text Veronika Ondečková

foto Fource entertainment

Ještě před několika lety severoirskou zpěvačku a kytaristku zajímal hlavně skateboarding a trávení času s kamarády. Hudba ji sice bavila a doma ji slýchávala často, neznamenalo to však, že by pro ni kariéra v hudební branži byla odjakživa metou. K muzice prý malá Bridie přilnula až díky obyčejnému hecu. „Když mi bylo asi dvanáct, sledovala jsem staršího bráchu, jak hraje na kytaru Smoke On The Water. Tvářil se u toho jako strašný frajer, ale já jsem pochopila, že jde jen o jednoduché střídání akordů, a řekla jsem si, že to přece dokážu taky,“ vzpomíná.

Terapie hudbou

Brzy zvládla nejen Deep Purple, ale pustila se také do psaní vlastních písniček. Impulsy, které ji ke skládání přivedly, jako úzkost a nejistota, se v zásadě nelišily od toho, co zažívá většina puberťáků, umocnily je však dva důležité faktory – rozvod rodičů a odhalování své lesbické orientace. Mladá písničkářka tak v hudbě hledala především únik od reality a oporu. „Nedokážu skládat plánovitě. Píšu zpravidla ve chvílích, kdy cítím potřebu se někomu svěřit. Tehdy je

pro mě přirozenější vyjádřit se písničkou než řečí. To, co chci sdělit, najednou nezní tak trapně,“ říká o své terapii hudbou.

Ani v rámci hudební scény se Bridie nijak výrazně nevymyká. Songwriterů se zajímavým projevem a citem pro melodie po světě chodí mnoho a rozhodně je nemusíte hledat až v Británii. Rodačka z irského Derry je však unikátní v tom, jak rychle a jak daleko to se svým neškoleným hlasem a úsporným stylem hry dotáhla. V osmnácti letech má na kontě debutové album, vyprodává koncerty v Evropě i za oceánem, vystupovala na Glastounbury a stanice BBC ji zařadila mezi favority ankety Sound of 2015. A to je pouze příkladný výčet z mnoha úspěchů, kterých dosáhla.

Hlad po talentu

„Nevzpomínám si na konkrétní okamžik, ve kterém bych si uvědomila, že se přede mnou otevírá život mých snů. Vše mělo pozvolný vývoj,“ podotýká oblíbenkyně britských ostrovů. Jakmile jí byly čtyři stěny pokoje příliš malé na to, aby v nich získala další zkušenosti, vrhla se s podporou rodičů do objevování irské scény a zjistila, že i doma v Derry funguje silná hudební komunita. Ta si děvče, které přijalo umělecké jméno Soak, vzala pod křídla a umožnila mu pravidelně vystupovat.

Po sérii vydařených koncertů se daly věci do pohybu. Soak vytáhli na turné Snow Patrol nebo Chvrches a za dveřmi jejího domu se

chce zaměřit hlavně na koncertování, a to nově i s kapelou. Dveře do světa má přitom dokořán víc než kdy jindy, neboť momentálně ji nesvazují školní povinnosti. Základní vzdělání Soak sice dodělala, střední škola pro ni však skončila již po pěti měsících. „Bylo těžké vracet se zpátky do školní lavice a předstírat, že tam opravdu chci být, když se mi naskýtalo tolik jiných možností. Po základce jsem se zapsala na studia hudby. Čím dál častěji jsem ale chyběla, a tak mě vyhodili,“ vysvětluje.

Zázrakem proti své vůli

Kariéra na plný úvazek byla pro dospívající hvězdičku logickým krokem. A ne že by měla příliš na výběr. V charismatu holky od vedle a neposkvrněnosti, s jakou otevřeně zpívá o niterných tématech, britský hudební průmysl vycítil potenciál zalepit mezeru na trhu a učinil z ní svého černého koně. Stejně tak Soak milují i média, která jí věnují štědrý prostor, nešetří superlativy, a když o ní hovoří, ráda sahají po nejrůznějších klišé jako „předčasně vyspělá“ nebo „neobyčejně moudrá na svůj věk“.

Navzdory nepopiratelnému talentu haló kolem Soak začíná nebezpečně připomínat hon za senzací a jejímu mediálnímu obrazu to bohužel zrovna nepřidává na uvěřitelnosti. Vývoje událostí si je podle všeho vědoma i zpěvačka samotná a není jí příjemný. „Všechny ty poznámky o mé moudrosti a věku byly možná na místě před dvěma lety. Dneska je mi ale osmnáct a lidé by si

Bridie se nakonec po dlouhých jednáních spojila s labelem Rough Trade a producentem Tommym McLaughlinem. S jejich pomocí se na nedávno vydaný debut Before We Forgot How To Dream podařilo přenést kouzlo teenagerských zpovědí zcela věrně. Nahrávka nejen že nezastírá instrumentální rukopis začátečníka a dětskou křehkost hlasu, ale klade je do popředí, a co je sympatické, činí z nich přednost.

S výsledkem je výhradní autorka všech skladeb spokojena a nyní se může pustit do další kapitoly své kariéry. V té se prý

utábořili zástupci médií a vydavatelských firem. „Bylo zvláštní, když k nám začalo chodit tolik lidí, mnohem starších než já, a dávali mi obchodní nabídky. Nevěděla jsem pořádně, co dělám, a nevěděli to ani moji rodiče. Táta s mámou nade mnou ale naštěstí drželi ochrannou ruku. Díky nim jsem odolala nátlaku a dopřála si před vydáním alba tolik času, kolik jsem potřebovala,“ popisuje hudebnice hektické události provázející její začátky.

měli uvědomit, že spousta mých vrstevníků, dokonce i dětí, dokáže stejné věci co já,“ neubrání se komentáři.

A ohrazuje se i proti tomu, aby její tvorba byla jakkoli dávána do souvislosti s tím, že je lesbička. „Nechápu proč, ale novináři mají tendenci klást důraz na moji sexuální orientaci. Když dělám interview, přeji si, aby se týkalo hudby, a ne věcí, které s ní nesouvisí,“ vyznává se Soak z obav, že bude stigmatizována jako gay muzikantka.

Jak už to tak chodí, extrémní úspěch většinou bývá dvojsečný a zázračné dítě z Irska

není výjimkou. Na tom není nic překvapivého. Na rozdíl od některých kolegů budiž Bridie Monds-Watson oporou vědomí, že její vzestup zdaleka nebyl jenom dílem marketingového tahu. Poctivě se vypracovala a stojí za ní loajální fanoušci. Klestit si cestu dál s puncem výjimečnosti pro ni ale i tak určitě nebude jednoduché.

Vzhledem k tomu, že se Soak v rámci turné 10. října zastaví také v Praze v klubu Chapeau Rouge, usilovali jsme o to, aby nám poskytla alespoň krátký rozhovor. Po několika měsících se zadařilo a zpěvačka byla na několik minut naše. Tedy alespoň formálně. Jenže během povídání působila jaksi duchem nepřítomně a získat od ní odpověď i na jednoduché otázky byl nadlidský úkol. Předtím než nečekaně a bez rozloučení zavěsila telefon, jsme například zjistili, že nikdy netrpěla trémou z veřejného vystupování, neobává se, že by pro ni písničky z raného dospívání v budoucnu přestaly být aktuální a že všechno, co zažívá ve své hudební dráze, je „strašně cool“. Mezi pověstí vřelého a citlivého děvčete a skutečným vystupováním zkrátka nemohl být větší rozpor. Ať už se jednalo o momentální rozpoložení, nebo nikoli, Soak držíme palce a doufáme, že bude dávat do muziky stejný kus srdce, jako když jí bylo sladkých šestnáct.