Pohrobci pražské kapely A Banquet se nemohli lépe odstřihnout od své minulosti. Hudba, se kterou se na debutu představují, tlačí více na kytary a stojí na českých textech, což je posun vpravdě radikální. Muzikanti se na debutech často hledají nebo představují veřejnosti a teprve pak následuje broušení repertoáru. Rituály jsou prakticky hotová kapela. Zní překvapivě sehraně a semknutě, mají jasnou vizi toho, jak znít a co hrát. To je pro debut výborná deviza. Otázka zní – stačí to?
Tady bude asi hodně záležet na individuálním vkusu každého posluchače. Hudebně opravdu nejde o žádnou revoluci a ani v rámci klubové scény nejsou Rituály skupina, ze které si kritici sednou na zadek a budou jí do rukou rvát hudební ceny. Je to prostě jenom kytarovka, která vychází z devadesátkového rocku. Není to pouze kodymovsky laděným zpěvem, ale také osekáním skladeb na jejich podstatu – čistou písňovost a silnou melodii refrénů. Platí to i pro instrumentální stránku, aranžérskou přeplácanost A Banquet vystřídaly strohé kytary, jejichž jediným cílem je rozhopsat kotel pod pódiem. Žádné velké vyhrávky nebo sóla. Žádná velká gesta ani kudrlinky. A to je vlastně sympatická póza.
Vsaď na černou je solidně natočený debut dobře představující zvukovou vizi jedné nové kapely. Po obsahové stránce bohužel deska nemá moc čím vyniknout, takže si Rituály úspěch u publika budou muset vydřít po klubech.
Jarda Konáš
text
1. Poušť
2. Otčenáš
3. Indiánka
4. Půlstín
5. Tmou
6. Křišťálová koule
7. Boogie
8. Geny sirény
9. Ďábel s tebou
12
recenze
2
zpet
THE LUMINEERS
CLEOPATRA
Ophelia
Stejná akustická pohádka
Druhá deska Lumineers je příjemná, ale nepřináší nic nového, co bychom už dřív neslyšeli.
Denverští The Lumineers s druhým řadovým albem zaplňují mezeru na trhu, kterou vytvořili Mumford & Sons po odklonu k elektrickým kytarám. Se svým debutem plným akustické folkrockové směsky roku 2013 obdrželi dvě nominace na Grammy. Není vyloučeno, že tenhle „úspěch“ zopakují i tentokrát. Ani zisk všech hudebních cen ovšem nezmění fakt, že je Cleopatra kolekcí písniček, jaké jsme už mnohokrát předtím slyšeli. Pokud vás The Lumineers nezaujali s debutem, pravděpodobně na vás nezaberou ani v tomto případě.
Stěžejní skladby desky vyprávějí příběhy žen s fiktivními jmény jako Ophelia, Angela a Cleopatra. Vše zní emotivně, hitově, ale přesto malinko prvoplánově. Zkrátka tak, jak jsme na to u mainstreamového folk rocku zvyklí. Jde především o jednoduché momenty jako In the Light, které vyzdvihují hlavní přednosti kapely – upřímnost, intimitu i jakousi příjemnou křehkost. Vlastně lze říct, že se novinka pod kůži zarývá ještě hladčeji než prvotina, především kvůli celkové nevinnosti a něžnému vokálu Wesleyho Schultze, proti němuž se nedá nic namítnout. Druhý řadový počin rozhodně neurazí a každý, kdo aspoň trochu holduje folku, si najde minimálně jeden kousek, který si bude chtít poslechnout znovu. Summa summarum jde ale spíš o monotónní akustický balíček písní, které od sebe navzájem napoprvé nerozeznáte. Vycházející producentská hvězda Simone Felice z něj vymlátila téměř maximum, pořadí songů ovšem místy nedává smysl. Čtyři poslední například nedoplňují žádné bicí ani perkuse. Závěr je tak zbytečně dlouhý, bez vidiny skutečného konce a ponudí i ty nejvíc melancholické duše. Zdá se, jako by se The Lumineers chtěli jednou provždy zbavit nálepky „autorů megahitu Ho Hey“ a vydali se cestou, u níž jim půjde hlavně o expresi ryzích emocí. Chytré, ale zatím ne úplně přesvědčivé rozhodnutí.
Vojta Tkáč
text
1. Sleep on the Floor
2. Ophelia
3. Cleopatra
4. Gun Song
5. Angela
6. In the Light
7. Long Way from Home
8. Gale Song
9. Sick in the Head
10. My Eyes
11. Patience
12
recenze
3
zpet
Brian Eno
The Ship
The Ship
Bloudění ve zvukových krajinách
Brian Eno natočil desku bez rytmů, ale vyšla mu z toho spíš zvuková instalace.
Brian Eno má pověst elektronického průkopníka a neúnavného experimentátora. Na novém albu se nechal inspirovat zkázou Titaniku a také dopředu deklaroval snahu oprostit se od rytmických struktur a vytvořit písně na nich nezávislé. Ale vzhledem k tomu, že nejsilnějším místem nahrávky a tím opravdu jediným, které vyvolává emoce, je závěrečná, paradoxně rytmicky hypnotická coververze The Velvet Underground, se mu to tak úplně nepovedlo.
Titulní, dvacet minut přesahující kompozice více než na ambientním zklidnění staví na zvukových náladách, pomyslném hudebním malířství. Eno totiž pracuje s hudebními plochami podobně jako abstraktní výtvarník s rozléváním barvy. Milovníky rytmické hudby u toho nejspíše napadne známé pořekadlo o uspávání hadů a při vzpomínce na mistrovy dávné opusy Music for Airports se nabízí myšlenka na hudbu pro harémy.
Jistě lze nahrávku vnímat jako radikální protest proti době plné stresu v podobě jeho opaku, ale na druhou stranu až příliš často staví na odiv zvuky a efekty už dávno slyšené, a není tak příliš odvážné konstatovat, že autor tentokrát často vykrádá sám sebe.
Pod slovem ambient si mnozí představují cosi na způsob poklidné hudby k přírodopisným filmům. První part kompozice Fickle Sun se ovšem nevyhýbá ani industriálně nepříjemné zvukové agresivitě a celek alba má pak mnohem blíž ke zvukové instalaci než k tradičním skladatelským postupům. Úžasné finále s předělávkou písně I´m Set Free tak nejen důrazně připomene schopnost Enovy invence v přístupu k cizímu materiálu, ale je po všem předcházejícím doslova osvobozujícím osvěžením.
Antonín Kocábek
text
1. The Ship
2. Fickle Sun (i)
3. Fickle Sun (ii) The Hour Is Thin
4. Fickle Sun (iii) I‘m Set Free
12
recenze
4
zpet
I Am the End
V zajetí smyčců
Natálie Kocábová a její dvorní autorka zapomínají, že méně je někdy více.
Jednatřicetiletá Natálie Kocábová se etablovala jako spisovatelka, básnířka a na hudebním poli figuruje jako zpěvačka a textařka. Pokud jde o skládání muziky, spoléhá se na spolupracující autory, nebrání jí to ale v tom, aby se pouštěla do poměrně ambiciózních projektů, jakým je i Ellis Island. V minulosti využila služeb svého otce Michaela Kocába, Jiřího Buriana nebo Michala Pavlíčka a tentokrát se znovu setkala s Michaelou Polákovou, skladatelkou usazenou v Londýně, která se podílela na jejím druhém albu. Vedle již vyzkoušené tváře přizvala ještě kytaristu Nicka McCabea z již zaniklých The Verve a dlouholetého baskytaristu Lou Reeda. Výsledkem překvapivé spolupráce se stalo deset písní, které Natálie označuje za temné, až dekadentní, a v zásadě není daleko od pravdy.
Ellis Island je atmosférická nahrávka plná dramatu, postavená na havraním hlase Kocábové a bohatých kompozicích s dominantními smyčcovými aranžemi. Po lehce agresivním elektronickém soundu předcházející desky jde o obrat o sto osmdesát stupňů a novinka by mohla snadno uspět nejen u metalového publika. Navzdory přelétavosti se ale Kocábové podařilo přijít s přesvědčivou nahrávkou. A i když si hudbu nepíše sama, je znát, že do práce na desce šla s jasnou vizí.
Na druhou stranu Ellis Island ale nepřestává připomínat, že je výsledkem spojení sil dvou osobností, které musejí hledat společné slovo. Napříč stopáží tak vznikají drobné třecí plochy, bez kterých by nahrávka dýchala lépe. Skvěle patrné je to třeba v osmičce Feeling Falls, která by mohla být nádherně uhrančivou klavírní baladou. I s jednoduchým elektronickým podkladem by si vystačila. Zahlcení smyčci ji ale zbytečně komplikuje. A to je celý problém Ellis Island.
Kocábová je natolik výrazná zpěvačka, že si ji lze zcela snadno představit s komornějším, byť ne nutně intimním doprovodem, ve kterém by její charisma vyniklo naplno. Podobně jako se to podařilo například Veronice Buriánkové z táborských Kalle. Na svém čtvrtém albu jde ale opačnou cestou. Možná to byl umělecký záměr, možná zafungoval „syndrom dvou žen ve studiu“, Ellis Island tím ale ztrácí pár důležitých bodů.
Veronika Ondečková
text
1. Underwater
2. Kiev
3. There Years
4. I Am the End
5. Ellis Island
6. Social Affair
7. Žádnej Kod
8. Feeling Falls
9. Carry On
10. Backstabbers
12
recenze
5
zpet
Nano
Is This Art?
Undercover
Nakažlivá závislost
Druhá deska Nano je spíš nenáročná zábava než umění. Ale zároveň hodně sympatická.
O pražské čtveřici Nano se celkem mluvilo před čtyřmi lety v souvislosti s jejím debutem 2am Bedroom Songs, pak se ale zařadili k desítkám dalších kapel, které obrážejí kluby a hudba je pro ně jen volnočasovou aktivitou, a nikoli tím hlavním, čemu vše podřizují.
Otázka z názvu dalšího alba působí sugestivně i ironicky zároveň. I proto, že je víc než jasné, že o umění jde v tomto případě až v několikáté linii. Kapela nemá ani potřebu sdělovat své názory, ani hledat neprošlapané cesty. Jedenáct nových písniček Nano je zábavných, často s velmi chytlavými motivy, přesvědčivě zahraných, zazpívaných a s neodfláknutou produkcí – ale zároveň bohužel dokonale zaměnitelných a ničím nevybočujících z početného davu podobně orientovaných kolegů.
Přitom sám koncept spojení popových melodií s energickým rockovým základem potenciál rozhodně má. Je odlehčený, bez tancovačkové upachtěnosti a nechybí mu potřebné nadšení. Album nezní prázdně a nepostrádá přímočaré hitovky, jako jsou Addicted nebo Undercover, ani působivě melancholická zamyšlení, jakým je skladba Dreams. Obzvlášť v nich vynikne to asi nejcennější, čím kapela disponuje – tedy hlas i výraz zpěvačky Markéty.
Druhá deska Nano by tak mohla být dobrým signálem pro ty, kteří se chodí do klubů bavit a prostě jen vypnout od všednodenního stresu, ale hlavně pro dramaturgy letních festivalů. Protože přesně tam by ty písničky mohly zafungovat v plné síle.
Antonín Kocábek
text
1. Revolution
2. Undercover
3. All Alone
4. Addicted
5. Could it Be Over
6. Spotlight
7. So I say
8. Surprise
9. Acronyms
10. Dreams
11. Be Kind
12
recenze
6
zpet
The Slackers
The Slackers
The Boss
Osobitě, ale bez hitů
Nejlepší ska a reggae kapela z New Yorku na patnáctém albu vyměnila hity za občasné šílenství a románek se soulem.
Chtělo by se nad tím mávnout rukou. Je to další z třiceti desek žánrové kapely, která už má nejlepší léta za sebou, nové desky ale chrlí stále. Jenže při druhém poslechu a troše soustředění zjistíte, že něco je jinak. Přesněji, až od druhé poloviny alba. Ta první odpovídá (nad)standardu The Slackers, kteří už dvacet pět let píší poetické reggae a ska, z nichž jsou více cítit ulice Brooklynu než Trench Townu.
Zmiňovaný zlom přichází se skladbou I Want to Be Your Girl, která naléhavostí může evokovat Doors. Právě tyto momenty dělají Slackers výjimečnou kapelou. Místo recyklování stokrát ohraných postupů a úsměvné „hry na Jamajčany“ přiznávají vlastní kulturní prostředí. Vic Ruggiero a spol. se rukopisem hlásí k tradici angloamerického písničkářství, jemuž je přehozený rytmus Karibiku jen netradiční formou.
Deska je něžná i šílená zároveň. Při poslechu Things I Can‘t Forget vyvstane hypnotické bláznovství koketující s genialitou. Hlas hraje pozpátku a píseň končí deštěm, aby mohla z experimentálního zmatení znovu povstat. Dalším silným momentem je temný motown opus Chewing on a Face. Právě silnější zastoupení soulu je vítanou změnou a je příznačné, že skladby na první dobu patří mezi ty nejzajímavější. Možná je na čase přesedlat.
Ondřej Horák
text
1. The Boss
2. By the Time I Get to Sleep
3. Go Go Go!
4. Working Overtime
5. Spin I‘m In
6. I Want to be Your Girl
7. Pockets of a Rich Man
8. Run Till We Can‘t Outrun
9. Things I Can‘t Forget
10. Truth Comes Knocking
11. Chewing on a Face
12. Spaceman 3104
13. The Boss (Alt Mix – Bonus Track)
14. Christine Keeler (Bonus Track)
12
recenze
7
zpet
KAADA/PATTON
BACTERIA CULT
Imodium
Tajemství hradu v Karpatech
Frontman Faith No More a norské skladatelské eso dávají nový život legendám filmové hudby.
Majitel jednoho z nejpozoruhodnějších hlasů rockové historie zakotvil po boku norského hudebníka Johna Kaady poprvé v roce 2004. Svedla je dohromady láska k filmu, kterému oba již dříve nepřehlédnutelným způsobem vzdali hold (Patton se svými Fantômas a Kaada přímo coby autor filmové hudby). Vznikl z toho svérázný debut Romances, který čerpal z fondu světové klasiky, od Mahlera přes Chopina až po Brahmse, a bavil bláznivou cinematickou výpravou. Od jeho vydání uplynulo dvanáct let a dvojice spřízněných duší je zpátky se stejným konceptem na albu Bacteria Cult.
Jako na horské dráze jsou Kaada s Pattonem opět schopní přejít z poctivého westernu do světa samurajů, přenést se do centra dobyvačných výprav, odhalovat Tajemství hradu v Karpatech nebo volně interpretovat rukopis Dannyho Elfmana. A nezřídka roubují jedno na druhé. Je to vzrušujících třicet minut poslechu, na které rozhodně nepotřebujete být žádný filmový nerd, aby se zaktivovala vaše „kino paměť“. Bacteria Cult totiž nepracuje s konkrétními odkazy, ale staví spíš na typizovaných hudebních kulisách, které má průměrně erudovaný divák zakořeněny tak hluboce, až to překvapuje. Samozřejmě ale zážitku podstatně pomůže, pokud v sobě máte kus zdravého magorismu jako dvojice autorů.
Mike Patton podle očekávání exceluje a podobně jako ve Fantômas svůj hlas používá jako oživlý nástroj, který jednou coby solitér vyčnívá vysoko nad orchestrální kompozice, jindy je pouze dotváří, stále je ale nepřeslechnutelný. Vedle nejnápadnějších filmových reminiscencí je tak vokální exhibice frontmana Faith No More další návnadou, která vtahuje do spletitého světa nahrávky. A je na posluchači, jestli na ni skočí, nebo ne. V kontextu úctyhodné tvůrčí stopy, kterou za sebou Mike Patton ve své kariéře zanechal, sice Bacteria Cult spadá do kategorie „již slyšené“, nadšení, které stojí za jejím vznikem je ale stále nakažlivé. Schválně, kam tahle dvojka zavede vás.
Veronika Ondečková
text
1. Red Rainbow
2. Blak Albino
3. Peste Bubónica
4. Papillon
5. Dispossesion
6. A Burnt Out Case
7. Imodium
8. Fountain Gasoline
12
recenze
8
zpet
M83
junk
Road Blaster
Vesmírná krása kýče
Synthpopový projekt Anthonyho Gonzaleze se rozrostl o album, které je tradičně kýčovité i svůdné zároveň.
M83 patří především díky hitu Midnight City k nejpopulárnějším francouzským formacím na světě. Sedmá řadová deska Junk na sebe nechala čekat pět let. Název dává smysl, jde vlastně tak trochu o harampádí. Ne však takové, které byste běžně našli pohozené u kontejnerů, ale spíš to, které vám narazí do vesmírné lodě při cestě napříč galaxií. Gonzalez si na tohle putování snílků a podivínů přizval věhlasného Becka, půvabnou zpěvačku MAI LAN nebo norskou skladatelku Susanne Sundfør.
A proč že je vlastně novinka tak trochu kýč? Najde se mnoho důvodů. Osmdesátkové syntezátory střídají saxíky, nakažlivě chytlavé refrény podkresluje šikovně využitý autotune efekt a vše doplňují dlouhá glammetalová kytarová sóla. Texty navíc skáčou z angličtiny na zvukomalebnou francouzštinu a zase zpět. To vše dává dohromady jeden velký a svébytný vesmírný Junk, který by v takové formě zvládl kromě Gonzaleze namixovat jen málokdo. Album obsahuje hitovku Go!, která se stoprocentně stane jeho stěžejním kouskem i oblíbencem ostrovních a evropských rádií. Největší grády i nejsilnější melodii ale paradoxně nabízí až skladba v závěru desky s názvem Road Blaster. Propojuje jásavé synťáky s melancholickým vokálem stejně povedeně jako zmiňovaný starší megahit Midnight City. Opakované přeskakování mezi svižnými a pomalými songy i dvěma jazyky však během téměř hodinové stopáže začne unavovat. V některých momentech se album vleče a splývá do jednoho velkého… synthpopového haraburdí. Když každopádně vezmeme v potaz, jaký máme rok, je až neuvěřitelné, jak věrně dokáže M83 reinkarnovat zvuk toho nejlepšího z 80. let a vše okořenit spoustou autenticity.
Vojta Tkáč
text
1. Do It, Try It
2. Go! (ft. Mai Lan)
3. Walkway Blues (ft. Jordan Lawlor)
4. Bibi the Dog (ft. Mai Lan)
5. Moon Crystal
6. For the Kids (ft. Susanne Sundfør)
7. Solitude
8. The Wizard
9. Laser Gun (ft. Mai Lan)
10. Road Blaster
11. Tension
12. Atlantique Sud (ft. Mai Lan)
13. Time Wind (ft. Beck)
14. Ludivine
15. Sunday Night 1987
12
recenze
9
zpet
King Blues
Off With Their Heads
Off With Their Heads
Jsou zpět a opět nasraní
Sedm nových písní britských bouřliváků zní pokorou, King Blues se poučili z chyb minulosti.
Kolem roku 2012 měli našlápnuto stát se velkou kapelou, šanci ale utopili v osobních sporech a snaze být za každou cenu trendy. King Blues se vrátili po čtyřech letech bez varování a se sedmipísňovým EP. Jeho obal zdobí urvaná hlava Davida Camerona a zvuk odkazuje na první dvě alba.
Melodický punk rock střídají komorní kusy hrané pouze na ukulele nebo (možná až moc?) procítěné piano. Ostré kytary stojí vedle popových popěvků. King Blues vždy bavili mixem protestu a romantiky a baví znovu. Z charakteru alba paradoxně vybočuje eponymní otvírák, který je přeřvaný možná až příliš. King Blues chtějí, aby lidé věděli, že jejich vztek stále hoří. Celá deska vznikla během několika málo týdnů a ta spontaneita a radost je znát. Nabubřelá gesta z poslední desky Long Live the Struggle zmizela, Off With Their Heads zní upřímně.
Itch a spol. natočili sedm písní s humorem, poetikou a nasraností jim vlastní. V tomto případě je cesta do minulosti žádoucí a návrat „starých dobrých“ King Blues důvodem k radosti. Resuscitace odepsané kapely začala slušně, ke konci roku máme přislíbenou dlouhohrající desku.
Ondřej Horák
text
1. Off With Their Heads
2. Starting Fires
3. Poems & Songs
4. Opposable Thumbs
5. Words
6. Taxi Driver
7. Pure Fucking Love
12
recenze
10
zpet
Royal Republic
Weekend Man
When I See You Dance with Another
Rocková i taneční deska
Royal Republic dokážou posluchače nakazit pozitivní energií.
Skandinávští garage rockeři po čtyřech letech od předchozí nahrávky nabídli třetí studiové album. Pracovali na něm skoro dva roky a dali si hodně záležet. Weekend Man je stručně a neodborně řečeno pecka, takže se čekání rozhodně vyplatilo.
Deska je plná chytlavých pasáží, tanečních rockových rytmů i vtipných a úsměvných textů. Pokud vás někdy zachvátí byť jen lehká depka, pusťte si to, pak pohlédněte do zrcadla a nelekněte se, protože na obličeji budete mít takový ten blažený blbečkovský úsměv.
O zábavu není nouze od začátku do konce. Je na ní třináct rozjuchaných rockových songů, kterým nechybí lehkost, ale ani propracovaná struktura a překvapivé momenty. Zvuk je kompaktní a hutný. Při každé písničce se vám samy od sebe chtějí roztančit nohy. Royal Republic jsou vyhlášeni energickými zábavnými koncerty, a to, co na nich servírují, se jim podařilo zhmotnit ve studiu a zaznamenat.
Otvírák Here I Come (There You Go) je na první poslech trochu monotónní, ale pak přijde skok, který rutinu rozčísne. Přidávají se optimistické bicí a zpěvné melodie. A až do konce to sype. Vymydlení Švédové z garáže se zkrátka chtějí bavit. A tu zábavu dopřávají i posluchačům. Mírné zvolnění přináší jen tracky Follow the Sun a American Dream, jsou jemnější a povznášející.
Abychom ale kapelu jen slepě nevelebili, je třeba přiznat, že některé texty z pera frontmana Andyho Grahna mohou působit dětinsky. Ano, název Uh Huh nezní zrovna intelektuálně. Komu by to ale vadilo, pokud není zrovna kyselým rýpalem? Největší „fun“ si užijete při poslechu songů People Say that I Am Over the Top a pilotního singlu When I See You Dance with Another.
Weekend Man jednoznačně dokazuje, že se Royal Republic vyvíjejí, leč ne za každou cenu, a dokázali si udržet zvuk, který patří jen jim a který jejich fanoušci milují. Tahle deska je pozitivní, přitažlivá a nakažlivá! Let´s Dance!
Iva Boková
text
1. Here I Come (There You Go)
2. Walk!
3. When I See You Dance with Another
4. People Say that I‘m Over the Top
5. Kung Fu Lovin‘
6. Weekend-Man
7. My Way
8. Follow the Sun
9. Uh Huh
10. Any Given Sunday
11. Baby
12. High Times
13. American Dream
14. Getting Along
15. Playball
12
recenze
11
zpet
Joe Bonamassa
Blues of Desperation
Mountain Climbing
Prostě skvělá deska
Bonamassa se posunul, z výtečného interpreta je i schopný autor.
Psát recenzi na tak perfektní CD jakým Blues of Desperation je, není vůbec jednoduché. Můžete se věnovat obměnám v kapele (návrat Antona Figa za bicí a příchod Grega Morrowa), úžasné base Michaela Rhodese, skvělému pianu Reese Wynana, vokálům Mahalia Barnese, Jade McRaie a Juanity Tippins nebo vlivům J. J. Calea, Neila Younga, Erica Claptona, ale vždycky budete jen opakovat, jak je to skvělé. Joe Bonamassa se totiž ve spolupráci s producentem Kevinem Shirleym posunul z role „pouze“ excelentního kytaristy do pozice autorské. Jeho hudba je stále postavena na skvělé instrumentální hře a nádherném kytarovém tónu, ale už je rozkročená za břehy bluesového žánru, kam je Bonamassa zařazován.
Joe neponechává nic náhodě, do studia nepřichází tvořit, ale natáčet: celé album bylo nahrané za pět dní. Myslím, že i proto celek působí tak vyrovnaně, je cítit, že Joe jasně ví, co chce říct a jaký to má mít zvuk. Ukazuje, jak má vypadat blues v dnešní době, s jasným nezaměnitelným tónem interpreta. Rozhodně nesmíte minout skladby Mountain Climbing, Blues of Desperation, This Train a já osobně doporučuji Drive. Pro mě je tohle album kandidátem na album roku, a to nikoli jen v kategorii blues.
Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou.
Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies.
Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.