Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Editorial

Editorial

Novinky

Novinky

Ve studiu

David Koller

Mucha i Hentai to vzali po svém

Headparáda

Headparáda

Zaostřeno

Čistý festival

Buskingem k recyklaci

Zaostřeno

Die Antwoord

Šílenství pokračuje

Ve studiu

5 otázek pro … Lazer Viking

Můj soundtrack

Jana Kománková

Devadesátkovej spirit byl nejvíc

Zaostřeno

Vypsaná fixa

Tlít se bude na Střeláku

Čerstvé (z)boží

Pandoo

Žádné druhé housle

Očima

Festivaly pod obraz

Zaostřeno

Brutal Assault- ekofestival

Headliner

Skrillex

Šťastlivec

Rozhovor

Foals

Na vrcholu pyramidy

TOP

Nudapláž aneb 10 nahatých obalů

Rozhovor

Moimir Papalescu

Robot s duší

Téma

Rock proti rasismu

Kladivem na nácky

TOP

11 trestanců Aneb z výsluní do chládku

Speciál

Festivaly

Na vlastní kůži

Zápisky

Rock For People

Mimo hlavní pódia

Rozhovor

Suuns

Nejlíp hrajeme po setmění

Rozhovor

Turbowolf

Bez špuntů na nás nechoďte

TOP

Pohoda

6 nálepek pro trenčínský fenomén

Pohled

Colours of Ostrava

Mezi osmi očima

5 minut s

Tame Impala

Na koncertě se chci nechat smést

Trip

Mighty Sounds

Kašlat na kapely

TOP

Srpnové hvězdy Aneb 7+1 festivalová ozdoba

Headliner

Stypka

Ten jeden co nejuchá

Story

Steven Tyler

Country je nový rock'n'roll

Hlášky

Steven Tyler

Sex je nejmocnější síla ve vesmíru

Téma

Vzestup a pád pop punku

Story

Blink-182

Jak přišla krize identity

Televize

Videorama

Rozhovor

Jake Bugg

Sám za sebe

Retro

Pezinok 1976 a 1977

Zapomenutá historie slovenského Woodstocku

Comeback

minus123minut

Na chvíli se sobě vzdálit

Insider

Jaroslav Beck

Další Hans Zimmer vzejde z videohry

Enface

Živé Kvety

Veselé písničky nám nejdou

Dotazník

Caravan Palace

Elektroswing přetrvá

Ženský element

Tarja

žhavé srdce ledové královny

Art

7 nej kosmických obalů

  • text ondřej čížek

    Foto archiv NASA

     

    Ian Curtis a spol. nejprve vysílají přenos až k souhvězdí Orion, astronaut Ed White vzápětí čaruje se svým legendárním space walkem, Stanley Kubrick & NASA rýsují Vesmírnou odyseu a H. G. Wells se chystá velmi důsledně rozložit Londýn vpádem nekompromisních Marťanů. Tohle všechno jsou ukázky sedmi obalů hudebních desek, za nimiž mnohdy stojí skutečně velké příběhy spjaté s odvěkým chápáním a kompletováním mapy nafukujícího se vesmíru. Vědecká realita a striktní fakta se tu mísí s vizemi, které se (někdy naštěstí) ještě nestaly. U čtení mějte oči vesmíru dokořán a nepropadejte panice.

    7

    8

    art

    1

  •  

    1

    Joy Division
    Transmission (1979)

    Joy Division – Transmission (Control)

    The Orion Nebula (Ultra HD)

    Cesta do jádra Velké mlhoviny


    Andrew A. Common. Britský amatérský astronom a celkově nezastavitelný milovník vesmíru, který si v roce 1879 u sebe na zahradě staví obří teleskop. Už ve své době s ním vidí (ne)uvěřitelných 1 300 světelných let daleko. Pozoruje legendární souhvězdí Orion a v jeho středu poměrně mladou hvězdokupu složenou z cca pěti tisíc hvězd. Říká se jí Velká mlhovina, odborně M42, a Common ji zvěčňuje přesně v roce 1883. Unášející obraz ve své době těžko uchopitelného prostředí, v němž se, uprostřed horského plynu a tmavého prachu rodí další a nové mladé hvězdy, ve 20. století fascinuje i grafika Petera Savilla. Osobnost, jež určuje vizuální identitu (nejen) Joy Division, v roce 1979 využívá lehce upgradovanou fotografii pro artwork jejich debutového singlu Transmission. Na přední straně nechává rudou mlhovinu vynikat jako rozvíjející se květ uprostřed kosmické temnoty, jakmile ale vinyl otočíte, bouřící hvězdokupa se proměňuje v elektrizující organismus, z něhož šlehají paprsky. Snad tu není sebemenších pochyb o tom, že Saville od počátku moc dobře ví o samém původu mocné fotografie a chytře ji tak využívá jak k vyjádření potemnělé krásy hudby Joy Division, tak pulzující energie, kterou v sobě jejich tvorba koncentruje. Savillova cesta k ikonickému obalu Unknown Pleasure, který je mimochodem rovněž založen na výzkumu vesmíru, tak začíná u pochmurného kosmického romantismu. A také u pocty nadšenci, který si nejprve doma sestrojil oko do vesmíru, aby nakonec svým bedlivým pozorováním tak trochu předběhl svou dobu a na několik let stanul v čele velevážené Královské astronomické společnosti.

     
     

    8

    art

    2

  •  

    2

    The Afghan Whigs
    1965 (1998)

    Space Walk

    The Afghan Whigs – 66

    Space Walk na rozloučenou


    Den, kdy Amerika poprvé vstupuje do otevřeného vesmíru. 3. června 1965. Chvilkovým dobyvatelem se stává astronaut Ed White. Jeho space walk trvá 22 minut, bezprostředně mu k němu dopomáhá velící pilot James McDivitt, dále kyslíkové pistole a bezmála osmimetrové lano. Vzniká bezpočet vesmírných selfíček, celý let Gemini 4 komplexně přepisuje dějiny, o technických potížích modulu a okamžitém absolutním fyzickém vyčerpání vyslaného kosmonauta se už příliš (nebo spíš vůbec) nemluví. Jedna z Whitových ikonických fotek se ještě v červnu 1965 dostává na obálku speciálního čísla magazínu LIFE, která dle všeho fakticky zasahuje i Grega Dulliho, frontmana amerických The Afghan Whigs. Jejich na výsost osobní album s prozaickým názvem 1965 s Whitovým space walkem na titulní straně coveru je jasnou poctou jak právě oné památné obálce magazínu, tak samozřejmě celému vesmírnému majstrštyku a přelomovému roku samotnému. V jediné fotografii se tu odráží nepatetické, ale příjemně nostalgické napojení se zpátky na dobu, kdy se na astronauty seriózně nahlíželo jako na rockové hvězdy Země a průzkum vesmírného oceánu nerovnal se „jen“ studená válka, ale také největší lidské dobrodružství moderní doby. Zkrátka něco naprosto mimořádného, dechberoucícho, objevitelského, a tedy i přitažlivě tajemného. Zatímco Whitovu misi na skafandru symbolizovala nášivka s orlem, který v drápech unáší vesmírnou loď, přesně o čtyři roky později, 20. července 1969, už orel majestátně přistával na vrásčitém povrchu Měsíce. Sám White si svůj space walk už bohužel nikdy nezopakoval. V lednu 1967 se udusil dýmem v hořící kabině modulu mise Apollo 1. Na Zemi, během simulovaného letu. Přesně tak, jak si vesmírní orli rozhodně nezasluhují.

     
     

    8

    art

    3

  •  

    3

    White Lies
    Big TV (2013)

    White Lies – Space I

    White Lies – Space II

    Interstellar z Brooklynu


    Možná výraz strachu a beznaděje. Nebo vyčerpání. Dost možná ale také výraz bez­branného úžasu z mezihvězdného absolutna. Třetí nahrávku britských White Lies jménem Big TV vizuálně dotváří Pilot 2 neboli olejomalba brooklynského malíře Michaela Kagana. A teď se teprve dostáváme k těm opravdu velkým celkům. Kagan je totiž mimořádně zajímavá postava současné malby. Svými atypickými obrazy ikonizuje zašlé i aktuální technologie, díky nimž se lidstvu dařilo a stále daří překonávat vesmírné i pozemské extrémy. Své portfolio sám pojímá jako ságu osobních snapshotů, vzpomínek na to, co ho tolik fascinovalo v době, kdy ještě jako dítě se svým tátou ve Virginii teleskopem večer co večer vzhlížel ke hvězdám. Zachycuje mohutné starty raketoplánů, sošnost fotogenických skafandrů, přehuštěnou složitost raketových kokpitů, velkolepé kroky a skoky na Měsíci, ale i rychlost a dynamičnost formulí anebo ostré vrcholy nelidsky gigantických hor. Jako jeden z mála dokáže skrze dokonalou vyváženost detailů a barev vtisknout život na první pohled prvotřídně chladným a odtažitým technologiím. Jeho obrazy, v nichž se potkává realismus s abstrakcí, vás v galerii (nenuceně) nutí oživovat vlastní vzpomínky nebo představy o technickém, tedy lidském pokroku. Kaganova tvorba jako by brala v potaz, že drancování Země je hnus, ale zároveň vás fackovala a upozorňovala na to, že pro vlastní dobro zcela vážně nesmíme zapomínat mířit dál, někam jinam, ke hvězdám.

     
     

    8

    art

    4

  •  

    4

    2001
    A Space Odyssey (1968)

    2001: A Space Time
    Odyssey – Opening Scene

    Johann Strauss – On the Beautiful
    Blue Danube

    Nejzazší hranice, co neexistují


    Pokud bezmezně vyzdvihujeme Michaela Kagana, je třeba věci řádně usadit do kontextu a připomenout, že šestatřicetiletý malíř má rozhodně na koho navazovat. Díváte se na obal soundtracku k nedostižitelné klasice Stanleyho Kubricka – původně ilustraci s názvem „Orion Leaving Space Station“, kterou její autor – Robert McCall – původně spáchal přímo pro NASA. Právě McCall je teprve skutečné zvíře v oblasti velkorysých kosmických ilustrací. Už během 60. let přímo pro zmiňovaný Národní úřad pro letectví a kosmonautiku romantizoval průběh celého Space Raceu, stejně tak tvořil obálky pro magazín LIFE, ilustrace pro knihy Isaaca Asimova anebo připravoval kresby pro marketingové kampaně filmového Star Treku či zmiňované Odyssey. Přes veškerou romantičnost a nostalgii jsou jeho práce hyperrealistické až na Mars, McCall měl mimořádný smysl pro sebemenší detaily, od zrcadlových odrazů ve skafandrech až po poslední kameny na Měsíci nebo na první pohled skryté záhyby těl vesmírných korábů. Když se probíráte jeho rozsáhlým fascinujícím portfoliem, na mysl vám přichází stejně vznešené a nadčasové dílo Zdeňka Buriana, jen s tím rozdílem, že McCall si logicky mohl dovolit stavět na o třídu ověřenějších vědeckých základech. S nesnesitelnou lehkostí dokázal zvěčnit uskutečněné úspěchy mise Apol­lo, ale i futuristické vize lidského pokroku. Své celoživotní dílo tenhle pán spravoval až do posledního dechu, do února 2010. Na svou definitivně poslední výpravu do neznáma se vydal v úctyhodných devadesáti letech.

     
     

    8

    art

    5

  •  

    5

    The Cosmic Dead
    Easterfaust (2014)

    The Cosmic Dead – Easterfaust: Part I

    The Cosmic Dead – Easterfaust: Part II

    Země trilobitem


    Už na obalu své desky Psychonaut skotští jezdci vesmírné apokalypsy The Cosmic Dead názorně předvedli, jak si zhruba představují kombinaci přirozené smrti tváří v tvář galaktickému absolutnu. Zatímco ale tehdy byl ve hře kostlivec uvnitř skafandru s hororovou typogfrafií navrch, v případě desky Easterfaust jde vizuál amerického kolážisty Bryana Olsona tou méně doslovnou cestou. Olson běžně ladně rozvíjí odkaz té kontrolovanější vlny surrealismu, pravidelně propojuje motivy reálných poznatků o vesmíru s přírodními elementy i absolutním neznámem, jak vesmírným, tak pozemským. V případě bouřlivého Easterfausta jako pozadí bere fotografii kosmu z bezedného archivu NASA, doprostřed galaxie pak staví něco jako fosilní krabici, do níž pomalu, ale jistě vsunuje i planetu Zemi. Pravděpodobný zánik tu neznázorňuje morbidní a popravdě vyčerpaný motiv lebky ve skafandru, ale vtipná a řemeslně precizní minimalistická zkratka, která se dá interpretovat třeba tak, že Země už stejně patří do archeologické bedny mezi ostatní vykopávky a vzácné zkameněliny. Ať už vám myšlenka obalu přijde obdobně přesná, anebo v ní spatřujete silnější existencionalismus nebo abstrakci, v rámci Olsenových proudů vědomí jde o nejstřídmější a zároveň nejpůsobivější pojetí vesmíru. Navíc velmi přirozeně souzní s hudebním obsahem téhle stratosférické kytarovky z Glasgow.

     
     

    8

    art

    6

  •  

    6

    Muse
    The Resistance (2009)

    Horizont události


    Galaktickou produkci Muse můžete buď naplno zbožňovat, nebo naplno nenávidět, pokud ale patříte mezi fanoušky vědy, minimálně byste ji měli respektovat. Alespoň tedy co se estetické stránky celé řady výstupů tohoto cirkusu týče. Jejich nabubřelá deska The Resistance je jako pozvolný velký třesk rámovaný třináctiminutovou symfonií Exogenesis, která je dle slov zpěváka Bellamyho příběhem o naději upínající se na skupinu astronautů, jež má nevyhnutelný zánik lidstva překonat objevem nové obyvatelné planety. Samotná pointa desky nakonec dle jeho slov pro Guardian tkví v tom, že život a smrt na Zemi jako jedna velká zacyklená smyčka platí pro její obyvatele i pro planetu samu. To, že všechny cesty nakonec vedou zpět na naši Bleděmodrou tečku, ostatně vyjadřuje právě i obal alba. Čtrnáctileté grafické studio
    La Boca tu pracuje s vtahujícím efektem třetího rozměru, kdy je lidská postava, stejně jako uživatel desky, skrze barvitý mozaikovitý kaleidoskop pozvolna přenášena přímo k Zemi. Dost možná titěrný člověk versus sofistikovaný mimozemský transport anebo také čistě „jen“ pozemšťan na cestě domů, obklopen rozmanitostí nekonečného kosmu. Zajímavé je, že kreativci z La Boca pro limitovanou edici alba na vinylu sáhli po upgradované verzi obrazu, kdy jednotlivé panely mozaiky nahrazují (ne)reálnými vesmírnými tělesy. To vše samozřejmě stále v jednoduše rozpoznatelném stylu londýnského studia, které image buduje na věčnosti artdeca – tedy na výrazné jednoduché geometrii, poutavém barevném sladění, padnoucí typografii a celkové ladnosti a eleganci všech tvarů a motivů (jako opravdové lahůdky berte jejich plakáty k černobílým klasikám Orsona Wellese). Design pátého egocentrického alba britských megalomanů je jasným důkazem, že pečlivé a řemeslně vybroušené pěstování retrománie může být (i) cestou k nadčasovým kusům. Stvrzením tvrzení je první místo v Best Art Vinyl Prize před sedmi lety.

    Muse – Exogenesis: Symphony – Part I

    Muse – Exogenesis: Symphony – Part II

    Muse – Exogenesis: Symphony – Part III

     
     
     

    8

    art

    7

  •  

    7

    Magnetik
    Wells (2007)

    Magnetik – The Exodus from London

    Orson Welles – The War of the Worlds (kompletní rozhlasová inscenace)

    Blízká setkání třetího druhu


    Na závěr jeden výtečný český zástupce. Elektronické duo Magnetik ve složení Moimir Papalescu & Peter Van Kerbetz před devíti lety přichází s autorským sound­trackem k odvěké ikoně poctivé sci-fi literatury, Válce světů britského spisovatele H. G. Wellse. Tvůrčí tandem je ve své době otrávený a zklamaný ze Spielbergovy akční adaptace, která brutální mimozemskou invazi zasazuje do současnosti, a touží se tak aspoň sonicky vrátit zpět do doby vzniku klasického románu. Tedy do roku 1898, kdy Britské impérium těžce oddychuje v závěru své překotné viktoriánské epochy a mladý Herbert George Wells si dennodenně projíždí industriální Londýn okrsek po okrsku, aby podrobně věděl, jak a kde má metropoli ve svém textu nechat zmasakrovat „svými“ Marťany. Papalescu zná knihu, která je tak dodnes strhujícím popisem obří a razantní invaze i detailním průvodcem soudobým Londýnem, nazpaměť, a proto výslednou hudební koláž vytváří na základě velmi konkrétních obrazů, které se mu vynořují v hlavě. V samém úvodu imaginárního soundtracku promlouvá herec Radovan Lukavský, hvězda z nadčasové československé sci-fi Ikarie XB 1, zneklidňující titulní stranu obalu desky, které dominují obrysy mimozemského zla, jež nikdy nespatříme zcela úplně, nakonec zase formuje kombinace fotografie Václava Jiráska spolu s grafikou Petra Krejzka. Mnohovrstevnatou a neprávem pozapomenutou nahrávku je třeba si připomenout i díky finálním slovům Moimira Papalescu o smyslu románu samého: „Už úvodní slova knihy jsou prorocká. Znázorňují člověka jako pyšného a samolibého tvora, který se pasoval na vládce přírody a myslel si, že nad něj není. A to se mu nakonec vymstí, lidská rasa je málem vyhubena. Zároveň však tento příběh přináší rozhřešení, lidstvu přichází pomoc v podobě nicotné bakterie a celá teorie lidské nadřazenosti se náhle stává naprosto bezvýznamnou a směšnou. Právě tím je tohle Wellsovo dílo geniální a platné pro jakoukoli epochu.“ Nezbývá tak nic než popřát, aby nakonec k realizaci dospěl i další z Papalescových vysněných projektů – soundtrack k Marťanské kronice Raye Bradburyho.

     
     

    8

    art

    8

 
×
Čtete:
2016/8
7 nej kosmických obalů

Průvodce

Hard Rock Cafe

Elvisovy černé šaty

Rozhovor

Fat White Family

KAŽDÝ V SOBĚ MÁ KOUSEK HITLERA

Songstory

Xavier Baumaxa

Nazijazz

Enface

Teepee

NECHÁVÁME SE UNÉST

TOP

Barbra Streisand

Vysmívaná i inspirující

Kvíz

Headliner test

Heavy

Natvrdo

Hip Hop

Elementy ulice

Folk

Bez cancáku

Indie

Ty kytary!

Jazz a blues

Bluesbar

Alternativa

Kroky podzem

EDM

MDMA

Mluvené slovo

Vyprávěj

Recenze měsíce

Biffy Clyro

Ellipsis

Recenze měsíce

Prago Union

Smrt Žije

Recenze

Recenze

Duel

Blink-182

California

Recenze

SMS recenze

Naživo

Black Sabbath

V posledním tažení

Naživo

Iron Maiden

Chtělo to jen lepší zvuk

Naživo

Headliner pontony

Kotel i piánko

Naživo

Rodriquez

Nostalgie, pokora i rozpačitost

Naživo

Fingers Up

Naživo

Tyler The Creator

Když je rap víc punk

Naživo

Rihanna

Jak odzpívat koncert zadkem

Naživo

The Dead Daisies

Rockový večer v nóbl prostředí

Naživo

Republic of Two

Melancholie mezi stromy

Kalendárium

Památné dny

Tipy

Kam vyrazit?

Festivaly 2016 úvod

Festivaly 2016

Festivaly 2016

Festivaly 2016

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.