Upřímnost nade vše. Jak jinak taky, když jde o emaře. Přiznávám, že Taking Back Sunday mě nikdy moc nezajímali. Jejich zašlou slávu, dovezenou konečně po letech čekání do Prahy, bych si s klidem nechal ujít a alespoň bych si ušetřil uštěpačné poznámky. Jenže Taking Back Sunday v Roxy toho večera nehráli sami.

text kay buriánek

foto Barbora Hrdá, Rusty Shepherd

Taking Back Sunday, Marmozets, Blitz Kids

Roxy, Praha,

3. 12. 2014

Tři kapely na ‚billu’ a poloprázdný klub, to byla trochu smutná bilance hned na začátek. Otvírající Blitz Kids jsem si nechal ujít. Prý nehráli špatně i navzdory faktu, že s koncem jejich setu mohly být v Roxy tak maximálně dvě stovky hlav.

Důvod mojí návštěvy byli ale Marmozets. Ti letos debutovali velmi dobře přijatou deskou The Weird and Wonderful Marmozets, singl Move Shake Hide slušně rotoval v rádiích, kapela ostentativně obrážela velké festivaly včetně putovního Warped Tour v Americe a byla Kerrangem nominována jako britský nováček roku. Srovnávat Marmozets s ranými Paramore jenom proto, že mají za mikrofonem holku, jsou z Anglie a jejich debut je trochu učesanější, je lehce pejorativní. Troufám si tvrdit, že jen malé procento z návštěvníků koncertu bude znát první dvě EP, která jasně odkazují k mnohem tvrdšímu soundu, inspiraci mathcorem à la Rolo Tomassi i úctě k obdivovaným At the Drive-In. To vše se v soundu Marmozets dá vystopovat. Jsou mladí, technicky na nadprůměrné úrovni. Na pódiu mají charisma i přesně odváženou dávku divokosti. Odpálili sebevědomě singlem Born Young and Free, symbolicky, jako by snad měli potřebu svoje nesporné mládí a nespoutanost ještě ilustrovat. Došlo pochopitelně na většinu nosných věcí z The

Weird and Wonderful Marmozets, logicky z nich poskládali celý krátký setlist, uvěřitelně nadšeně kvitovali vřelé přijetí a zmizeli.

Tak snadno a rychle Marmozets „ukradli“ Taking Back Sunday jak tenhle report, tak i koncert. Vzít si jako předkapelu právě je se totiž ukázalo jako danajský dar. Diametrální propad energie, který s nástupem Taking Back Sunday na pódium přišel, byl téměř hmatatelný. I ten nejfanatičtější fanoušek v sále (pokud tam někdo takový byl a vydržel do konce) musel uznat, že jméno koncert nezachrání. Kdysi možná s lehkostí servírované standardy působily neskutečně upachtěně a unyle. Kapela jako by nemohla vůbec nabrat dech a rozjížděla se pomalu jako astmatický rozmrzelý senior. Smutný pohled. Ani třetí kytarista, občas alternující klávesy, ničemu nepomohl, spíš jen rozpačitě karikoval fakt, že když to nejde, tak to prostě nejde.

O tom, že nekecám, svědčí i facebookový status mojí kamarádky, která mi před jejich setem natěšeně říkala, že na tenhle koncert čekala osm let, a po návratu domů napsala, že to stálo, víme za co. Tak, vymalováno. Taking Back Sunday budou jenom těžko u našinců napravovat reputaci, pokud kdy vůbec k nějakému pokusu o rehabilitaci dojde.