text Šárka Hellerová

foto Archív Lollapaloozy

V době, kdy byl Západní Berlín izolován od zbytku světa, spojovalo ho letiště Tempelhof se zbytkem planety. Dnes je z prostoru působivý park, který druhý zářijový víkend přivítal první ročník evropské edice slavného amerického festivalu. Škoda, že na rozlehlé travnaté prostranství koukalo přes čtyřicet tisíc návštěvníků akce z betonové plochy pouze přes plot. Velkorysejší prostor by dovolil kromě volnějšího pohybu především důmyslnější rozmístění pódií. Takhle to sice nikam nebylo daleko, ale velmi trpěl program na Alternative Stage, kde se zvuk tloukl s se zvukem hlavních pódií, a vystoupení tam proto připomínala ono okřídlené „dva v jednom“.

Kdo utrpěl

Jen v sobotu tím byla poškozena například silná vystoupení Hot Chip, Chvrches a The Libertines. Hot Chip hráli bezstarostně a rozvlnili publikum. Jejich cover Bruce Springsteena v samotném závěru potěšil. The Libertines mají mnoho skvělých písní. Velkou část setu ale uvažujete o tom, pod vlivem čeho ten večer hrají. Jejich koncerty každopádně nepostrádají chemii. Tu mezilidskou samozřejmě.

Mimochodem, když už jsme zmínili Chvrches, jejich silné elektropopové melodie poslouchala početná výprava Headlineru z fronty na jídlo. Ta fronta byla časově téměř dvakrát delší než koncert Skotů. Měli jsme hlad. Ráno jsme z Prahy spěchali, abychom stihli koncert alternativních rockerů Everything Everything a písničkáře Jamese

Baye. Šťastnější z nás stihli půlku Baye, který své balady zpíval s velkou intenzitou, přestože se v odpoledním slunci musel na pódiu rozpouštět. Akreditované novináře, hosty a návštěvníky s platinovými a VIP vstupenkami čekala na uvítanou víc než hodinová fronta na vyřízení formalit souvisejících s volným vstupem na festival. Organizátorům totiž „padal“ internet.

Uprchlíci vítáni

Na hlavních pódiích byli první den největším úkazem FFS. Úkazem v nejlepším smyslu slova. Zaprvé to byl úkaz jedinečný. Jde o hudební setkání skotských Franz Ferdinand a sedmdesátkové americké kapely Sparks. Bratři Maellové dodali skupině Franz Ferdinand na pódiu obrovskou porci humoru, jejich společná hudba je nakažlivě optimistická a pódiový projev tak osobitý, že z nich na vteřinu nespustíte oko ani ucho. A zábavní jsou jen díky svému šarmu a hudbě, nepotřebují k tomu žádné berličky, o které se opíralo například pozdější vystoupení Macklemorea & Ryana Lewise.

Macklemore kromě okázalé pódiové show zaujal svými lehce patetickými proslovy. Mimo jiné byl jeden z řady hudebníků, kteří vyjádřili německému publiku sympatie za to, jak se jejich země staví k uprchlické krizi.

Lollapalooza také prokázala, že i v Německu jsou masivně populární příšerné kapely. Rapující a v komických převlecích hopsající Deichkeind a vyznavači šílených pokrývek hlav a milovníci reggae Seeed dostali

v programu obrovský prostor i hlavní role. Německé publikum je zjevně adoruje, my ale nechápali proč.

Wolf Alice!

Neděli brilantně načali londýnští Wolf Alice. V Berlíně zakončili svou letošní festivalovou krasojízdu, kterou opěvovala světová hudební média. Neučesaný rock čtveřice zjemňuje a propojuje zpěv Ellie Rowsell. Až tahle kapela přijede 26. února do pražské Akropole, buďte pod pódiem, protože nás nadchla.

Čest německé hudby zachraňovali Beatsteaks, kteří svou mohutnou rockovou show přitáhli davy. Bohužel také svým zvukem v podstatě zabili souběžné sympatické vystoupení naprostých hipíků Crystal Fighters, kteří svou hudbou šířili lásku a pohodu. Zní to sice strašně, ale oni to dělají dobře, i když jsou všichni oděni v bílém a mávají vonnými tyčinkami. Jejich set bohužel začal se

zpožděním, a tak později byla chuť zaplést si do vlasů květiny a zpívat s davem rušena právě Beatsteaks. Smutné to bylo obzvlášť ve chvíli, kdy skupina vzpomínala na svého bubeníka, který před rokem a dnem zemřel. I přes hluk z vedlejšího pódia to byl silný moment.

Televizní show Sama Smithe

Podobně bezstarostnou náladu jako má hudba Crystal Fighters, mají i skotští indiepopoví Belle & Sebastian. Odpolední pohodička. Zpěv a melodika jejich písní chvíli připomínaly Simona a Garfunkela. Sam Smith, který získal privilegium nazpívat novou bondovku, přitáhl hodně diváků. „Já ti nevím, zpívá dobře, všechno je v pořádku, ale mám pořád pocit, jako že se dívám na televizní show,“ říkám kolegovi. „No, vždyť taky zpíval jako vzor v X-Factoru.“ Ehm. Vím. Samozřejmě, že to vím. Jen jsem si to zrovna neuvědomila. To ty

Tempelhof, Berlín, 12.–13. 9. 2015

jeho oči, cvičil ten pohled pro kamery.

Ten den se představili i stonerrockoví My Morning Jacket nebo Brand New se svými silnými melodiemi. Clean Bandit byla nudná retro diskoška za bílého dne. Stereophonics působili malinko unaveně, nicméně zahráli hity, na které jejich věrní čekali, a svými melodiemi prokázali, čím se jim za ta léta podařilo získat tolik fanoušků.

Ještě vážnější Muse

Kromě některých hudebních fajnšmejkrů, kteří šli na australské Tame Impala, a houseových fanoušků (devatenáctiletého!) nizozemského dýdžeje Martina Garrixe, si na závěr festivalu publikum vychutnalo Muse. Jejich set byl působivý. Hudebně byl i přes velký počet nových písní velmi blízký tomu, co předváděli v minulých letech. Na minulých turné byl jejich patos ovšem odlehčen

tisícem barev světel. Nyní se do své megalomanie ponořili naplno a na černobílých projekcích se většinu času buď schylovalo k jaderné katastrofě, nebo jste sledovali Bellamyho skrz zaměřovací přístroje dronu. I když se zdálo, že už to ani není možné, podařilo se Muse ještě víc zvážnět. Jeden z mála úsměvů Bellamy hodil poté, co nukleární útok zničil celý svět. Při písni Mercy kapela na publikum mohutně zaútočila bílými konfetami. Bez toho už se dnes pomalu nikdo neobejde. To nevadí, protože je to pokaždé a znova krásné.

První den prvního ročníku berlínské Lollapaloozy byl tak špatně zorganizovaný, že se člověku chtělo druhý den strávit výlety po Berlíně. Jenže chyba, většina front se zázrakem (a také například mohutným navýšením počtu toalet) rozplynula. Jestliže se pořadatelům podařilo takové zlepšení během jedné noci, je zřejmé, že další rok snad dopadne bez jakýchkoli zaškobrtnutí.