistější než dřív. Proto na nové nahrávce vztek i jistá osobní rovina vynikly víc.

Hudba Protomartyr a především váš baryton ale přece jen má tendenci lidi takhle rozvášnit. Není to přirozená reakce?

Asi máte pravdu. Koncerty, na které nejradši vzpomínám, byly plné moshpitů. Ale s určitými pravidly, díky kterým rozvášnění fandové nikomu nevadili a nerušili zážitek. I bez brýlí v takových případech v davu vidím plno spokojených obličejů. Dnešek určitě nebyl špatný, jen se to v určitých momentech trošku vymklo kontrole.

V moshpitu by se měl dav každopádně řídit nepsanými pravidly, které jsem se naučil na koncertech jako mladej pankáč. Štve mě, když se tohle poruší a vznikne neřízený chaos. Nejvíc mě vytáčí, když vidím holky, které by chtěly stát vepředu, ale násilné lokty nějakých týpků je vytlačí někam na stranu. Kdybych chtěl sledovat naši show, asi bych si dopředu, upřímně, nestoupl.

formací, které by se díky turné po Státech proslavily, ale doma po nich neštěkne pes. Má to svůj čas. Na Detroitu je zkrátka skvělé, že se skupina může naživo vyhrát a vypracovat. Tak jako my v dobách, kdy jsme stáli za hovno.

Někdy v těchhle dobách jste prý jel autem s vaší matkou a v rádiu začali hrát Protomartyr. Údajně tehdy poprvé slyšela vaši hudbu, je to pravda?

Ano, už jí je okolo osmdesáti let. Jako dítě jsem nikdy nezpíval, máma navíc dost zapomíná, takže ji song v rádiu o to víc překvapil. Ani se nedivím, i mně připadá bizarní, že zpívám. Nepovažuju se za zpěváka. Moje maminka na rozdíl ode mě vždycky ráda zpívala, přestože jí to nikdy moc nešlo. Patří proto mezi mé hlavní inspirace. Naučila mě, že člověk může zpívat, aniž by to uměl.

Pochvala od rodiče je navíc tou největší formou uznání.

S tím souhlasím, písnička se jí tehdy líbila, což mi udělalo radost. Vždy byla úžasnou matkou, ale teď si bohužel prochází složitějším obdobím kvůli zdraví. Ale jo, tyhle momenty mě těší.

Kdo kromě mámy vás zásadně inspiruje ve zpívání?

Co se zpěvu týče, vždycky se mi líbil Shane MacGowan z The Pogues. Fascinovalo mě, že disponuje překrásným, ale zároveň špinavým a poškozeným hlasem. Já osobně se do hudební historie zapíšu snad jen proto, že vlastně zpívat neumím.

Opravdu si o sobě myslíte, že jste špatný zpěvák?

Ano, existují zástupy mnohem lepších

Joey tvrdí, že je špatný zpěvák. My si to nemyslíme, posuďte sami.

zpěváků, s nimiž se nikdy nemůžu rovnat. Občas lidem jejich hlas závidím. Můj problém spočívá v tom, že se o své hlasivky nestarám, moc chlastám, kouřím a jsem tlustej parchant. No a z téhle kombinace se snažím vytěžit maximum.

Nedávno jste vypustili nový videoklip k songu Dope Clouds – chlapec uvězněný v telefonní budce a parta šikanujících puberťáků okolo. Docela noční můra, jak vás to napadlo?

Videa nám nikdy moc nešla. Tentokrát ale za klipem stojí profík, se kterým jsme se nedávno seznámili. Jmenuje se Lance Bangs a spolupracoval třeba na seriálu a filmech Jackass…

Je to ten kameraman, který každou chvíli zvrací?

Přesně tak, jde o opravdu velké zvíře mezi dokumentaristy. Je mnohem větší hvězda než lidi, se kterými jsme předtím spolupracovali. Líbí se mu naše hudba a sám nabídl, že by nám rád natočil videoklip. Za svou práci vydělává šílené prachy, pro nás ale vše udělal zadarmo, jen kvůli lásce ke kapele! Ve videu jde tedy o umělecké vyjádření, které pochází čistě z jeho hlavy a hrají v něm mimochodem i jeho děti. Měli jsme štěstí, že s námi chtěl spolupracovat takový talent.

Kromě hudební kariéry a koncertování po celém světě máte stále „normální“ práci v Detroitu. Co přesně děláte?

Nejdřív jsem pracoval v jednom divadle určeném hlavně seniorům, tam jsem poznal

Nový videoklip kapele natočil Lance Bangs. Zvracející kameraman z Jackass.

Většina mladších kapel si dneska kvůli internetu hovno vydělá, proto musí mít bokem ještě jinou práci

To je pro comedy club asi docela netypické.

Práci jsem bral vážně, dělal jsem u pokladny. Schválně jsem se tvářil vážně, aby lidem došlo, že zábavu a vtípky zažijí až vevnitř. Jakmile u mě vysolí peníze za lístek.

Práci jste tedy nedávno ukončil. Takže už se chcete hudbě věnovat na sto procent?

Ano, strávili jsme měsíc hraním po Evropě,

kytaristu Grega. Naší pracovní náplní bylo v podstatě jen otvírat dveře a hosty s úsměvem vítat. Byl to příšerný džob. Jakákoli práce, kde vás může nahradit takřka kus dřeva, stojí za prd. Před nedávnem jsem skončil práci v jednom divadýlku, respektive v komediálním klubu. Dělal jsem tam dlouho. Myslím, že mě měli rádi, protože jsem se tam jako jediný člověk nesnažil být vtipný.

Vaše turné se blíží ke konci. Líbilo se vám v Evropě?

Rozhodně. V každém státě jsem se snažil aspoň trošičku poznat tamní kulturu. Což bylo často velmi složité, protože jsme tam strávili třeba jen jeden den. V zahraničí se snažím nechovat jako typický tupý Američan. Jsem spíš tichý, vnímavý a respektuju zvyklosti, i když jim občas nerozumím. Navíc mi víc chutná evropské jídlo, teda až na Německo! Jet šňůru po Evropě považuju za velikou poctu a moc si to užívám.

předtím jsme projeli skoro celé Spojené státy. Takže už tyhle dva životy nešly skloubit. Většina mladších kapel si dneska kvůli internetu hovno vydělá, proto musí mít bokem ještě jinou práci. Tipuju, že muzikanti v České republice to mají podobně. V comedy clubu jsem prožil mnoho let a je dost možné, že se tam za pár měsíců vrátím a budu prosit, aby mě vzali zpět. Ale snad ne…

Post-punková čtveřice Protomartyr vznikla v roce 2008 z několika kapel úzce propojené detroitské scény. Zpěvák Joey Casey se s kytaristou Gregem Aheem seznámil v michiganském divadle, kde společně pracovali jako portýři. Debutové album No Passion All Technique z roku 2012 hýřilo emocemi, neučesanou energií a rychle vzbudilo pozornost mnoha hudebních médií. Od té doby formace vydala dvě další alba, aktuální The Agent Intellect jí přineslo znatelnější komerční úspěch a z poloprázdných detroitských klubů Protomartyr definitivně teleportoval do nacpaných klubů po USA i Evropě. Frontman Casey je pro charakteristický baryton přirovnáván k největším hrdinům svého žánru, jako jsou Ian Curtis z Joy Division nebo Mark E. Smith z The Fall.