text Antonín Kocábek

foto jan nožička

Visací zámek už řádí přes dvaatřicet let, a to neustále v původní a nezměněné sestavě, což je svého druhu rarita i ve světovém měřítku. Letos svévolně vyhlásil Punkové království. „Dolehla na nás realita,“ říká o novém albu frontman Honza „Hony“ Haubert.

S Honym si tykáme už dlouho. Definitivně by to asi muselo bývalo přijít, když jsem s ním a ostatními vysedával při vytváření biografie vydané ke třiceti letům kapely. Sešli jsme se nepřekvapivě v hospodě, jedné smíchovské, kterou doporučil baskytarista Savec. Kvalita pitiva a značka toho, co se čepuje, je totiž v podobných případech naprosto nezbytná.

Léta mě bavila formulace z Wikipedie, že Visací zámek je pevně rozkročený mezi vypjatým nihilismem a raným postmodernismem. Nová deska je ale místy vážně docela temná. Dolehla na vás realita?

Realita doléhá na každého, kdo je při

smyslech. Když jsem třeba psal Všechno je fajn, inspirovali mě Warsaw, tedy předchůdci Joy Division. Nedávno jsem si koupil jejich elpíčko a udělalo mi dobře, protože Joy Division jsem měl vždycky rád. Řekl jsem si, že trefit se do podobné nálady by pro mě nemělo být těžké. Líbil se mi ten protiklad stížností a hlavního sloganu.

Ten je míněn optimisticky, nebo sarkasticky?

Sarkasticky. Je dobrý si sám se sebou vyříkat, co člověku vadí. S tím, že prezident je alkáč, nic nenadělám, s tím, že nebude na důchody, asi také ne. Ale přežili to všichni, přežiju to také.

Třicet let si pořád vymýšlet ptákoviny pro novináře a slogany pro publikum je stále těžší

Fakt bys chtěl číst v bulváru „Visací zámek sní denně k snídani několik nemluvňat“?

Klidně. Nicméně jsem se chtěl dostat k tomu, že přišel náš nový manažer s nápadem, že bych měl být vyhlášen králem českého punku. Ptal jsem se na to spousty lidí a všichni mi říkali: „No jasně, kdo jinej?“. A Záviš mě tak už ostatně dávno tituloval. Tak jsem se manažera zeptal, co by to obnášelo za povinnosti. A bylo mi řečeno, že žádné, protože punk pravidla nezná a anarchie je na prvním místě. Tak jsem řekl: „No dobře.“. Pak jsem ale úkol dostal – napsat píseň, jak si to punkové království představuju. Škrábal jsem to celé prázdniny, rozeslal to všem z kapely a Savec byl první, kdo to zhudebnil. Chtěl jsem tím říct, že impulsy jsou dobré, obzvlášť, když je někdo líný.

Ano, pětiletku od minulé desky jste splnili.

Ještě mezitím vyšel komplet Sakumprásk. Ten se mi moc líbí, i po grafické stránce. A prvním deskám hodně pomohl remastering. Socialistické normy totiž způsobily, že to původně hrálo děsně potichu. Pak jsme natočili klip k písni Prezident a vlastně ještě vyšel i výběr Platinum Collection. A některé nové písničky jsme začali zkoušet už asi před dvěma lety. Čili nová řadovka vychází až po pěti letech, ale odpočívali jsme vlastně jen chvíli.

Proběhlo nějaké soustředění?

Měli jsme zamluvený klub v Kutné Hoře, kde jsme byli asi čtyřikrát na takových kratších, asi třídenních soustředěních. Klub byl

V titulní skladbě zas pějete sborem „My máme hlavy svý“. Vás snad někdo někam tlačí?

No ovšem! Tlačí na nás ze všech stran: banky, operátoři, masážní salóny, energetické firmy. Tobě furt někdo netelefonuje a nenabízí nesmysly? Ale jestli myslíš, zda někdo tlačí na naši kapelu, tak to ne, vůbec. My bychom možná i byli rádi, kdyby nás někdo někam tlačil. Vymýšlet si třicet let pořád ptákoviny pro novináře a slogany pro publikum je stále těžší. Vždycky jsem obdivoval západní manažery, jako byl Malcolm McLaren. Takoví u nás chybí.

Ano, verš „vládne nám ožralej strýc“ je výmluvný. To už ono dřívější „prezident je buzna“ nestačí?

Hehe. Trochu se mi výrok „vládne nám ožralej strýc“ vrátil, když jsme měli novoroční projev. Tam se totiž také cituje a Savec se přitom významně dívá na mě. Protože pro punkovou obec bych měl být tím vládcem já. Ale pak jsem si řekl, že to vlastně sedí.

výborný, byl v patře, takže se i dala otevřít okna, žádný vlhký sklep, bar neustále otevřený, prostě ideální podmínky. A vždycky, když jsme tam něco nazkoušeli, tak jsme ty písničky hned frkli do repertoáru a obehrávali je na koncertech. Na tom se nejlépe pozná, jak se povedly.

Dělali jste velkou čistku?

Z toho, co jsme zkoušeli, už ani ne. Ale předtím jsme měli z domova demáče, které jsme si posílali, a z toho leccos vypadlo. Já jsem nakonec pustil asi půlku z toho, co jsem měl připravené. Rozhodně jsme nebrali všechno.

Visací zámek má dost charakteristický sound, často se dá identifikovat ještě dříve, než začne zpěv. Měli jste ještě potřebu si u nové desky hrát se zvukem?

Zejména kytarista Michal Pixa experimentoval hojně, a to ještě dřív než ve studiu. V podstatě celý rok strávil tím, že hledal zvuk aparátu. Půjčoval si různé moduly a zesilovače, skoro každý koncert hrál na něco jiného. A zapojoval do toho i různé krabičky. Pro mě to bylo dost na nervy, protože zvukovky se protahovaly. Ale až na zvukovce si zjevně mohl dovolit to pořádně otavit. Samotné nahrávání v Hostivaři u Zdeňka Šikýře pak už naopak bylo hodně rychlé. Namastili

Největší krizi jsem měl okolo čtyřicítky. Najednou mi začalo být trapné lézt na pódium

jsme tam skoro všechno dohromady, zvlášť se nahrála jen nějaká sóla a zpěv.

Kdo z kapely si hrál na producenta?

Většinou se toho jako první ujal Michal. A pak nastalo korigování. Což probíhá tak, že se stahuje Michalova kytara, která původně dominuje. Cíle je dosaženo, když jsou slyšet i další nástroje.

Michal také přispěl jedním textem. To nebývá tak obvyklé.

Rezavý fáro. Já už na tu písničku text měl a přišel mi dobrý. Takže když jsem zjistil, že napsal další, tak jsem nebyl příliš nadšený. Ale melodie byla jeho, tak jsem se s tím smířil. Maličko jsem mu ho jen zušlechtil. Nakonec je to snad jediná opravdu veselá píseň na desce, takže OK.

Co vlastně podle tebe Visací zámek odlišuje od současné mladé generace kapel, kterým se většinou o pozici, jakou máte vy, Tři sestry nebo Plexis, může jen zdát?

Hlavně pověst, ta legenda. Mladé kapely prostě nehrají dost dlouho, nemají tolik věrných fanoušků. My jsme v posledním roce jezdili spíš s legendami, s Plexis a Vypsanou fixou. Z těch mladších kapel jsem poznal The Fialky. A docela mě bavil jejich přístup: měli vyloženě vytipovaná taková místa, kde se vyskytovala nějaká punková komunita. A moc je nezajímalo, jestli tam bude velký dav, ale spíš jestli tam bude právě nějaké takové hnízdo s konkrétními lidmi, se kterými se chtěli potkat a popít. Hrozně si třeba pochvalovali Opavu. A brali to jako výlety,

K posledním deskám vám vytvořili pánové z Punkfilmu zdařilé klipy. Budou dělat i další?

Natáčíme klip k písni Punkový království, tentokrát s jinou firmou. Ale Punkfilm nám vyrobil ten skvělý Novoroční projev, jak jsem ho zmiňoval. A věříme, že časem natočíme k nové desce ještě aspoň jeden klip.

nemají nějakou ambici být velkou profesionální kapelou.

Líbily se ti nějaké kapely z těch, se kterými jste hráli a které jsi předtím neznal?

Minulý rok se mi paradoxně nejvíc líbily ty, se kterými jsme nikdy nehráli. A to Třetí stupeň tortury a Vychcaný knedlíky.

S kým pojedete na šňůru tentokrát?

Turné k albu začne 6. března v Hořovicích a skončí 18. dubna v Pardubicích, celé to lze najít na www.visaci.cz. Pojedou s námi opět Plexis, občasná změna je možná, třeba v Šumperku budou Punk Floid. Samotný křest máme 26. března v Praze v Akropoli. Tam budeme nejspíš sami, v Akropoli se musí končit odporně brzy.

Na minulém albu byla skladba Padesát, která vznikla jako dárek kytaristovi Ivanu Rutovi. Teď už jste padesátníci všichni. Jak stárnou pankáči? Paříte ještě?

Občas samozřejmě jo, ale příležitosti ubývají. Když se po koncertě vracíme domů, tak můžu pít tak nejvýš já, protože ostatní se ještě někam dál přesouvají auty. A akcí, kdy někde spíme, zas není tolik. Obvykle pak ale tehdy chodíme spát až ráno. Takže zase tak jiné než dřív to dnes není.

Žádné vybouření a zmoudření?

Největší krizi jsem měl okolo čtyřicítky. Najednou mi začalo být trapné lézt na pódium, začal jsem si připadat starý, a přemýšlel jsem, jestli nezačít dělat něco jiného. Což mě naštěstí pak opustilo a teď už to neřeším. Řekl jsem si, že při stylu života, který vedu, je vlastně výborné, že jsem se padesátky dožil. Ale nemám pocit, že by tím, že jsme zestárli, nějak trpěly koncerty.

Chystáte se na model známý od bluesmanů, tedy „na pódiu až do důchodu“?

Jo, myslím, že nám to může vydržet.