text ŠÁRKA HELLEROVÁ

foto isifa

Matku dvou dětí, punku a módního impéria Vivienne Westwood trápí osud světa. S novináři dnes o divokých sedmdesátých letech, manželství s manažerem Sex Pistols Malcolmem McLarenem a vlastní umělecké tvorbě mluví výhradně s neskrývaným cílem přitáhnout pozornost k ekologickým a sociálním otázkám, ve kterých se angažuje.

V semdesátém roce otevřela Vivienne s McLarenem obchod s deskami na londýnské Kings Road. V té době už měla devětadvacetiletá bývalá učitelka, která se s rodiči do Londýna přistěhovala v sedmnácti letech, syna Josepha se svým prvním mužem. McLaren vytušil konec éry hippies a očekával návrat rock’n’rollu. Obchod nazvali nejprve Let it Rock a Westwood se začala věnovat tomu, co uměla od dětství. Šití. Místo módních přehlídek s každou novou kolekcí měnila název společného obchodu.

Butik jménem Sex

„A pak jsme udělali punk rock,“ zmínila na veřejné diskusi v Londýně návrhářská ikona

zásadní kulturní obrat tónem, jako by mluvila o tom, že si dala čaj. Obchod, který má dodnes pod názvem Worlds End, se v té době jmenoval Sex a spíš než butikem byl centrem kulturního dění.

„Malcom potom založil tu kapelu Sex Pistols, ale my jsme začali s něčím jiným. Nejdřív jsme spolu dělali módu. Já s módou začala, abych mu pomohla. Nechtěla jsem se jí věnovat,“ řekla o svých začátcích. Šít uměla díky tomu, že jí rodiče nedávali dost peněz na to, aby si kupovala oblečení, které se jí líbilo. Vše utratila za boty a šaty si spíchla sama. „Dělám módu téměř čtyřicet let, ale až posledních patnáct, dvacet let si to užívám. Dělala jsem módu, protože jsem to uměla,“ vyprávěla dodnes aktivní návrhářská ikona redaktorům The New York Times.

Módě jsem se nikdy věnovat nechtěla

Sida Viciouse, zásadní hudební postavu té éry, si podle rozhovoru pro The New York Times pamatuje takto: „Jestli jsem se snažila mu pomoci? Já ho měla ráda, ale nesnažila jsem se mu pomoci. Když jsem ho poprvé potkala, byl velmi pozoruhodná osoba, velmi sympatický. Ale byl to feťák, a s tím se nedá moc dělat.“

Dvacáté století byla chyba

„Na konci punk rocku jsem si uvědomila, že byl jen marketingovou příležitostí vyrábět víc zboží. Ale byl také marketingovou příležitostí

Kumšt ji naučila nouze, ale kde se v ní vzalo rebelství, které nejen že ji proslavilo, ale stálo přímo u zrodu punku? „Po několika kolekcích jsme přišli s urban guerillou a anarchií. Štvalo nás, jak je svět tristně spravován. Nenáviděli jsme starou generaci, protože nedělala nic pro to, aby ten špatný svět změnila. Hippies naši generaci politizovali, svět byl zkažený a my chtěli zapojit mladé,“ vzpomíná Westwood na motivaci. Dnes už se na celou tu historii dívá jinak. Punk rock byl podle ní pouze záminkou k zábavě a jeho tolerování majoritou vytvářelo mylné zdání svobodné společnosti.

Sid Vicious byl feťák a s tím se nedá moc dělat

a poplatnost trendům ostatně prý stála i za rozpadem jejího vztahu s McLarenem. Malcolma prý nezajímalo nic než aktuální dění, a to bylo pro ni málo. „Kulturu jsme nahradili pseudouměním,“ myslí si múza punku.

Nesnila o módě

Její modely dnes stojí statisíce korun a oblékají si je umělkyně a modelky na červené koberce. Její svatební šaty měla i Carrie Bradshaw ve filmu Sex ve městě. Přesto se nebojí kritizovat konzumerismus a otázky na to, jestli není móda povrchní záležitostí, s klidem přechází. „Jestli móda je, nebo není povrchní, pro mě dnes není zajímavé téma konverzace. Protože mě tak moc zajímá klimatická změna, že mé současné módní heslo je ‚kupujte míň, dobře vybírejte a ať vám to vydrží‘,“ objasnila svůj postoj.

Nicméně své řemeslo dokáže dáma, která se dříve vysmívala královně a dnes ji zdobí šlechtický titul, s chutí bránit. Tak jako v rozhovoru pro Guardian: „Krásně se oblékat je správné. Lepší než všichni ti anonymní lidé, na které se ani neobtěžujete soustředit. Je paradoxní, že si myslí, že nevýrazné nicneříkající oblečení je nechá vyniknout. Ale to není pravda ani u takové Christy Turlington. Nechci ji vidět v tričku a džínách. Když se někdo narodí tak šíleně krásný, proč by se neměl oblékat jako bohyně? Móda může udělat život lepší. Skvěle se oblékněte, stůjte rovně a jděte si za svým.“

Jak už bylo řečeno, o módním návrhářství nikdy nesnila. Začala se mu věnovat, aby

Punk rock svou historickou šanci něco změnit podle Vivienne promrhal tím, že vylil vaničku i s dítětem. „Nemůžete mít názory bez toho, abyste si je utvářeli. Musíte je na něčem stavět. Dnes si každý myslí, že má plnou hlavu názorů. Nejsou to ale ve skutečnosti názory, jsou to jen první věci, které vás napadnou. A ty nemají žádnou cenu,“ rozvášnila se Westwood nad tím, že lidé jsou dnes učeni konzumovat a nepřemýšlet.

„Dvacáté století byla chyba. Jenom jsme neustále sledovali poslední dění. Skákali jsme na projíždějící vlak s tím, že budoucnost bude úžasná, že budeme bohatí a není k tomu třeba nic jiného, než abychom se drželi doby,“ konstatovala. Povrchnost

pro myšlenku svobodné společnosti. Takové to ‚Jsou tu rebelové, takže jsme svobodní.‘ Tvrdila jsem, že to není dost, že musíme jít mnohem dál, protože se počítají myšlenky. Zapomeňte na establishment. Neútočím na něj. Jistě, z politického hlediska to stále dělám, ale nezajímá mě být proti něčemu. Mě zajímá věci opravdu objevovat,“ tvrdila nedávno serveru Interviewmagazine dáma, jejímž častým mediálním přízviskem bývá Anti-establishment.

přežil obchod, který si pronajali na začátku sedmdesátých let s McLarenem. Přesto věří, že móda dokáže lidský život obohatit. Navíc svůj věhlas využívá jako platformu k aktivismu, který ji v posledních letech zaměstnává stejně jako navrhování. O to se ostatně dělí se svým současným manželem, zajíčkem Andreasem Kronthalerem.

Nevadí mi, že zetlím

„Chci vám povědět o dívce, která je trochu jako já. Měla štěstí, že se narodila na venkově, do Londýna se s rodinou přestěhovala,

když jí bylo sedmnáct. Vždy četla. Mimochodem zná názvy všech stromů. Od té doby, co je v Londýně, chodí neustále do muzeí. Miluje umění a myslí si, že kultura je velmi důležitá,“ takto se Westwood charakterizovala při představování své nové kolekce Red Label. Jako vždy to spojila s politikou a na konci spotu podpořila britskou Stranu zelených. V minulosti podpořila konzervativce Davida Camerona s tím, že jí stačí, že není Gordon Brown. Politika je podle ní v současné době volbou menšího zla.

Svůj životní příběh nepovažuje tato punková babička za samozřejmý, nicméně ví, že by nikdy úplně nezapadla: „Uvědomuji si, že

Vivienne Westwood

Skvěle se oblékněte, stůjte rovně a jděte si za svým

bez zřejmého zaváhání nafotila sérii aktů. Co ovšem s její slávou nijak nevzrostlo, je pocit vlastní důležitosti.

„Svět toho zapomněl daleko víc, než ví. Proto nemám tušení, jestli existuje posmrtný život. Doteď jsem přesvědčená, že nic takového není a jsem naprosto spokojená s tím, že zetlím. Radši bych neměla žádný památník. Prostě zmizím. Nadobro, nadobro, nadobro.“

Jak by školství změnila? „Ve dvacátém století vás učí, že je všechno ve vás a můžete zapomenout na minulost. Že můžete dělat cokoli a být kýmkoli. To je chyba. Někde musíte získávat myšlenky, protože nevznikají jen ve vašem nitru. Musíte se do něčeho zamilovat a pak to můžete dělat,“ objasnila.

V třiasedmdesáti letech se Vivianne Westwood zdá být moudrou ženou, která během života dozrála k naprosté sebejistotě a neutuchající vůli měnit svět. Ona sebejistota se projevila například tím, že po sedmdesátce

kdybych zůstala v severní Anglii, mohla jsem být stále učitelka. Někdy si myslím, že by bylo hezké žít obyčejný život, číst knihy, vídat přátele. Na to nemám mnoho času. Jiní lidé mají pravděpodobně více času na to, aby takové věci dělali, takže si uvědomuju, že mám jiný životní styl. Také si uvědomuju, jak snadno se mohlo stát, že by tomu tak nebylo. Nevím, co by znamenalo, kdybych zůstala na severu a učila. Jsem si jistá, že bych byla minimálně ředitelkou a pracovala ve studentských nebo učitelských odborech. Nebo bych napsala knihu, případně dělala něco se školstvím,“ smála se, když odpovídala reportérovi serveru Interviewmagazine.