Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Editorial

Editorial

Novinky

Novinky

Ve studiu

David Koller

Mucha i Hentai to vzali po svém

Headparáda

Headparáda

Zaostřeno

Čistý festival

Buskingem k recyklaci

Zaostřeno

Die Antwoord

Šílenství pokračuje

Ve studiu

5 otázek pro … Lazer Viking

Můj soundtrack

Jana Kománková

Devadesátkovej spirit byl nejvíc

Zaostřeno

Vypsaná fixa

Tlít se bude na Střeláku

Čerstvé (z)boží

Pandoo

Žádné druhé housle

Očima

Festivaly pod obraz

Zaostřeno

Brutal Assault- ekofestival

Headliner

Skrillex

Šťastlivec

Rozhovor

Foals

Na vrcholu pyramidy

TOP

Nudapláž aneb 10 nahatých obalů

Rozhovor

Moimir Papalescu

Robot s duší

Téma

Rock proti rasismu

Kladivem na nácky

  • text Ondřej Horák

    foto Profimedia

    Rock proti rasismu

    Kladivem na nácky

    40. výročí vzniku hudebního hnutí, které semklo mladé v boji proti rasismu.

     

    12

     

    Téma

    1

  • Před čtyřiceti lety probublala zespoda britské společnosti iniciativa, která pomocí hudby zastavila rasismus rozpínající se společností. Příběh hnutí Rock Against Racism má nečekané antihrdiny a hrdiny. Nejvýraznějšími jsou Eric Clapton a David Bowie, proti nimž stály statisíce lidí, kterým se nelíbilo jejich koketování s rasismem. RAR bylo zároveň inspirací pro projekty typu Live Aid. A poprvé položilo otázku: Může hudba opravdu změnit směřování historie?

     

    „V roce 1978 procházely rasové vztahy v Británii krizí. Národní fronta nabírala na síle a imigranti žili ve strachu z násilí,“ vzpomínal před osmi lety deník The Guardian na hudební festival pod širým nebem východního Londýna. Za účasti sta tisíc diváků a osmi kapel povolila v dubnu 1978 tětiva, kterou dva roky napínala iniciativa Rock proti rasismu (Rock Aganist Racism nebo RAR). Od vzniku výjimečného hnutí, které jazykem hudby pomohlo formovat tvář dnešní Velké Británie, právě uplynulo čtyřicet let.

    Ta slova popisující atmosféru každodennosti Británie na sklonku sedmdesátých let byla aktuální vždy. Nacionalisté se jen někdy bili do prsou více, jindy méně. A se stejnou intenzitou padaly rány i na všechny, kteří se jim z různých důvodů nelíbili.

    Dnes, po referendu, v němž se 17 000 000 z 63 000 000 obyvatel Velké Británie vyslovilo pro odchod ostrovního království z Evropské unie, jsou ty věty opět aktuální. Stačí vyměnit Národní frontu za BNP (British National Party), EDL (English Defence League), případně UKIP (United Kingdom Independence Party), letopočet 1978 za ten, který vidíte v kalendáři, a v ruce byste klidně mohli držet aktuální vydání The Evening Standart. Počet rasově motivovaných útoků, ať už verbálních, nebo fyzických, stoupl hned po vyhlášení výsledků o 57 % procent, a to mluvíme jen o těch nahlášených.

    Jisté stránky kolektivní mysli jsou očividně neměnné. Citovaný text ale pokračuje slovy, k nimž se paralela dneška hledá jen těžko. „Ten rok ale viděl také vzestup kampaně

     
     

    12

    Téma

    2

  •  

    Kampaň Rock proti rasismu se nesoustředila pouze na živé koncerty. Vinyl největších hitů vyšel v Británii, Finsku, Švédsku, Portugalsku a na Novém Zélandu v roce 1980.

    usilující o zastavení přílivu nenávisti skrze hudbu,“ psal The Guardian a tou kampaní myslel právě RAR. Hnutí, které spontánně reagovalo na dění ve společnosti, jejíž kormidlo se začalo stáčet až nebezpečně napravo.


    Rasismus na denním pořádku

    Británie poloviny 70. let se velmi lišila od Británie dneška. „Rasistický jazyk byl akceptován jako součást každodenního slovníku, fanatičtí baviči a nelichotivé stereotypy etnických minorit byly v televizi normou,“ píše fotograf Jim Aidow v předmluvě katalogu výstavy fotografií Rock against racism: When Black and White United svého kolegy Syda Sheldona. Aidow připomíná, že dokonce i „alternativní a otevřené“ hudební festivaly

    byly svědky neskrývaného rasismu. Jamajské trio The Mighty Diamonds bylo na festivalu v Readingu v roce 1976 zavaleno lahvemi a vypískáno z pódia.

    Co se tehdy dělo? Poprvé od skončení druhé světové války začala životní úroveň Britů klesat, ekonomika stagnovala a do ulic vyrazily velkohubé strany bránící tradiční hodnoty a tradičně nabízely jednoduchá řešení složitých problémů. Tou nejhlasitější a nejúspěšnější byla Národní fronta (National Front, NF), jejíž stanovy dodnes umožňují členství pouze bělochům. NF bojuje za „hodnoty bílé rodiny“, které chce uchovat pomocí slavných Čtrnácti slov bílé nadřazenosti. Věta, na kterou se neonacisté odkazují číslem 14, se dá přeložit jako: „Musíme zabezpečit existenci našeho národa pro budoucnost bílých dětí.“

     
     

    12

    Téma

    3

  •  

    Bylo to neuvěřitelné. Clapton tam prostě stál a byl otevřeně urážlivý a rasistický

     

    koncertu. „Vůbec jsem nechápal, proč se takhle chová člověk, který hraje černou hudbu,“ dodává Philips.

    Eric Clapton to na pódiu slušně rozjel a tentokrát nemyslíme nadlidská rock’n’bluesová sóla. Zmatenému davu sdělil, že „Anglie je přelidněná“ a je nutné zabránit tomu, aby se „proměnila v černou kolonii“. Člověk, který se proslavil a zbohatl hraním černošské hudby mimo jiné přítomným sdělil, že by Británie měla „všechny cizáky poslat zpátky, poslat zpátky všechny černý huby a všechny čmoudy“. Jeho vzor Jimi Hendrix byl tou dobou už léta po smrti.


    Vidím řeky zpěněné krví

    Ve vzpomínkách na ten koncert se úplně zapomnělo na hudbu a vystoupení se do historie zapsalo jako večer, kdy Eric Clapton prohlásil, že „Enoch měl pravdu“. Enoch Powell (1912–1998) seděl v britském parlamentu za Konzervativní stranu v letech 1950 až 1971, tři roky byl ministrem zdravotnictví. Proslavil ho ale ostrý proslov z roku 1968, který svět zná pod názvem Řeky plné krve (Rivers of Blood speech). „Pohled do budoucnosti mě naplňuje zlou předtuchou. Zdá se mi, že jako onen Říman vidím řeku Tiberu zpěněnou krví,“ kritizoval příchod imigrantů z Commonwealthu a navrhované antidiskriminační zákony odkazem na Vergilia.

    Za normálních okolností by se dala Claptonova opilá prostořekost přejít mávnutím ruky, poslechem několika kytarových sól, případně vyřazením několika vinylů ze

    Pamětníci vzpomínají, že Clapton, očividně intoxikován, mezi písněmi promlouval k lidu způsobem, jenž by u muzikanta, který coververzí písně I Shot the Sheriff proslavil reggae po celém světě, předpokládal málokdo. „Nemyslím si, že řekl negři. Řekl černý huby. A rozhodně řekl: keep britain white. Publikum vůbec nereagovalo, ale když dohrál další píseň, řekl to znovu. Bylo to neuvěřitelné. Prostě tam stál a byl otevřeně urážlivý a rasistický,“ popisuje Caryl Philips v knize When the Music Stopped: The Story of Political Pop (1989) své zmatení při návštěvě

    Pošlete černý huby zpět!

    Přesto, čtrnáct slov je pro volební slogan příliš. A městy, jimiž nacionalisté pochodovali, se tak neslo heslo: Keep Britain White! – Nechte Británii bílou! A tady se už dostáváme k hudbě. Stejná slova totiž opakovaně zněla i z pódia birminghamského sálu Odeon, když tam 5. srpna 1976 vystupoval Eric Clapton. Pan Slowhand se tehdy nechtěně stal klíčovou postavou v příběhu Rocku proti rasismu.

     
     

    12

    Téma

    4

  •  

    Headlinery londýského karnevalu proti rasismu byly nakonec The Clash. Jejich jméno se na plakátech neobjevilo, protože se organizátorům ozvali jen dva týdny před koncertem. Pár měsíců na to vydali druhé album Give 'Em Enough Rope.

    sbírky. Jenže Velkou Británii tehdy prostupovala velmi zvláštní atmosféra. Národní fronta sílila a například v Blackurnu získala v jarních volbách 1976 čtyřicet procent hlasů. A k tomu se přidal David Bowie. Svou tehdy novou identitu Thin White Duke představil jako „árijského super člověka bez emocí“, načež se nechal na nádraží Victoria vyfotit, jak fanoušky zdraví zdviženou pravicí. Později popřel, že by hajloval, nicméně v rozhovoru pro Playboy řekl, že hluboce věří ve fašismus a Adofla Hitlera označil za první rockovou hvězdu. „Británie je

    připravena na fašistického vůdce,“ dodal. A aby toho nebylo málo, po Londýně běhal Sid Vicious s hákovým křížem na triku.


    Kdo zastřelil šerifa!?

    Claptonovo ublížené moralizování působilo jako roznětka. „Do srpna 1976 to byla jen myšlenka,“ vzpomíná Roger Huddle, jeden ze zakladatelů RAR, pro měsíčník Socialist Review. Huddle byl spolu s fotografem Redem Saundersem veteránem politicky

     
     

    12

    Téma

    5

  •  

    Británie je připravena na fašistického vůdce.

    – David Bowie

     
     
     

    Eric Clapton – I Shot the Sheriff

     
     
     
     

    která k sobě táhne především mladší ročníky. Když řekneme, že je to ráj hipsterů, nebudeme daleko od pravdy. Tehdy to ale byla dělnická čtvrť a bašta Národní fronty, takže koncert bluesové zpěvačky a básnířky Carol Grimesové v pubu Princess Alice mohl přilákat nezdravou dávku pozornosti. „Měli jsme přátele mezi dělníky z doků, kteří se po Powellově proslovu stali antifašisty,“ vzpomíná Huddle. Tehdy se začala rodit jednota, která je pro RAR kruciální.


    Když děcka drží pospolu

    Hudebníci přispěli písněmi, aktivisté organizačními schopnostmi, dělníci opulentními lokty a diváci přítomnou sounáležitostí. Iniciativa RAR poskytla lidem rozdílných profesí, různého vzdělání, původu i barvy kůže prostor, v němž se mohli potkávat, poznávat se, diskutovat a semknout se. Koncerty navštěvovali muži, ženy, děti, černí, bílí, Asiati, gayové, lesby, lidé. Věděli, že se musí starat

    Původně zamýšleli pouze jeden koncert, který by se v reakci na zvedající se vlnu rasové nenávisti jmenoval Rock Against Racism. Jenže události v Birminghamu změnily jejich plány i ambice. „Ale no tak, Ericu… přiznej to. Polovina tvojí hudby je černá. Jsi největší kolonizátor rocku… Chceme zorganizovat hnutí proti rasismu, který tráví hudbu jako jed… žádáme všechny o podporu Rocku proti rasismu. P.S. Kdo že to zastřelil šerifa, Ericu? Buď si sakra jistej‘, že tys to nebyl!“ stálo v otevřeném dopise, který otiskl NME a další média. Pod stručný text připojili podpisy a adresu pro ty, kteří by se chtěli zapojit. Během dvou týdnů přišlo na šest stovek dopisů, hudební scéna vyhlásila rasismu válku.

    První koncert RAR se uskutečnil tři měsíce nato, v listopadu 1976. Dnes je východní Londýn atraktivní multikulturní čtvrť,

    kulturních přemetů 60. let, které daly občanské angažovanosti nový význam. Pamatovali válku ve Vietnamu, hnutí hippies, léto lásky, knihy Alana Ginsberga i emancipaci černošského obyvatelstva. Mimo to žili hudbou a náruživě poslouchali Dylana, Otise Reddinga, Marvina Gaye nebo Arethu Franklin.

     
     

    12

    Téma

    6

  •  

    Chtěli jsme udělat něco jako Woodstock. Postavit velké pódium a uspořádat koncert pod širým nebem

     
     

    Národní fronta v srpnu 1977 pochodovala londýnským Lewishamem, proti pěti tisícům nacionalistů se postavil přibližně stejný počet demonstrantů, ty odpoledne podpořili ještě obyvatelé čtvrti. Antifašistům se podařilo krátce prorazit policejní bariéry, napadnout konec průvodu a oddělit ho od zbytku. Ukořištěné vlajky NF byly spáleny. Průvod byl průběžně napadán cihlami, dýmovnicemi, lahvemi a větvemi. Policie nakonec musela příznivce NF navést do připravených autobusů a odvést do bezpečí.

    volali, že by se chtěli připojit k nejbližší buňce RAR,“ vzpomínal Syd Saunders. „Zeptali jsme se jich, odkud jsou. Oni řekli například Lowestoft a my na to: Právě jste se stali pobočkou RAR v Lowesoftu. Pak jsme jim poslali balík s plackama, instrukcemi k výrobě bannerů a bylo to.“ Brzy založili i tištěný fanzin jménem Temporary Hoarding. „Chceme rebelskou hudbu, hudbu z ulice, hudbu, která láme strach lidí k ostatním. Hudbu krize. Hudbu dneška. Hudbu, která ví, kdo je opravdový nepřítel. Rock proti rasismu. Miluj hudbu, nenáviď rasismus,“ stálo v manifestu prvního čísla.

    Po úspěchu antirasistického hnutí v Bitvě o Lewisham, kdy se v srpnu 1977 aktivistům a místním podařilo zablokovat a vyhnat průchod pěti tisíc stoupenců Národní fronty ze

    Myšlenka hudby proti rasismu se šířila celým královstvím. „Pamatuji si, jak nám lidé

    sami o sebe, a protože každý RAR koncert doprovázely výhrůžky nacionalistů, na místě bylo potřeba lidí co nejvíc. Nikdy nebylo jisté, zdali se doopravdy neobjeví.

     
     

    12

    Téma

    7

  •  

    The Who nám půjčili celou zvukovou aparaturu. A když jsme pár týdnů před akcí všude rozlepili plakáty, ozvali se The Clash, že by chtěli zahrát…

     
     
     

    Sham 69 – If the Kids Are United

     
     
     
     

    Sedm kilometrů svobody

    „Postupně jsme se dostali k lidem, kteří znali snad všechny z hudebního byznysu a nebyl pro ně problém nám ulít nějakou tu laskavost. Například The Who nám půjčili celou zvukovou aparaturu. A když jsme pár týdnů před akcí všude rozlepili plakáty, ozvali se The Clash, že by chtěli zahrát,“ vzpomíná Sheldon na měsíc euforie.

    Chtělo by se říct, že 30. duben 1978 byl dnem D, ve skutečnosti byl ale dnem RAR. Od rána se do Londýna sjížděly autobusy z celé země, studentské unie do metropole vypravovaly vlaky zdarma. „Představte si vlak narvaný kámošema a neuvěřitelnými typy. Bylo tam pankáči, hipíci, mods, teds a skinheadi, samozřejmě ne ti rasističtí. Z přenosného magneťáku řvala ta nejnovější hudba, všichni popíjeli lágr a kolovaly jointy. Panovala tam naprosto elektrizující atmosféra. Jako individuality jsme se stali součástí něčeho obrovského,“ vzpomíná tehdy šestnáctiletý Jock Daniels na cestu do hlavního

    „Mysleli si, že jsme se zbláznili. Říkali, že nikdo nebude pochodovat městem sedm kilometrů,“ vzpomíná Sheldon na reakci Anti-Nazi League (ANL), s nimiž pro uspořádání velkolepé oslavy antirasismu spojili síly. „Žili v trochu jiném světě než my. Co se týče politiky, byli dost ortodoxní,“ popisuje Sheldon organizaci, založenou po úspěchu v Lewishamu z iniciativy silně levicové Socialist Workers Party. Díky napojení na politiku ANL disponovali lepšími kontakty, financemi, a tedy i možnostmi.

    čtvrti se silnou černošskou komunitou, Syd Sheldon a zbytek RAR popustili uzdu fantazii. „Chtěli jsme udělat něco jako Woodstock. Postavit velké pódium a uspořádat koncert pod širým nebem,“ vzpomíná Sheldon. A tím to nekončilo. Celý happening měl začít na Trafalgar Square a skončit ve Victoria parku.

     
     

    12

    Téma

    8

  •  

    Aktivity Rock Against Racism a Anti-Nazi League s koncem 70. let neutichly. V reakci na popularitu nacionalistických partají typu BNP k 30. výročí opět zopakovali antirasistický karneval. Ve Victoria Parku po třiceti letech opět vystoupil Paul Simonon, tentokrát po boku Damona Albarna v projektu The Good, The Bad and The Queen. Na akci Love Music Hate Racism přišlo na 70 000 lidí.

    města a propojení jindy ne moc kompaktních subkultur.

    Když dorazili do Londýna, náměstí Trafalgar hýřilo barvami. Vládly mu červenožluté transparenty ANL a vlajky RAR ve fialové a černé. Diverzitu davu ilustrovaly ručně psané ban­nery typu „homosexuální židovský socialista hledá lepší svět“, což byla provokace konzervativních nacionalistů stejně jako hrdé sebeurčení. Kolem desáté se desetitisícový dav pomalu rozpohyboval a spolu s ním se rozjelo dvanáct nákladních vozů s převážně

    karibskými muzikanty na korbách. Jeden vezl obří papírové karikatury vůdců NF a Adolfa Hitlera, v čele průvodu hrála reggae kapela Misty in Roots. Překvapení organizátoři brzy zjistili, že uspořádali největší antifašistickou demonstraci poválečné Británie.

    Po půl druhé se ten den poprvé rozestoupily mraky a vysvitlo slunce. Velké pódium vévodící Victoria parku právě otevřeli punkoví X-Ray Spex, které sledovalo pár stovek lidí. Když kapela nakousla druhý kus, na západě se objevilo čelo průvodu. Trvalo hodiny, než

     
     

    12

    Téma

    9

  •  
     

    Dokument o vzestupu rasismu a Národní fronty v 70. letech s raritními záběry festivalu Rock Against Racism.

    Who Shot the Sheriff? (2010)

     
     
     
     

    se do parku vměstnal celý, a do toho všude stavěly autobusy, z nichž vystupovali pankáči posetí spínacími špendlíky, aby se připojili k hippies, farářům, odborářům a dalším charakterům té doby. Během odpoledne zahrály Steel Pulse, The Ruts, Sham 69, Generation X a kapela Toma Robinsona. Na velké finále se ale ještě čekalo.

    „The Clash byli ten večer magičtí, přestože jejich management byl dost nepříjemný. I když jsme pódium nepostavili my, nechtěli na něj pustit žádné fotografy,“ vzpomíná Syd Sheldon, který tehdy pořídil jeden ze svých nejikoničtějších záběrů. Paul Simonon na něm stojí rozkročený čelem k nekončícímu bouřícímu davu. „Sto tisíc lidí skákalo nahoru a dolů. To vzrušení bylo fantastické,“ líčí Sheldon a není sám, kdo pocítil magii. „Byl to neuvěřitelně emocionální moment, poprvé v životě jsem se cítila

    obklopena lidmi, kteří stáli na mé straně. Tehdy jsem poprvé měla pocit, že se něco v Británii navždy změnilo,“ vzpomíná pro The Guardian Gurinder Chadha, která tehdy rodičům řekla, že jede na nákupy do Croydonu, ale její kroky vedly do Hackney.


    Byl to jen začátek

    Týden nato se konaly komunální volby a Národní frontě se nepodařilo získat žádné křeslo. Koncert v Hackney byl dříve nepředstavitelným vrcholem kampaně, a přesto jen začátkem. Na druhém karnevalu v jižním Londýně zahráli Stiff Little Fingers, Aswad a Elvis Costello, v létě dorazilo na RAR festival v Manchesteru čtyřicet tisíc lidí. Do konce roku 1978 se pod hlavičkou RAR uskutečnilo na tři sta klubových koncertů a pět velkých festivalů. Následující rok vyrazilo čtyřicet kapel na celostátní turné jménem Militant Entertainment s třiadvaceti zastávkami a 3200 kilometry v pneumatikách.

    Paradoxně není moc důležité, nakolik byl rasismus od zmiňovaných celebrit míněn vážně. Dá se předpokládat, že Bowie se nechal unést uměleckou stylizací, navíc z nahrávání tehdejších desek si díky drogám podle vlastních slov zbla pamatoval. Sid Vicious nosil hákový kříž, aby všechny nasral, a přestože se Sex Pistols do RAR nikdy oficiálně nezapojili, Johnny Rotten se na adresu NF vyjadřoval jasně: „Pohrdám jimi. Nikdo nemá právo nikomu říkat, že by tu neměl žít kvůli barvě kůže nebo náboženství. Jak může někdo volit něco tak příšerně nehumánního?“ ptal se v jednom rozhovoru.

     
     

    12

    Téma

    10

  •  

    Padaly rány a tekla krev. Kytarista Lynval Golding byl pobodán a útok přežil se štěstím

     
     
     

    The Selecter – Ghost Town (1981)

     
     
     
     

    Eric Clapton se svá slova snažil obhájit. V rozhovoru pro Uncut v roce 2004 řekl, že Enoch Powell byl „neskutečně statečný“ a Británii vytýkal, že v 60. letech zvala levnou pracovní sílu a následně ji zavírala do ghett. „Je nemožné, abych byl rasista, nedávalo by to žádný smysl,“ řekl ten samý rok. Ve výsledku je jedno, jestli rasistou je, nebo není. Důležité je, co jeho slova odstartovala.


    Antifašismus

    jako mainstream

    Karneval v Hackney a další koncerty RAR byly tou sebevědomou demonstrací síly a oslavou jednoty, která proměnila život statisícům dospívajících. O porážce rasismu přesto mluvit nelze, protože lidská hloupost se porazit nedá. Lze ji jen utlumit. Nezaměstnanost se během vlády Margaret Thacherové, přesněji mezi lety 1979 a 1986, více než zdvojnásobila a Národní fronta se stále snažila získat politickou moc. Zavřené průmyslové oblasti, zrušené kluby a vylidněné čtvrti připomínaly města duchů. V přímé

    The Specials, kteří hnutí černé a bílé vedli, čelili spolu s fanoušky na koncertech pravidelným útokům a organizátoři ze strachu koncerty občas rušili. Padaly rány a tekla krev. Kytarista Lynval Golding byl pobodán a útok přežil se štěstím. To už neměli

    Černobílý design desek, černobílé obleky, černí a bílí muzikanti na pódiu, syrové texty a hybridní povaha hudby, která mísila houpavý rytmus starého ska a reggae s přímočarostí a energií doznívajícího punku. 2tone dovedl rasovou jednotu k dokonalosti míšením zdánlivě odlišných vlivů. Přes elektrizující euforii, která koncerty RAR doprovázela, ale nelze opomenout odvrácenou stranu boje. Ponížení nacionalistů v Lewishamu, Hackney a dalších místech vůbec neznamenalo, že by už nebyli nebezpeční. Spíše naopak. Všechny kapely, které se veřejně profilovaly jako protirasistické, byly vystaveny hrozbě reálného násilí.

    reakci na aktivity RAR a ANL a sociální situaci vznikl v Coventry žánr 2tone, který se brzy proměnil v mezinárodní hnutí a jednu z nejvýraznějších britských subkultur.

     
     

    12

    Téma

    11

  • doktor a student asijského původu, kteří tehdy v Coventry útokům nožem podlehli. Vystupovat coby angažovaná kapela v Británii na přelomu 70. a 80. let s sebou neslo trochu jiná rizika, než je tomu dnes. Nešlo přitom o žádné potyčky mezi subkulturami undergroundu. 2tonové kapely běžně vystupovaly v televizi, jejich singly hrály z celostátních rádií a pravidelně atakovaly první místa hitparád. Antifašismus byl součástí mainstreamu.


    Hudba zachránila mou duši

    Mnoho dospívajících fascinovala hrdá symbolika, přímá gesta a srozumitelný jazyk Národní fronty. Až kapely jako The Clash nebo The Specials zachránily jejich duše. Tohle není romantizovaná představa o britské angažované hudbě 70. let, ale přepis konkrétních vzpomínek tehdejší generace dospívajících. Byla to násilná doba a právě všudypřítomné násilí přesvědčilo mnoho z nich, aby se postavili proti rasismu a sympatizanty skupin typu Národní fronty vytlačili na okraj společnosti. Navíc, bez RAR by možná nikdy nevznikly projekty typu Live AID.

    Z české perspektivy se RAR může zdát jako další z velmi britských záležitostí, které mimo ostrovy budí jen málo pozornosti. Jenže poselství a hudba RAR pronikly daleko za kanál La Manche. „Milovali jsme The Specials, ale se sílícím rasismem proti Maorům a Polynésanům se hudbou s velkým H pro Nový Zéland stalo reggae,“ připomíná jeden z pamětníků. V roce 1981 na Novém Zélandu propukly masové protesty proti turné jihoafrického rugbyového týmu Springbooks.

    Sportovcům otevřeně rasistického apartheidu se postavily miliony lidí a velkou inspirací jim byla právě úspěšná britská kampaň. Dlouho předtím, než kdokoli tušil, co je to internet.


    Lovit nácky místo pokémonů

    Někteří ústup nacionalistů přičítají Margaret Thatcherové, která měla slovy o „zaplavení Británie lidmi jiné kultury“ přetáhnout Národní frontě voliče. „Pravda je ale taková, že RAR a ANL Národní frontu naprosto zdiskreditovali. Národní fronta před nástupem RAR pořádala zastrašující pochody skrz čtvrti s přistěhovaleckými komunitami, když ale RAR jednou ukázali, že dokážou do ulic dostat tisíce lidí jako opozici, byli nuceni se stáhnout,“ říká Ian Goodyer, autor knihy Hudba krize. „Já naši snahu nechci v žádném případě přeceňovat. Ale je mi zle z toho, jak se podceňuje,“ reaguje Roger Huddle.

    Přestože iniciátoři RAR byly fanoušci především soulu, hudební trendy provázaly kampaň se ska, reggae a nastupujícím punk rockem. Jeho úspěch byl přímo závislý na čerstvé a přitažlivé hudbě. Bylo to hnutí pro mladé, kteří prahli po nové muzice. A těmi mladými máme na mysli čtrnáctileté nebo ještě mladší děti. Pokud je dnes cool sledovat youtubery, jak hrají počítačové hry, pak vyběhnout ven a s mobilním telefonem lovit pokémony, na sklonku 70. let bylo podobně trendy chodit na antirasistické koncerty a lovit neonacisty. Nebo se jim alespoň aktivně bránit. Rock proti rasismu radikalizoval celou jednu generaci, která na vlastní kůži zažila, že hudba dokáže mnohem více než jen bavit.

     
     

    12

    Téma

    12

 
×
Čtete:
2016/8
Rock proti rasismu: Kladivem na nácky

TOP

11 trestanců Aneb z výsluní do chládku

Speciál

Festivaly

Na vlastní kůži

Zápisky

Rock For People

Mimo hlavní pódia

Rozhovor

Suuns

Nejlíp hrajeme po setmění

Rozhovor

Turbowolf

Bez špuntů na nás nechoďte

TOP

Pohoda

6 nálepek pro trenčínský fenomén

Pohled

Colours of Ostrava

Mezi osmi očima

5 minut s

Tame Impala

Na koncertě se chci nechat smést

Trip

Mighty Sounds

Kašlat na kapely

TOP

Srpnové hvězdy Aneb 7+1 festivalová ozdoba

Headliner

Stypka

Ten jeden co nejuchá

Story

Steven Tyler

Country je nový rock'n'roll

Hlášky

Steven Tyler

Sex je nejmocnější síla ve vesmíru

Téma

Vzestup a pád pop punku

Story

Blink-182

Jak přišla krize identity

Televize

Videorama

Rozhovor

Jake Bugg

Sám za sebe

Retro

Pezinok 1976 a 1977

Zapomenutá historie slovenského Woodstocku

Comeback

minus123minut

Na chvíli se sobě vzdálit

Insider

Jaroslav Beck

Další Hans Zimmer vzejde z videohry

Enface

Živé Kvety

Veselé písničky nám nejdou

Dotazník

Caravan Palace

Elektroswing přetrvá

Ženský element

Tarja

žhavé srdce ledové královny

Art

7 nej kosmických obalů

Průvodce

Hard Rock Cafe

Elvisovy černé šaty

Rozhovor

Fat White Family

KAŽDÝ V SOBĚ MÁ KOUSEK HITLERA

Songstory

Xavier Baumaxa

Nazijazz

Enface

Teepee

NECHÁVÁME SE UNÉST

TOP

Barbra Streisand

Vysmívaná i inspirující

Kvíz

Headliner test

Heavy

Natvrdo

Hip Hop

Elementy ulice

Folk

Bez cancáku

Indie

Ty kytary!

Jazz a blues

Bluesbar

Alternativa

Kroky podzem

EDM

MDMA

Mluvené slovo

Vyprávěj

Recenze měsíce

Biffy Clyro

Ellipsis

Recenze měsíce

Prago Union

Smrt Žije

Recenze

Recenze

Duel

Blink-182

California

Recenze

SMS recenze

Naživo

Black Sabbath

V posledním tažení

Naživo

Iron Maiden

Chtělo to jen lepší zvuk

Naživo

Headliner pontony

Kotel i piánko

Naživo

Rodriquez

Nostalgie, pokora i rozpačitost

Naživo

Fingers Up

Naživo

Tyler The Creator

Když je rap víc punk

Naživo

Rihanna

Jak odzpívat koncert zadkem

Naživo

The Dead Daisies

Rockový večer v nóbl prostředí

Naživo

Republic of Two

Melancholie mezi stromy

Kalendárium

Památné dny

Tipy

Kam vyrazit?

Festivaly 2016 úvod

Festivaly 2016

Festivaly 2016

Festivaly 2016

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.