Blonďatá melancholie

Řemeslně obstojně zvládnuté, ale naivně unylé songy může zachránit jen přízeň adolescentní cílovky.

Osmadvacetiletý rodák z Detroitu má miliony fanoušků po celém světě, přesto je možné, že jeho jméno zatím leckomu neutkvělo v hlavě, takže neuškodí si v kostce připomenout jeho story. Už ve studentských letech na sebe Posner upozornil několika hip hopem ovlivněnými mixtapy a v roce 2010 se katapultoval do předních příček žebříčků debutem 31 Minutes to Takeoff. Album nepřineslo o moc víc než průměrnou, tanečně laděnou pop music, nicméně slavilo enormní úspěch a Posner se stal sledovanou osobností, což nenesl zrovna dobře. Začal trpět depresivními stavy a oba pokusy o druhé album nakonec skončily zaparkované v šuplíku. Na chvíli se stáhl do ústraní a psal „hiťáky“ pro Justina Biebera, Maroon 5,
Snoop Doga a další kolegy, inkasovat šeky za cizí smetánku ho ale dostatečně nenaplňovalo, a tak se vrací na scénu opět sám za sebe.

Novinka At Night, Alone na rozdíl od debutu zaujímá střídmější přístup. Posner dává přednost baladám s akustickým srdcem a zříká se laciných aranží jak vyšitých z playlistu Evropy 2. Tedy alespoň v prvních dvou třetinách alba. Tu poslední zaujímá sekce remixů, takže i na taneční dění nakonec dojde, například zremixovaná verze singlu I Took a Pill in Ibiza už válcuje hitparády. Škrtne si ale u někoho významněji i dvanáct originálů? Leda se štěstím.

Žijeme v době, kdy největší mainstreamové hvězdy jsou nucené k neustále reinvenci a tomu, aurou svojí osobnosti nebo alespoň image ideálně ještě předčit vlastní hudbu. Beyoncé, Rihanně, Laně Del Rey, Kanyemu a dalším se to daří, v porovnání s nimi je ale Mike Posner jenom talentovaný řemeslník, který nevidí za roh a rád se lituje. Pokud se snažil z niterných zážitků, které lemovaly jeho život v minulých letech, poskládat silnou, upřímnou desku, výsledek křičí naivitou a nevyzrálostí, v horším případě píárkem skrytým mezi řádky. Kdo proboha na prahu třicítky postaví singl na historce, jak si s Aviciim vzal svou první a poslední tabletu?! Ach jo.

1. At Night Alone

2. I Took a Pill in Ibiza

3. Not That Simple

4. Be as You Are

5. In the Arms of a Stranger

6. Silence

7. Iris

8. Only God Knows

9. Jade

10. One Hell of a Song

11. Buried in Detroit

12. Thank You

13. I Took a Pill in Ibiza (Seeb Remix)

14. Not That Simple [Kyle Tree Remix]

15. Be as You Are [JordanXL Remix]

16. In the Arms of a Stranger [Brian Kierulf Remix]

17. Silence [Sluggo X Loote Remix]

18. Buried in Detroit [Lucas Löwe Remix]

Odlesk dřívější slávy

Skotská čtveřice na nové desce piluje formu na úkor obsahu.

Travis před vydáním osmé studiovky Everything At Once avizovali, že jde o jejich nejvyspělejší album. Mysleli tím, že se naučili pracovat s písňovým formátem natolik, aby dokázali vše podstatné říci ve dvou minutách a nezatěžovali posluchače kudrlinkami. Možná, že právě po těch kudrlinkách se někomu bude stýskat.

Everything At Once je co do formy skutečně vybroušená deska, má lehce přes půl hodiny a její poslech uteče rychleji než lasička dírou v plotě. Jenže po sobě nezanechá sebemenší dojem. Žádný hit, žádná atmosférická skladba, což vede k tomu, že se Travis začínají velmi nebezpečně blížit pověsti kapely, co hraje dokola jednu písničku. Výjimkou je doslovně pojmenovaná Radio Song, která má singlový potenciál, ale proti starším hitům kapely je to jen matný odlesk původní slávy.

Nemusí to být nutně bráno jako chyba. Kdo má rád hlas frontmana Healyho a jeho citlivé, až něžné písničkářství, tak si na Everything At Once pár skladeb oblíbí. Celkově je však deska spíše nahrávkou ze setrvačnosti, na níž si už pánové dělají radost sami sobě a moc neřeší, jestli s novým repertoárem dokážou vyprodat haly nebo dobýt hitparády. Asi ne.

1. What Will Come

2. Magnificent Time

3. Radio Song

4. Paralysed

5. Animals

6. Everything At Once

7. 3 Miles High

8. All of the Places

9. Idlewind

10. Strangers on a Train

Ukňouraná zpověď

Drake prohloubil svůj osobitý rukopis, na nové utahané desce ovšem překáží zbytečné fňukání.

Kanaďan Drake nepochybně patří mezi popové ikony a nejsledovanější rappery na planetě. To však neznamená, že lidi už po několikáté uspokojí omílanými příběhy, jak se dostal ze dna na vrchol. Přesně to ale opětovně nabízí na čtvrté řadové desce Views. Značnější část lyrického obsahu tvoří Drakovo kňourání. Své bejvalce vzkazuje, že by sám sebe před lety taky nenáviděl, vyčítá si, že se víc nevěnoval rodině a uvědomuje si, jak falešní byli někteří kamarádi, kteří ho dnes využívají kvůli slávě i penězům. Už všichni víme, že neví, co s penězi a měl smůlu ve vztazích i důvěře k lidem. Příště by prospělo větší množství nových témat. Nesmíme mu ale v tomhle ohledu pouze křivdit, texty se totiž zároveň hemží mnoha skvělými odkazy na americko-kanadskou kulturu a hlavně NBA. Drake je věrným fanouškem basketbalového týmu Toronto Raptors, který souvisí s hlavním motivem alba – domovem. Na obalu se tyčí torontská CN Tower a celé Views se dají označit za kolekci zajímavých výhledů, které podkresluje šumění jezera Ontario.

Novinka představuje umělcův temný downbeat sound v impozantním světle. Drake ve své tvorbě zboural zbylé úlomky bariér mezi rapem a R&B a zdokonalil svůj osobitý styl. Peckám v čele s Feel No Ways pomalé tempo v kombinaci s vydařenou produkcí vážně sedí, jiné ovšem znějí tak utahaně, že zapomene, co právě hraje. Z téměř hodinu a půl dlouhé stopáže, kterou tvoří dvacítka songů, by stačilo využít jen něco málo přes polovinu a posluchače by výsledek nadchl víc. Je to škoda. Tracky jako nostalgický old school Weston Road Flows a megahit Hotline Bling, který mimochodem na YouTube zaznamenal už přes 710 milionů zhlédnutí, totiž patří k tomu nejlepšímu, co kdy Drake stvořil.

1. Keep the Family Close

2. 9

3. U With Me?

4. Feel No Ways

5. Hype

6. Weston Road Flows

7. Redemption

8. With You (ft. PARTYNEXTDOOR)

9. Faithful (ft. Pimp C, dvsn)

10. Still Here

11. Controlla

12. One Dance (ft. Wizkid, Kyla)

13. Grammys (ft. Future)

14. Childs Play

15. Pop Style

16. Too Good (ft. Rihanna)

17. Summers Over Interlude

18. Fire & Desire

19. Views

20. Hotline Bling

Let dobrým směrem

U nových Skyline si spíše než poskakování opic na liánách vybavíte letní večírek na pláži. Bezstarostný, optimistický a nakažlivý.

V jednom hejtu byli Skyline označeni jako „Kabát české taneční scény“. Krásně se v tom odráží hluboká propast mezi kritickými pokusy o uplatňování uměleckých měřítek na hudbu určenou primárně k tanci a zábavě a tím, co se odehrává při setech Skyline na letních festivalech. Protože onu primárně hanlivou nálepku můžeme úplně stejně tak dobře vnímat jako ocenění komerčního potenciálu i schopnosti oslovit nemalé množství posluchačů.

I nové, už sedmé album pražské elektronické party, v tomto směru netápe. Nezdržuje se s experimenty, energii investuje do zvukové stránky i produkční dotaženosti, jejichž výsledkem je sevřená kolekce rozjetých skladeb. Fungují na první dobrou a často jim nechybí hitový potenciál. Skyline jasně navazují na předchozí desku, udržují si čitelnou tvář a co především – dokážou i ve studiu vyprodukovat neuvěřitelné množství energie.

Skladbám slyšitelně prospělo, že se ustálila tvůrčí sestava a po letech personálních proměn je nyní ve Skyline nejkratší dobu zpěvačka Marka Rybin – což je ale zároveň už skoro polovina z osmnáctileté existence. Paradoxem jejího dávného působení v Gaia Mesiah je fakt, že její hlas je v současné divoké jízdě tím nejněžnějším prvkem.

Album znovu těžko zaujme kohokoli, kdo hledá hluboká sdělení a neobejde se bez inovativnosti za kaž­dou cenu. Skyline ale nahráli nadupané, melodicky chytlavé a popové album, dobře si vědomé toho, pro koho je určené. Je tak určitě dobře, že nakonec nezůstali u pojmenování po singlu Ocean, protože „tropický“ název mnohem lépe vystihuje atmosféru alba. A ještě lépe je, že se nesnažili o zcela jinou cestu, než jakou zvolili na předchozím albu Fairytapes. Protože už podruhé se jim podařilo to, co bylo v minulosti jejich největším problémem: Odrazit do studiové nahrávky to, čím jsou i po letech přitažliví na koncertech.

1. Rave

2. Ocean

3. Automatic

4. Dream

5. Irie

6. Flame

7. Jungle

8. Timeless

9. Jailbreak

Načančané oblečky

Slovenské trio si k patnáctým narozeninám nadělilo velkoryse pojatou nahrávku s doprovodem smyčcového kvarteta.

Orchestrálně pojaté úpravy již dříve vydaných písní se naštěstí vyhnuly v podobných případech častému kýči. Longital si svou popularitu získali především folkotronickým obdobím, které je dovedlo k častým koncertům v zahraničí, včetně texaského festivalu SXSW nebo evropského turné před The Frames. Před časem se ale elektroniky zbavili a vsadili na akustický zvuk. Není tak divu, že když je pořadatelé bratislavského festivalu Konvergencie oslovili s nápadem společného vystoupení s klasickým kvartetem, přijali to jako výzvu.

Výsledek všechny zúčastněné natolik nadchl, že se v této podobě uskutečnila ještě další vystoupení a nepřekvapivě došlo i na nahrávku. Lze si u ní vzpomenout na obdobně koncipované album Smetana, na kterém se Tata Bojs spojili s korejským Ahn Triem.

I Longital se podařilo dosáhnout příjemné vyváženosti, ve které opulentní aranže neválcují původní křehkost skladeb, ale naopak ji ještě umocňují. Ostatně, je pod nimi podepsán skladatel Slavo Solovic, který je známý bořením hranic mezi populární a klasickou hudbou. V kvartetu si mimochodem sám zahrál na violu. Mnohem více si ale nové verze užijí ti, kteří nemají zažité původní, introvertně pojaté a více na zvuku než na instrumentálním podání postavené nahrávky.

Suita (pořadí skladeb od připsaného intra až po finále tak opravdu funguje) je plná úchvatných gradací, dramatických momentů i připomenutí, jak je u Longital důležité ticho a dynamika. A co je nejlepší: album skvěle vzbuzuje zvědavost, co bude příště. Nové řadové album Longital by totiž mělo vyjít ještě letos.

1. Zlatá

2. Na horu a dolu

3. Anjel môj

4. Von von

5. Som modré more

6. Modrý plyn

7. Na mori

8. Bránou

9. Vlak

10. A to je všetko?

Prozření starého kocoura

Nová Zuccherova deska je ukázkový comeback, který zaujme nejen fanoušky.

Zucchero to má těžké. Pro spoustu lidí bude už navždy zpěvákem jednoho hitu v podobě vlezlé písně Senza Una Donna. V našem regionu to má o to těžší, že italo-pop už se velké části Čechů tak zprotivil, že se jim byť jen při naťuknutí žánru protočí panenky. A právě ti by měli být mezi prvními, kteří si desku Black Cat poslechnou.

Pro Zucchera je to velký comeback, neboť poslední studiovku vydal před šesti lety a rozhodně nedosahovala takových kvalit. Novinka je nejen syrovější, ale především se s ní zpěvák a kytarista vrací do první bluesrockové ligy. Můžou za to jednak skladby, které se až na singlové výjimky drží pomalého a středního tempa s intenzivním rockovým základem, ale také hosté. Jen považte, na Black Cat se autorsky nebo instrumentálně podíleli Mark Knopfler, Bono nebo Avicii, což jsou sama o sobě velmi atraktivní jména.

Zuccherovi se daří přesvědčit posluchače, že chtěl natočit tvrdší desku, se kterou by se vrátil ke svým začátkům v sedmdesátých a osmdesátých letech. Je pravda, že v baladách sklouzává trochu k otravnému devadesátkovému italo-popu, tady není místo pro výmluvy. Ale jakmile se trochu víc opře do kytary, stává se z něj zábavný bluesrockový šoumen, kterého tradice a síla žánru zajímají víc než hitparády.

1. Partigiano Reggiano

2. Buone Ragioni

3. Ti Voglio Sposare

4. Streets of Surrender

5. Ten More Days

6. L‘anno Dell‘amore

7. Hey Lord

8. Fatti Di Sogni

9. La Tortura Della Luna

10. Turn the World Down

11. Voci

12. Ci Si Arrende

Morbidní freak show

Rob Zombie se na zábavné novince pojistil vtipem proti nudnosti.

Vášnivý fanoušek a tvůrce hororů Rob Zombie přišel po třech letech s novinkou. Dlouhým jazykolamem neoznačil pouze šestou desku The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser, ale i jednotlivé skladby. Oč delší jsou ovšem jejich názvy, o to kratší mají stopáž. Otvírák a dvě instrumentálky mají minutu a půl, všechny písně se vejdou notně pod tři minuty, jen ta závěrečná má pět a půl minuty. Celou desku zvládnete poslechnout za něco málo přes půl hodiny.

Když se podíváte na tracklist, může vás napadnout „what the fuck?“. Tak málo muziky za tolik peněz? Ale dává to smysl. Zombie celoživotně trpí jednou fobií. Bojí se, že by snad mohl být nudný. Právě proto jsou nové songy tak krátké, nenabízejí prostor k tomu, abyste se při jejich poslechu mohli začít nudit.

A to se neděje. Deska je zábavná a za poslech stojí hned z řady důvodů. Je propracovaná, dobře strukturovaná, děsivá a šťavnatá. Onu šťávu, valivost, ty „pořádný koule“ zajistila z velké části perfektní produkce, o kterou se postaral Zombieho dlouholetý spolupracovník Chris Zeuss Harris. A značný podíl na ní mají i muzikanti – baskytarista Piggy D, kytarista John 5 a bubeník Ginger Fish, z nichž dva posledně jmenovaní k shock-rockerovi postupně přešli z doprovodné kapely kolegy Marilyna Mansona.

Jednotlivé skladby jsou prošpikované nesamplovanými hlasy a dialogy, Rob Zombie do řízné muziky deklamuje, jak je u něj zvykem, mládeži nepřístupné texty plné odkazů na hororové filmy či různé sexuální praktiky, které jsou morbidní i pošetilé, ale vlastně spíš vtipné, než že by je bylo možné brát vážně.

K nejpovedenějším skladbám patří pilotní singl Well, Everybody‘s Fucking in a U.F.O., The Hideous Exhibitions of a Dedicated Gore Whore nebo Elvisem inspirovaná klipovka In the Age of the Consecrated Vampire We All Get High. Rob Zombie se nemusí bát, protože tahle freak show vás opravdu nudit nebude. Jeho „elektrického černokněžníka“ si proto rádi budete přehrávat znovu a znovu.

1. The Last of the Demons Defeated

2. Satanic Cyanide! The Killer Rocks On!

3. The Life and Times of a Teenage Rock God

4. Well, Everybody‘s Fucking
in a U.F.O.

5. A Hearse That Overturns with the Coffin Bursting Open (Instrumental)

6. The Hideous Exhibitions
of a Dedicated Gore Whore

7. Medication for the Melancholy

8. In the Age of the Consecrated Vampire We All Get High

9. Super-Doom-Hex-Gloom Part One (Instrumental)

10. In the Bone Pile

11. Get Your Boots On! That‘s 
the End of Rock and Roll

12. Wurdalak

Rocková mana

Nikki Sixx a spol. servírují neodolatelné album napěchované hity

Existuje něco, co by se Nikkimu Sixxovi v životě nepovedlo? Ano, možná pár manželství nebo se úspěšně předávkovat koktejlem rozmanitých drog. V umělecké oblasti včetně hudební produkce bychom ale zřejmě nic takového nenašli, přestože někteří škarohlídi tvrdí, že vždycky líp vypadal, než hrál na baskytaru.

Nová deska Sixx:A.M. si ale zaslouženě říká jen o samé superlativy. Kapela, kterou kromě basáka a hlavního mozku dnes už neexistujících Mötley Crüe tvoří bývalý kytarista Guns N‘ Roses DJ Ashba a zpěvák a producent James Michael, nabídla čtvrté studiové album Prayers for the Damned. Jde o desku, s níž vstupuje do nové éry. Stala se regulérně velkou kapelou, nikoli jen bočním projektem zmíněných muzikantů, a ještě letos hodlá navázat druhou částí.

Sixx:A.M. vždycky věděli, jak docílit „velkého“ zvuku a uměli psát téměř stadiónové hymny. Pánové na novince znatelně přitvrdili a vytvořili citlivě zpracovaný mix hard rocku a alternativního metalu. Už samotný otvírák a povzbuzující první singl Rise napověděl, že o rockové hity nebude nouze, což potvrzuje hned druhá skladba You Have Come to the Right Place, jejíž začátek evokuje start megahitu Diamod Eyes od Shinedown, ale vyvíjí se jiným směrem. When We Were Gods zase tak trochu odkazuje ke klasickému zvuku Queen. Nechybí ale ani pomalejší a něžnější písničky jako například baladická Better Man.

Všechny songy mají silné melodické refrény, které libozvučně rozeznívá Michaelův příjemný, s lehkostí ovládaný působivý vokál. Téměř každý track z této jedenáctiskladbové nahrávky by zafungoval jako samostatný singl. Nikde žádná vata. Nechybí ryzí metalové kytarové riffy ani dunivé bicí, které jsou sice v rámci produkce mírně upozaděné, ale do celkového konceptu sedí. Album je plné emocí, hlubokých textů, pozitivní energie i výzev.

Varování na závěr: Tato deska je silně nakažlivá a dostane se vám pod kůži. Sixx:A.M. jsou silní, svěží a… úžasní!

1. Rise

2. You Have Come to the Right Place

3. I‘m Sick

4. Prayers for the Damned

5. Better Man

6. Can‘t Stop

7. When We Were Gods

8. Belly of the Beast

9. Everything Went to Hell

10. The Last Time (My Heart Will Hit the Ground)

11. Rise of the Melancholy Empire