-
1
1
SMS/RECenze
sms/rec
Kanadští vlajkonoši indie rocku ve službách tanečních rytmů se po šesti letech vrací s deskou, která závisláky na toxické atmošce zvedne ze židle jen párkrát. Čtveřice se tentokrát usměrnila v jindy hutném „efektaření“ ve prospěch přímočarých cloumáků, které sice rychle chytí, ale ještě rychleji vyšumí. (VO)
Pětadvacetiminutový instrumentální soundtrack ke stejnojmennému filmu. Knopfler se hodně soustředil na akustické nástroje, které v kombinaci s perkusemi uznávané virtuosky Glennie vytváří bez přehánění imaginární jeskyni přímo v přehrávači. Na albu pracoval i původní klávesista Dire Straits Guy Fletcher. (JK)
Britská pětice Eagulls si našla nový decentnější způsob, jak posluchačům naservírovat srdce na dlani. Po špinavém post-punkovém debutu přichází s druhým zasněným albem. Hemží se dreampopem a působí, jako by kapela našla cestu ven ze vzteku a osobních útrap. U zpěváka George Mitchella se neubráníte srovnání s Robertem Smithem z The Cure. (VOT)
Hvězda osmdesátkového popu se rozhodla k originálnímu kroku a v Nashvillu nahrála countryové album skladeb, které ji kdysi ovlivnily. To už tu bylo tolikrát, že nebýt zajímavých hostů v podobě Jewel, Willie Nelsona, Allison Kraus a Vince Gilla, Detour by prošuměla bez vzrušení od první do poslední skladby. (JK)
Zcestovalec Derwin Panda se drží estetiky založené na japonských hudebních motivech jako pes kosti. Pokud ji přijmete jako dostačující esenci k překonání vtíravé podobnosti se záplavou producentů razících hiphopové kompozice warpovského stylu, jeho třetí řadovka vám nabídne hřejivou sbírku momentek s příchutí exotiky. (VO)
Každý nově objevený archivní poklad má smysl. Písničky legendární dvojice vracejí do sedmdesátých let, kdy díky postupující normalizaci mohla „vystupovat“ už jen na polosoukromých akcích, a pocházejí převážně z bytových nahrávek. Vysokou školu slovních hříček, neodolatelných nonsensů i výsměchu absurditám navíc povyšují Skoumalovy nápadité, šansonové i divadelní melodie. „Já mám rád hokej a Bedřich zase box, a oba rádi kokain, oba šňupem koks...“ (AKO)
Třiadvacetiletý výkvět kytarové scény s duší odrostlého emaře v dětství snídal Pavement, obědval Pixies a k večeři si dával další bonbonky z indie klasiky. Po létech domácího snažení přichází s druhým oficiálním releasem, který je oslavou devadesátek, nezatěžkává ho ale stigma přehnané nostalgie. Radost poslouchat! (VO)
Vedle bývalých svěřenců Jacka Whitea nebo Juliana Casablancase, kteří otvírají show pro The Last Shadow Puppets a v popředí mají dvojče mladého Micka Jaggera, se většina jejich kolegů na britské scéně jeví jako krotcí beránci. Debutem navazují na syrovou energii raných Stooges a jsou v tom poměrně přesvědčiví. (VO)
Vtip názvu druhého alba indierockové skupiny z Valašského Meziříčí se objeví při zjištění, že debut se jmenoval The Pause. Přítulné melodie, ve kterých kytarám sekundují housle, občas vygradují až do dreampopových stěn, ale většinou se drží spíše v upřímně romantickém duchu. Příjemně melancholické i optimistické písničky, které si umí pohrát s dynamikou, však často trpí zaměnitelností. (AKO)
Dvoudisková bestofka mapující svědomitě každou etapu kapely. Někomu bude možná vadit zbytečně velký prostor novějších desek na úkor starých klasik, ale nic zásadního autoři nevynechali. Chybí ovšem sebemenší bonusový obsah a průvodní slovo v bookletu je pojato hodně stylem žaves. Takhle je to jen poctivá rekapitulace. (JK)
Holy Fuck
Congrats
Mark Knopfler a Evelyn Glennie
Altamira
EAGULLS
ULLAGES
Cyndi Lauper
Detour
Gold Panda
Good Luck and Do Your Best
VODŇANSKÝ & SKOUMAL
Tarantule a jiné nevydané songy
Car Seat Headrest
Teens of Denial
Yak
Alas Salvation
4DOGS
The Break
Abraxas
Nekonečný boogie
Předchozí článek:
Eddie Stoilow: Jupiter
Další článek:
Mumford&Sons: Euforie napříč arénou