Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Editorial

Editorial

Novinky

Novinky

Headparáda

Headparáda

Zaostřeno

Prokopat se ven

Pražské devadesátky ožijí ve filmu

Ve studiu

5 otázek pro… Oceán

Zaostřeno

Abendband

Tak trochu na severozápad

Festival

Metronome Festival

Zahájení bude ve velkém stylu

Obrazem

Mačkátkem Macháčka

Pohled

Nejúspěšnější hudební pořad

Zaostřeno

Čistý festival

Na Rec. Stage bude recyklovaná show i striptýz

Můj soundtrack

Petr Kopfstein

Na U2 se nedá zapomenout

Čerstvé (z)boží

Ivana Mer

Mezi námi vílami

Zaostřeno

Festival Respect

Co se hraje ve světě

Headliner

James Cole

Sestup do hlubin

Téma

Hudba vs. Politika

Mohou zpěváci mluvit?

TOP

Dobrý den, kozy ven

12 klipů nevhodných k práci

Rozhovor

Muse

Jsme jako loutky na šňůrkách

TOP

20 songů na zlomené srdce

aneb jak zvládnout rozchod

Albumstory

Prince

Purple Rain

Rozhovor

Royal Republic

My hrajeme Chuck Norris rock

Story

Skyline

Pořád stejně jako v osmnácti

Hlášky

Rob Zombie

Nejlepší věci přijdou, když máte hlad

Rozhovor

Hooverphonic

Žádný stres, jenom spousta zábavy

TOP

Bob Dylan

Jako solnej sloup aneb 10 Bobů po Česku

Ženský element

Rihanna

Ženu ani květinou neuhodíš

Příběh

Dj Derek

Záhadná smrt nejstaršího dýdžeje světa

Dotazník

Atmo Music

Nikdy jsme nekalkulovali

Rozhovor

Slowdive

Líbánky po dvaceti letech

Rozhovor

Caro Emerald

Jsem jen holandská holka

TOP

Hvězdy z ulice

aneb 9 bezdomovců mezi hudebníky

Story

Mumford & Sons

Jak se zrodil fenomén

Téma

Slavní a neznámí

Enface

Catfish and the Bottlemen

Chceme naplnit stadiony

Průvodce

Hard Rock Cafe

Jak prase obletělo Londýn

Retro

AC/DC

Drolící se monument

Televize

Videorama

Rozhovor

Of Monster And Men

Island nás vytvaroval

Rozhovor

Nano

Nové začátky i naděje

Jackie Crash

Angels & Airwaves

Po stopách Blink-182

Story

Richard Ashcroft

Mainstream sežral naši kulturu

Trip

At The Drive-In

Bolest, slast a husí kůže

Rozhovor

Gage

Bavte se. Beng!

Fakta

Eric Clapton

Jak se sklář stal kytaristou

Rozhovor

The Neighboorhood

Image je stejně důležitá jako hudba

Story

PJ Harvey

Koho bolí realita

Kvíz

Headliner test

Heavy

Natvrdo

Hip Hop

Elementy ulice

Folk 1/2

Bez cancáku

Folk 2/2

Martina Trchová

Bráním se označení písničkářka

Klasika

Teď vážně

Indie

Ty kytary!

Jazz a blues

Bluesbar

Alternativa

Kroky podzem

EDM

MDMA

Mluvené slovo

Vyprávěj

Recenze měsíce

Radiohead

A Moon Shaped Pool

Recenze měsíce

Beyoncé

Lemonade

Recenze

19. 5. 2016

Recenze

5. 5. 2016

  •  
     

    rec

     

    enze

     
     

    12

    recenze

    1

  • zpet

    Rituály

    Vsaď na černou

     

    Poušť

    Zpátky do devadesátek

    Zapomeňte na A Banquet, přichází Rituály.

    Pohrobci pražské kapely A Banquet se nemohli lépe odstřihnout od své minulosti. Hudba, se kterou se na debutu představují, tlačí více na kytary a stojí na českých textech, což je posun vpravdě radikální. Muzikanti se na debutech často hledají nebo představují veřejnosti a teprve pak následuje broušení repertoáru. Rituály jsou prakticky hotová kapela. Zní překvapivě sehraně a semknutě, mají jasnou vizi toho, jak znít a co hrát. To je pro debut výborná deviza. Otázka zní – stačí to?

    Tady bude asi hodně záležet na individuálním vkusu každého posluchače. Hudebně opravdu nejde o žádnou revoluci a ani v rámci klubové scény nejsou Rituály skupina, ze které si kritici sednou na zadek a budou jí do rukou rvát hudební ceny. Je to prostě jenom kytarovka, která vychází z devadesátkového rocku. Není to pouze kodymovsky laděným zpěvem, ale také osekáním skladeb na jejich podstatu – čistou písňovost a silnou melodii refrénů. Platí to i pro instrumentální stránku, aranžérskou přeplácanost A Banquet vystřídaly strohé kytary, jejichž jediným cílem je rozhopsat kotel pod pódiem. Žádné velké vyhrávky nebo sóla. Žádná velká gesta ani kudrlinky. A to je vlastně sympatická póza.

    Vsaď na černou je solidně natočený debut dobře představující zvukovou vizi jedné nové kapely. Po obsahové stránce bohužel deska nemá moc čím vyniknout, takže si Rituály úspěch u publika budou muset vydřít po klubech.

    Jarda Konáš

    text

     
     

    1. Poušť

    2. Otčenáš

    3. Indiánka

    4. Půlstín

    5. Tmou

    6. Křišťálová koule

    7. Boogie

    8. Geny sirény

    9. Ďábel s tebou

     
     
     
     

    12

    recenze

    2

  • zpet

    THE LUMINEERS

    CLEOPATRA

     

    Ophelia

    Stejná akustická pohádka

    Druhá deska Lumineers je příjemná, ale nepřináší nic nového, co bychom už dřív neslyšeli.

    Denverští The Lumineers s druhým řadovým albem zaplňují mezeru na trhu, kterou vytvořili Mumford & Sons po odklonu k elektrickým kytarám. Se svým debutem plným akustické folkrockové směsky roku 2013 obdrželi dvě nominace na Grammy. Není vyloučeno, že tenhle „úspěch“ zopakují i tentokrát. Ani zisk všech hudebních cen ovšem nezmění fakt, že je Cleopatra kolekcí písniček, jaké jsme už mnohokrát předtím slyšeli. Pokud vás The Lumineers nezaujali s debutem, pravděpodobně na vás nezaberou ani v tomto případě.

    Stěžejní skladby desky vyprávějí příběhy žen s fiktivními jmény jako Ophelia, Angela a Cleopatra. Vše zní emotivně, hitově, ale přesto malinko prvoplánově. Zkrátka tak, jak jsme na to u mainstreamového folk rocku zvyklí. Jde především o jednoduché momenty jako In the Light, které vyzdvihují hlavní přednosti kapely – upřímnost, intimitu i jakousi příjemnou křehkost. Vlastně lze říct, že se novinka pod kůži zarývá ještě hladčeji než prvotina, především kvůli celkové nevinnosti a něžnému vokálu Wesleyho Schultze, proti němuž se nedá nic namítnout. Druhý řadový počin rozhodně neurazí a každý, kdo aspoň trochu holduje folku, si najde minimálně jeden kousek, který si bude chtít poslechnout znovu. Summa summarum jde ale spíš o monotónní akustický balíček písní, které od sebe navzájem napoprvé nerozeznáte. Vycházející producentská hvězda Simone Felice z něj vymlátila téměř maximum, pořadí songů ovšem místy nedává smysl. Čtyři poslední například nedoplňují žádné bicí ani perkuse. Závěr je tak zbytečně dlouhý, bez vidiny skutečného konce a ponudí i ty nejvíc melancholické duše. Zdá se, jako by se The Lumineers chtěli jednou provždy zbavit nálepky „autorů megahitu Ho Hey“ a vydali se cestou, u níž jim půjde hlavně o expresi ryzích emocí. Chytré, ale zatím ne úplně přesvědčivé rozhodnutí.

    Vojta Tkáč

    text

     
     

    1. Sleep on the Floor

    2. Ophelia

    3. Cleopatra

    4. Gun Song

    5. Angela

    6. In the Light

    7. Long Way from Home

    8. Gale Song

    9. Sick in the Head

    10. My Eyes

    11. Patience

     
     
     
     

    12

    recenze

    3

  • zpet

    Brian Eno

    The Ship

     

    The Ship

    Bloudění ve zvukových krajinách

    Brian Eno natočil desku bez rytmů, ale vyšla mu z toho spíš zvuková instalace.

    Brian Eno má pověst elektronického průkopníka a neúnavného experimentátora. Na novém albu se nechal inspirovat zkázou Titaniku a také dopředu deklaroval snahu oprostit se od rytmických struktur a vytvořit písně na nich nezávislé. Ale vzhledem k tomu, že nejsilnějším místem nahrávky a tím opravdu jediným, které vyvolává emoce, je závěrečná, paradoxně rytmicky hypnotická coververze The Velvet Underground, se mu to tak úplně nepovedlo.

    Titulní, dvacet minut přesahující kompozice více než na ambientním zklidnění staví na zvukových náladách, pomyslném hudebním malířství. Eno totiž pracuje s hudebními plochami podobně jako abstraktní výtvarník s rozléváním barvy. Milovníky rytmické hudby u toho nejspíše napadne známé pořekadlo o uspávání hadů a při vzpomínce na mistrovy dávné opusy Music for Airports se nabízí myšlenka na hudbu pro harémy.

    Jistě lze nahrávku vnímat jako radikální protest proti době plné stresu v podobě jeho opaku, ale na druhou stranu až příliš často staví na odiv zvuky a efekty už dávno slyšené, a není tak příliš odvážné konstatovat, že autor tentokrát často vykrádá sám sebe.

    Pod slovem ambient si mnozí představují cosi na způsob poklidné hudby k přírodopisným filmům. První part kompozice Fickle Sun se ovšem nevyhýbá ani industriálně nepříjemné zvukové agresivitě a celek alba má pak mnohem blíž ke zvukové instalaci než k tradičním skladatelským postupům. Úžasné finále s předělávkou písně I´m Set Free tak nejen důrazně připomene schopnost Enovy invence v přístupu k cizímu materiálu, ale je po všem předcházejícím doslova osvobozujícím osvěžením.

    Antonín Kocábek

    text

     
     

    1. The Ship

    2. Fickle Sun (i)

    3. Fickle Sun (ii) The Hour
    Is Thin

    4. Fickle Sun (iii) I‘m Set Free

     
     
     
     

    12

    recenze

    4

  • zpet

     

    I Am the End

    V zajetí smyčců

    Natálie Kocábová a její dvorní autorka zapomínají, že méně je někdy více.

    Jednatřicetiletá Natálie Kocábová se etablovala jako spisovatelka, básnířka a na hudebním poli figuruje jako zpěvačka a textařka. Pokud jde o skládání muziky, spoléhá se na spolupracující autory, nebrání jí to ale v tom, aby se pouštěla do poměrně ambiciózních projektů, jakým je i Ellis Island. V minulosti využila služeb svého otce Michaela Kocába, Jiřího Buriana nebo Michala Pavlíčka a tentokrát se znovu setkala s Michaelou Polákovou, skladatelkou usazenou v Londýně, která se podílela na jejím druhém albu. Vedle již vyzkoušené tváře přizvala ještě kytaristu Nicka McCabea z již zaniklých The Verve a dlouholetého baskytaristu Lou Reeda. Výsledkem překvapivé spolupráce se stalo deset písní, které Natálie označuje za temné, až dekadentní, a v zásadě není daleko od pravdy.

    Ellis Island je atmosférická nahrávka plná dramatu, postavená na havraním hlase Kocábové a bohatých kompozicích s dominantními smyčcovými aranžemi. Po lehce agresivním elektronickém soundu předcházející desky jde o obrat o sto osmdesát stupňů a novinka by mohla snadno uspět nejen u metalového publika. Navzdory přelétavosti se ale Kocábové podařilo přijít s přesvědčivou nahrávkou. A i když si hudbu nepíše sama, je znát, že do práce na desce šla s jasnou vizí.

    Na druhou stranu Ellis Island ale nepřestává připomínat, že je výsledkem spojení sil dvou osobností, které musejí hledat společné slovo. Napříč stopáží tak vznikají drobné třecí plochy, bez kterých by nahrávka dýchala lépe. Skvěle patrné je to třeba v osmičce Feeling Falls, která by mohla být nádherně uhrančivou klavírní baladou. I s jednoduchým elektronickým podkladem by si vystačila. Zahlcení smyčci ji ale zbytečně komplikuje. A to je celý problém Ellis Island.

    Kocábová je natolik výrazná zpěvačka, že si ji lze zcela snadno představit s komornějším, byť ne nutně intimním doprovodem, ve kterém by její charisma vyniklo naplno. Podobně jako se to podařilo například Veronice Buriánkové z táborských Kalle. Na svém čtvrtém albu jde ale opačnou cestou. Možná to byl umělecký záměr, možná zafungoval „syndrom dvou žen ve studiu“, Ellis Island tím ale ztrácí pár důležitých bodů.

    Veronika Ondečková

    text

     
     

    1. Underwater

    2. Kiev

    3. There Years

    4. I Am the End

    5. Ellis Island

    6. Social Affair

    7. Žádnej Kod

    8. Feeling Falls

    9. Carry On

    10. Backstabbers

     
     
     
     

    12

    recenze

    5

  • zpet

    Nano

    Is This Art?

     

    Undercover

    Nakažlivá závislost

    Druhá deska Nano je spíš nenáročná zábava než umění. Ale zároveň hodně sympatická.

    O pražské čtveřici Nano se celkem mluvilo před čtyřmi lety v souvislosti s jejím debutem 2am Bedroom Songs, pak se ale zařadili k desítkám dalších kapel, které obrážejí kluby a hudba je pro ně jen volnočasovou aktivitou, a nikoli tím hlavním, čemu vše podřizují.

    Otázka z názvu dalšího alba působí sugestivně i ironicky zároveň. I proto, že je víc než jasné, že o umění jde v tomto případě až v několikáté linii. Kapela nemá ani potřebu sdělovat své názory, ani hledat neprošlapané cesty. Jedenáct nových písniček Nano je zábavných, často s velmi chytlavými motivy, přesvědčivě zahraných, zazpívaných a s neodfláknutou produkcí – ale zároveň bohužel dokonale zaměnitelných a ničím nevybočujících z početného davu podobně orientovaných kolegů.

    Přitom sám koncept spojení popových melodií s energickým rockovým základem potenciál rozhodně má. Je odlehčený, bez tancovačkové upachtěnosti a nechybí mu potřebné nadšení. Album nezní prázdně a nepostrádá přímočaré hitovky, jako jsou Addicted nebo Undercover, ani působivě melancholická zamyšlení, jakým je skladba Dreams. Obzvlášť v nich vynikne to asi nejcennější, čím kapela disponuje – tedy hlas i výraz zpěvačky Markéty.

    Druhá deska Nano by tak mohla být dobrým signálem pro ty, kteří se chodí do klubů bavit a prostě jen vypnout od všednodenního stresu, ale hlavně pro dramaturgy letních festivalů. Protože přesně tam by ty písničky mohly zafungovat v plné síle.

    Antonín Kocábek

    text

     
     

    1. Revolution

    2. Undercover

    3. All Alone

    4. Addicted

    5. Could it Be Over

    6. Spotlight

    7. So I say

    8. Surprise

    9. Acronyms

    10. Dreams

    11. Be Kind

     
     

    12

    recenze

    6

  • zpet

    The Slackers

    The Slackers

     

    The Boss

    Osobitě, ale bez hitů

    Nejlepší ska a reggae kapela z New Yorku na patnáctém albu vyměnila hity za občasné šílenství a románek se soulem.

    Chtělo by se nad tím mávnout rukou. Je to další z třiceti desek žánrové kapely, která už má nejlepší léta za sebou, nové desky ale chrlí stále. Jenže při druhém poslechu a troše soustředění zjistíte, že něco je jinak. Přesněji, až od druhé poloviny alba. Ta první odpovídá (nad)standardu The Slackers, kteří už dvacet pět let píší poetické reggae a ska, z nichž jsou více cítit ulice Brooklynu než Trench Townu.

    Zmiňovaný zlom přichází se skladbou I Want to Be Your Girl, která naléhavostí může evokovat Doors. Právě tyto momenty dělají Slackers výjimečnou kapelou. Místo recyklování stokrát ohraných postupů a úsměvné „hry na Jamajčany“ přiznávají vlastní kulturní prostředí. Vic Ruggiero a spol. se rukopisem hlásí k tradici angloamerického písničkářství, jemuž je přehozený rytmus Karibiku jen netradiční formou.

    Deska je něžná i šílená zároveň. Při poslechu Things I Can‘t Forget vyvstane hypnotické bláznovství koketující s genialitou. Hlas hraje pozpátku a píseň končí deštěm, aby mohla z experimentálního zmatení znovu povstat. Dalším silným momentem je temný motown opus Chewing on a Face. Právě silnější zastoupení soulu je vítanou změnou a je příznačné, že skladby na první dobu patří mezi ty nejzajímavější. Možná je na čase přesedlat.

    Ondřej Horák

    text

     
     

    1. The Boss

    2. By the Time I Get to Sleep

    3. Go Go Go!

    4. Working Overtime

    5. Spin I‘m In

    6. I Want to be Your Girl

    7. Pockets of a Rich Man

    8. Run Till We Can‘t Outrun

    9. Things I Can‘t Forget

    10. Truth Comes Knocking

    11. Chewing on a Face

    12. Spaceman 3104

    13. The Boss
    (Alt Mix – Bonus Track)

    14. Christine Keeler (Bonus Track)

     
     
     
     

    12

    recenze

    7

  • zpet

    KAADA/PATTON

    BACTERIA CULT

     

    Imodium

    Tajemství hradu v Karpatech

    Frontman Faith No More a norské skladatelské eso dávají nový život legendám filmové hudby.

    Majitel jednoho z nejpozoruhodnějších hlasů rockové historie zakotvil po boku norského hudebníka Johna Kaady poprvé v roce 2004. Svedla je dohromady láska k filmu, kterému oba již dříve nepřehlédnutelným způsobem vzdali hold (Patton se svými Fantômas a Kaada přímo coby autor filmové hudby). Vznikl z toho svérázný debut Romances, který čerpal z fondu světové klasiky, od Mahlera přes Chopina až po Brahmse, a bavil bláznivou cinematickou výpravou. Od jeho vydání uplynulo dvanáct let a dvojice spřízněných duší je zpátky se stejným konceptem na albu Bacteria Cult.

    Jako na horské dráze jsou Kaada s Pattonem opět schopní přejít z poctivého westernu do světa samurajů, přenést se do centra dobyvačných výprav, odhalovat Tajemství hradu v Karpatech nebo volně interpretovat rukopis Dannyho Elfmana. A nezřídka roubují jedno na druhé. Je to vzrušujících třicet minut poslechu, na které rozhodně nepotřebujete být žádný filmový nerd, aby se zaktivovala vaše „kino paměť“. Bacteria Cult totiž nepracuje s konkrétními odkazy, ale staví spíš na typizovaných hudebních kulisách, které má průměrně erudovaný divák zakořeněny tak hluboce, až to překvapuje. Samozřejmě ale zážitku podstatně pomůže, pokud v sobě máte kus zdravého magorismu jako dvojice autorů.

    Mike Patton podle očekávání exceluje a podobně jako ve Fantômas svůj hlas používá jako oživlý nástroj, který jednou coby solitér vyčnívá vysoko nad orchestrální kompozice, jindy je pouze dotváří, stále je ale nepřeslechnutelný. Vedle nejnápadnějších filmových reminiscencí je tak vokální exhibice frontmana Faith No More další návnadou, která vtahuje do spletitého světa nahrávky. A je na posluchači, jestli na ni skočí, nebo ne. V kontextu úctyhodné tvůrčí stopy, kterou za sebou Mike Patton ve své kariéře zanechal, sice Bacteria Cult spadá do kategorie „již slyšené“, nadšení, které stojí za jejím vznikem je ale stále nakažlivé. Schválně, kam tahle dvojka zavede vás.

    Veronika Ondečková

    text

     
     

    1. Red Rainbow

    2. Blak Albino

    3. Peste Bubónica

    4. Papillon

    5. Dispossesion

    6. A Burnt Out Case

    7. Imodium

    8. Fountain Gasoline

     
     
     
     

    12

    recenze

    8

  • zpet

    M83

    junk

     

    Road Blaster

    Vesmírná krása kýče

    Synthpopový projekt Anthonyho Gonzaleze se rozrostl o album, které je tradičně kýčovité i svůdné zároveň.

    M83 patří především díky hitu Midnight City k nejpopulárnějším francouzským formacím na světě. Sedmá řadová deska Junk na sebe nechala čekat pět let. Název dává smysl, jde vlastně tak trochu o harampádí. Ne však takové, které byste běžně našli pohozené u kontejnerů, ale spíš to, které vám narazí do vesmírné lodě při cestě napříč galaxií. Gonzalez si na tohle putování snílků a podivínů přizval věhlasného Becka, půvabnou zpěvačku MAI LAN nebo norskou skladatelku Susanne Sundfør.

    A proč že je vlastně novinka tak trochu kýč? Najde se mnoho důvodů. Osmdesátkové syntezátory střídají saxíky, nakažlivě chytlavé refrény podkresluje šikovně využitý autotune efekt a vše doplňují dlouhá glammetalová kytarová sóla. Texty navíc skáčou z angličtiny na zvukomalebnou francouzštinu a zase zpět. To vše dává dohromady jeden velký a svébytný vesmírný Junk, který by v takové formě zvládl kromě Gonzaleze namixovat jen málokdo. Album obsahuje hitovku Go!, která se stoprocentně stane jeho stěžejním kouskem i oblíbencem ostrovních a evropských rádií. Největší grády i nejsilnější melodii ale paradoxně nabízí až skladba v závěru desky s názvem Road Blaster. Propojuje jásavé synťáky s melancholickým vokálem stejně povedeně jako zmiňovaný starší megahit Midnight City. Opakované přeskakování mezi svižnými a pomalými songy i dvěma jazyky však během téměř hodinové stopáže začne unavovat. V některých momentech se album vleče a splývá do jednoho velkého… synthpopového haraburdí. Když každopádně vezmeme v potaz, jaký máme rok, je až neuvěřitelné, jak věrně dokáže M83 reinkarnovat zvuk toho nejlepšího z 80. let a vše okořenit spoustou autenticity.

    Vojta Tkáč

    text

     
     

    1. Do It, Try It

    2. Go! (ft. Mai Lan)

    3. Walkway Blues
    (ft. Jordan Lawlor)

    4. Bibi the Dog (ft. Mai Lan)

    5. Moon Crystal

    6. For the Kids
    (ft. Susanne Sundfør)

    7. Solitude

    8. The Wizard

    9. Laser Gun (ft. Mai Lan)

    10. Road Blaster

    11. Tension

    12. Atlantique Sud (ft. Mai Lan)

    13. Time Wind (ft. Beck)

    14. Ludivine

    15. Sunday Night 1987

     
     
     
     

    12

    recenze

    9

  • zpet

    King Blues

    Off With Their Heads

     

    Off With Their Heads

    Jsou zpět a opět nasraní

    Sedm nových písní britských bouřliváků zní pokorou, King Blues se poučili z chyb minulosti.

    Kolem roku 2012 měli našlápnuto stát se velkou kapelou, šanci ale utopili v osobních sporech a snaze být za každou cenu trendy. King Blues se vrátili po čtyřech letech bez varování a se sedmipísňovým EP. Jeho obal zdobí urvaná hlava Davida Camerona a zvuk odkazuje na první dvě alba.

    Melodický punk rock střídají komorní kusy hrané pouze na ukulele nebo (možná až moc?) procítěné piano. Ostré kytary stojí vedle popových popěvků. King Blues vždy bavili mixem protestu a romantiky a baví znovu. Z charakteru alba paradoxně vybočuje eponymní otvírák, který je přeřvaný možná až příliš. King Blues chtějí, aby lidé věděli, že jejich vztek stále hoří. Celá deska vznikla během několika málo týdnů a ta spontaneita a radost je znát. Nabubřelá gesta z poslední desky Long Live the Struggle zmizela, Off With Their Heads zní upřímně.

    Itch a spol. natočili sedm písní s humorem, poetikou a nasraností jim vlastní. V tomto případě je cesta do minulosti žádoucí a návrat „starých dobrých“ King Blues důvodem k radosti. Resuscitace odepsané kapely začala slušně, ke konci roku máme přislíbenou dlouhohrající desku.

    Ondřej Horák

    text

     
     

    1. Off With Their Heads

    2. Starting Fires

    3. Poems & Songs

    4. Opposable Thumbs

    5. Words

    6. Taxi Driver

    7. Pure Fucking Love

     
     
     
     

    12

    recenze

    10

  • zpet

    Royal Republic

    Weekend Man

     

    When I See You Dance with Another

    Rocková i taneční deska

    Royal Republic dokážou posluchače nakazit pozitivní energií.

    Skandinávští garage rockeři po čtyřech letech od předchozí nahrávky nabídli třetí studiové album. Pracovali na něm skoro dva roky a dali si hodně záležet. Weekend Man je stručně a neodborně řečeno pecka, takže se čekání rozhodně vyplatilo.

    Deska je plná chytlavých pasáží, tanečních rockových rytmů i vtipných a úsměvných textů. Pokud vás někdy zachvátí byť jen lehká depka, pusťte si to, pak pohlédněte do zrcadla a nelekněte se, protože na obličeji budete mít takový ten blažený blbečkovský úsměv.

    O zábavu není nouze od začátku do konce. Je na ní třináct rozjuchaných rockových songů, kterým nechybí lehkost, ale ani propracovaná struktura a překvapivé momenty. Zvuk je kompaktní a hutný. Při každé písničce se vám samy od sebe chtějí roztančit nohy. Royal Republic jsou vyhlášeni energickými zábavnými koncerty, a to, co na nich servírují, se jim podařilo zhmotnit ve studiu a zaznamenat.

    Otvírák Here I Come (There You Go) je na první poslech trochu monotónní, ale pak přijde skok, který rutinu rozčísne. Přidávají se optimistické bicí a zpěvné melodie. A až do konce to sype. Vymydlení Švédové z garáže se zkrátka chtějí bavit. A tu zábavu dopřávají i posluchačům. Mírné zvolnění přináší jen tracky Follow the Sun a American Dream, jsou jemnější a povznášející.

    Abychom ale kapelu jen slepě nevelebili, je třeba přiznat, že některé texty z pera frontmana Andyho Grahna mohou působit dětinsky. Ano, název Uh Huh nezní zrovna intelektuálně. Komu by to ale vadilo, pokud není zrovna kyselým rýpalem? Největší „fun“ si užijete při poslechu songů People Say that I Am Over the Top a pilotního singlu When I See You Dance with Another.

    Weekend Man jednoznačně dokazuje, že se Royal Republic vyvíjejí, leč ne za každou cenu, a dokázali si udržet zvuk, který patří jen jim a který jejich fanoušci milují. Tahle deska je pozitivní, přitažlivá a nakažlivá! Let´s Dance!

    Iva Boková

    text

     
     

    1. Here I Come (There You Go)

    2. Walk!

    3. When I See You Dance
    with Another

    4. People Say that I‘m Over the Top

    5. Kung Fu Lovin‘

    6. Weekend-Man

    7. My Way

    8. Follow the Sun

    9. Uh Huh

    10. Any Given Sunday

    11. Baby

    12. High Times

    13. American Dream

    14. Getting Along

    15. Playball

     
     
     
     
     

    12

    recenze

    11

  • zpet

    Joe Bonamassa

    Blues of Desperation

     

    Mountain Climbing

    Prostě skvělá deska

    Bonamassa se posunul, z výtečného interpreta je i schopný autor.

    Psát recenzi na tak perfektní CD jakým Blues of Desperation je, není vůbec jednoduché. Můžete se věnovat obměnám v kapele (návrat Antona Figa za bicí a příchod Grega Morrowa), úžasné base Michaela Rhodese, skvělému pianu Reese Wynana, vokálům Mahalia Barnese, Jade McRaie a Juanity Tip­pins nebo vlivům J. J. Calea, Neila Younga, Erica Claptona, ale vždycky budete jen opakovat, jak je to skvělé. Joe Bonamassa se totiž ve spolupráci s producentem Kevinem Shirleym posunul z role „pouze“ excelentního kytaristy do pozice autorské. Jeho hudba je stále postavena na skvělé instrumentální hře a nádherném kytarovém tónu, ale už je rozkročená za břehy bluesového žánru, kam je Bonamassa zařazován.

    Joe neponechává nic náhodě, do studia nepřichází tvořit, ale natáčet: celé album bylo nahrané za pět dní. Myslím, že i proto celek působí tak vyrovnaně, je cítit, že Joe jasně ví, co chce říct a jaký to má mít zvuk. Ukazuje, jak má vypadat blues v dnešní době, s jasným nezaměnitelným tónem interpreta. Rozhodně nesmíte minout skladby Mountain Climbing, Blues of Desperation, This Train a já osobně doporučuji Drive. Pro mě je tohle album kandidátem na album roku, a to nikoli jen v kategorii blues.

    dany stejskal

    text

     
     

    1. This Train

    2. Mountain Climbing

    3. Drive

    4. No Good Place for the Lonely

    5. Blues of Desperation

    6. The Valley Runs Low

    7. You Left Me Nothin’ But the Bill and the Blues

    8. Distant Lonesome Train

    9. How Deep This River Runs

    10. Livin’ Easy

    11. What I’ve Known for a Very Long Time

     
     
     
     

    12

    recenze

    12

 
×
Čtete:
2016/5
5. 5. 2016

Duel

Atmo Music

Sen

SMS REC

SMS Recenze

Naživo

Headliner Ponton

Ponurý nářez

Naživo

Hans Zimmer

Surové pohlazení geniálního šílence

Naživo

CocoRosie

Přehlídka individuality

Naživo

Marpo

Největší show českého rapu

Naživo

Motown muzikál

Příběh soulu stojí za vidění

Naživo

KLARA.

Divoký křest podomácku

Naživo

Prague Conspiracy

Falešná hra na rock'n'roll

Naživo

Protomartyr

Spalující emoce

Památné dny

Stalo se...

Tipy

Kam vyrazit?

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.