text JAROSLAV ŠPULÁK (PRÁVO)

foto archiv elis/Michaela Polčáková

Elis je dvacet. Jmenuje se Eliška Mrázová, pochází z Ostravy a zrovna studuje Ježkovu konzervatoř v Praze. Poslední listopadovou sobotu se stala objevem roku v anketě Český slavík. Pro mnohé překvapivě.

Proslavila se hlavně skladbou Shubidu, která má sympatický elektroswingový nádech. A že nejde jenom o výstřel do tmy, se ukázalo i v den, kdy se Slavíci předávali. Na ceremoniál totiž uháněla z Fóra Karlín, kde dělala předskokanku francouzské zpěvačce Zaz.

Jaké vlastnosti by měl mít zpěvák, pro kterého byste v anketě hlasovala jako pro objev roku?

Když to vezmu čistě osobně, hledala bych originalitu, schopnost odlišit se od ostatních a také by ve mně jako v divákovi a posluchači měl vyvolávat emoce, nejlépe pozitivní. Prostě by měl mít svou osobnost.

Kdo ze zpěváků na české scéně takový podle vás je?

Podle mě se to dá najít u Ewy Farne, Gábiny

Gunčíkové, Debbi nebo i Lenny. A možná bych jich vyjmenovala mnohem víc.

Řekla jste jména samých zpěvaček. Mezi muži nikoho takového neznáte?

Nějak si nemůžu na žádného vzpomenout, až na Martina Císara. Je to ale Slovák, poznala jsem ho v soutěži Hlas ČeskoSlovenska. Je pěvecky výborně vybavený a je krásná osobnost. Přála bych mu, aby našel další fanoušky.

V čem je vaše originalita?

Asi v tom, že si sama skládám hudbu. Projektuju do ní své vlastnosti a pohled na svět. Vždycky se při psaní písniček snažím najít něco původního. Zkouším například stále nové styly, hledám a snažím se hrát na co nejvíce nástrojů. Loni jsem se zamilovala do

Loni jsem se zamilovala do ukulele, letos přišla na řadu foukací harmonika

ukulele, letos přišla na řadu foukací harmonika. Snažím se také odlišit vizuálně. Myslím si, že mě charakterizuje účes i oblečení.

Váš účes je inspirován účesem Amy Winehouse?

Spousta lidí si to myslí, ale není to tak. Spíš mě inspirovala šedesátá léta a móda té doby. Miluju například módu ve filmu Rebelové. Byla tam předělaná do pin-up stylu, což je odraz šedesátých let ve dvacátem století. Před několika lety si ho oblíbila má kamarádka. Pochlubila se mi a začaly jsme se tak česat i oblékat obě. Strašně jsem na

tom začala ujíždět. Tenkrát jsem ještě Amy Winehouse neznala. Tenhle účes jsem vlastně nosila ještě dřív, než jsem začala vystupovat. Neměla jsem ho sice každý den, ale když jsem si ho nechala udělat, byla jsem spokojená.

Po trumfu na Slavících jste tvrdila, že jste si na osmdesát pět procent myslela, že vyhraje Voxel. Co vás k tomu vedlo?

Stal se už před pár lety objevem roku na Óčku a na Facebooku má asi o deset tisíc fanoušků víc než já, takže jsem si myslela, že má přece jen větší fanouškovskou základnu.

Můj úspěch? Lidi se chtějí bavit a nemyslet na své problémy

Nicméně vyhrála jste vy. Jak si to vysvětlujete?

Možná v tom hraje roli, že jsem se zúčastnila soutěže Hlas ČeskoSlovenska, ve které jsem nejenom zpívala, ale také hrála na ukulele. Myslím si, že si mě z ní spousta lidí mohla zapamatovat. Mohu si také myslet, že když v upoutávce na hlasování běžela písnička Shubidu, mohla jsem být lidem sympatická. Ten klip je totiž celý o tom, že by si lidé měli brát i z negativ pozitiva, a jeho úkolem je rozesmát je. Z pasáže, která v televizi běžela, to bylo hezky vidět. V dnešní těžší době se lidé chtějí bavit a nemyslet na své problémy. Tak možná proto, ale kdo ví... V hlavě se mi toho honilo hodně.

Třeba myšlenka na zázrak?

Třeba přání kamarádky. Ve Státní opeře Praha jsem seděla vedle Markéty Konvičkové a do poslední chvíle jsem jí říkala, že určitě vyhraje Voxel. Ona ale v ten zázrak, jak říkáte, věřila od začátku. A měla pravdu.

Byla to nekrásnější chvíle, kterou jste jako zpěvačka zažila?

Nevím, jestli to byla nejkrásnější chvíle. Rozhodně to ale byl nejlepší den mého života. Před vyhlášením Slavíků jsem totiž předskakovala na pražském koncertu zpěvačky Zaz, kterou obdivuju už jenom za to, že se dokázala celosvětově prosadit francouzsky zpívaným šansonem a jak je unikátní. Setkala jsem se s ní v šatně, ona mi řekla, že si mě pamatuje a že už jsme se určitě někde viděly. Popovídaly jsme si a pak jsem si jela

Zaz je především šansonová zpěvačka, zatímco z vašeho debutového alba Shubidu (2013) není až tak zřetelné, jakým směrem se ubíráte. Máte v tom už jasno?

Pořád se hledám. Míchám teď styly v jediné skladbě, takže je to ještě složitější, než to bylo v době vydání prvního alba. Jsem přesvědčena, že hledání stylu je důležité. Objevuju tím i sebe sama a věřím, že se mi v budoucnu budou styly lépe propojovat a vznikne něco jako můj vlastní. Teď navíc studuju skladbu na Ježkově konzervatoři v Praze, kde píšu skladby ručně v notách, což je docela masakr. Zrovna skládám klasickou píseň z období romantismu pro klavír a housle.

sednout do Státní opery, kde jsem nakonec vyhrála Objev roku. Byl to opravdu krásný den.

Kde jste se předtím se Zaz viděly?

V zákulisí na letošním Colours of Ostrava. Ale jenom pár minut, takže s ohledem na to, kolik lidí musela ve svém životě potkat, jsem byla překvapena.

Jak to jde?

Melodii jsem napsala v létě v Řecku u moře, kde jsem vystupovala. Vzala jsem si s sebou foukací harmoniku, kterou mi daroval můj bratr k dvacátým narozeninám. Pořád se na ni učím, ale na Stevieho Wondera nikdy nedosáhnu. Měla jsem i ukulele a v mobilu nainstalovaný klavír. Pod vlivem tamní pohody a klidu jsem složila první melodie. Zapsala jsem si je do not a pokračovala doma. Vidíte, připomněl jste mi, že tu skladbu musím dopsat. Je to domácí úkol.