-
text VOJTA TKÁČ
POHODA FESTIVAL
NÁLEPEK PRO TRENČÍNSKÝ FENOMÉN
Pohoda ctí své jméno už dvacet let. Vyprodaný jubilejní ročník na začátku července potvrdil, že trenčínský fenomén patří k nejkvalitnějším festivalům Evropy. Cítíte se na něm jako doma, všichni se na sebe usmívají, a i když třeba výjimečně nehraje nic zajímavého, stejně se bez problému zabavíte. Tohle je šest nálepek, které si od nás vysloužil letošní bohatý program.
Řekněme to na rovinu, všechny české i slovenské festivaly do programu rády zařazují něco zcela aktuálního. Stačí ale jen pár minut googlit a zjistíte, že stejného interpreta Pohoda přivezla už o dva tři roky dřív. Výčet mnoha současných ostrovních hvězd letos v Trenčíně vedl držitel Mercury Prize James Blake. Na Pohodu přijel představit čerstvé album The Colour in Anything, které mnozí kritizují za přehnaně dlouhou stopáž. „Upřímně řečeno, je to fakt dlouhá deska. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem si nebyl jistý, jestli ji vůbec dokončím. Zároveň jsem ale nastřádal velké množství hudby, které jsem prostě potřeboval vydat,“ řekl mi James na tiskové konferenci před svou show. K jeho velkým fanouškům patří třeba Kanye West a Madonna, nepřekvapilo tedy, že ho s otevřenou náručí a hlasitými ovacemi přivítali i návštěvníci Pohody. Poslední festivalový den se utopil v krásách downtempo beatů a něžné písničkářské melancholie. Ano, Pohoda měla další pomyslné prvenství.
Když už padlo slovo melancholie, tři dny v Trenčíně jí nabídly opravdu mnoho. Nic se však nemůže zdaleka rovnat hodině a čtvrt, kdy hlavní stage ovládli islandští Sigur Rós. Ano, plakalo se. A to i přes okolnost, že si deset tisíc fanoušků pod pódiem jen domýšlelo, o čem vlastně trojice muzikantů ve své mateřštině zpívá. Libozvučný skandinávský jazyk zněl v kombinaci s falsetem Jónsiho Birgissona zvukomalebně jako balzám na duši. Něžné post-rockové písně dotvářely výpravné projekce, které diváky přenesly do vesmíru i za krásami chladného Islandu. V opojení písní jako Starálfur se bohužel nedalo nevšimnout epického failu v podobě kompletního výpadku zvuku. Škoda, chyby se dějí. Frontman je ale jako nic vykompenzoval, když na svou kytaru začal hrát smyčcem.
Samozřejmě se jen nebrečelo... Některé koncerty letošní Pohody nabídly rock’n’roll se vším všudy. Například ostrovní indie srdcaři The Vaccines se postarali o jeden z největších kotlů, které kdy slovenský festival zažil. V předních řadách diváci kromě mosh pitu postavili lidskou pyramidu a lezli si vzájemně na ramena, až v jednu chvíli vznikla věž na sobě sedících tří těl. Čtveřice v čele s Justinem Hayward-Youngem reagovala bezstarostnou kytarovou náloží, která při zapadajícím sluníčku prostě fungovala. Nakažlivosti starších hitů jako If You Wanna a některých nových kousků v čele s 20/20 se nedalo ubránit. Zároveň šlo o vystoupení, kdy statická projekce sytě červené barvy trumfla jakékoli rušivé světelné efekty.
Naposlouchat si dopředu tvorbu vystupujících vlastně v případě Pohody nemá cenu. Vždy totiž objevíte něco nového, co vás osloví, nebo rovnou totálně sebere. Letos se tímhle překvapením pro mnohé stali ostrovní Eagulls. Menší venkovní Budiš Stage přilákala mnoho zvědavců i proto, že zní blonďatý frontman George Mitchell na první dojem jako Robert Smith z The Cure. Ano, tohle přirovnání už ho štve, ale je na místě. Jejich inteligentní sound zraje jako víno – s první deskou představili syrový undergroundový punkrock, kdežto na letošní novince jménem Ullages konečně našli sami sebe. Post-punková nahrávka s prvky goth rocku v záři slunce vynikala náramně a způsobovala přesně to, o čem pojednává song Euphoria. Stačí jen doufat, že Eagulls potká stejný osud jako před lety podobně začínající The Horrors.
Na Pohodě se dá i v pohodě zapařit. A to v mnoha podobách. Tak třeba s mladými hvězdami elektroniky jako Flying Lotus a Nina Kraviz, s ostřílenými matadory v čele s The Prodigy i trochu kýčovitým kabaretem jménem Parov Stelar. Všechny syntezátory ale strčila do kapsy dámská londýnská smečka Savages. Její špinavý post-punkový sound zajistil větší odvaz, než možná přítomní diváci čekali. Zpěvačka Jehnny Beth ve střevících na vysokém podpatku lozila až za diváky a s partou nabuzených chlápků v prvních řadách si hrála jak s loutkami. Trochu feministická, hodně přidrzlá a naprosto skvělá černočerná show. S novinkou Adore Life se Savages posunuly do nejvyšší ligy, i přesto by jim pro další koncert „u nás“ slušelo menší pódium než hlavní stage.
Pohoda Festival svůj line-up každoročně vyšperkuje hudebním velikánem, kterého musí nutně vidět starší i mladší návštěvnictvo. V minulosti šlo například o Lou Reeda, Patti Smith a Nicka Cavea. Letos tento post zastala o něco mladší, ale skoro stejně výjimečná PJ Harvey. Na pódiu vedla devět mužů, včetně Micka Harveyho, se kterým navzdory příjmení nemá žádný rodinný vztah. Na trenčínském letišti představila novou desku The Hope Six Demolition Project, plnou naděje i depresí. Stejné emoce vzbuzovalo celé vystoupení. Slzy, úsměv i čirý úžas nad sehraností desetičlenné formace. V některých momentech zpívali všichni najednou, jindy si PJ bohatě vystačila sama. Ze ztlumené instrumentální složky její vokál vynikal zcela přirozeně. Umělkyně každým coulem a malý úkaz hudební geniality, který Pohoda (většinou) nabízí. Na koncert PJ Harvey mimochodem můžete vyrazit už v říjnu do Fora Karlín.
1. NADČASOVOST
JAMES BLAKE
2. MELANCHOLIE
SIGUR RÓS
3. ROCK’N’ROLL
THE VACCINES
4. OBJEVOVÁNÍ
EAGULLS
5. ODVAZ
SAVAGES
6. GENIALITA
PJ HARVEY
1
1
top
Předchozí článek:
Turbowolf: Bez špuntů na nás nechoďte
Další článek:
Colours of Ostrava: Mezi osmi očima