text Veronika Ondečková

foto Be Good / shutterstock

Ať se ohlédnete do minulosti, jak hluboko chcete, je to pokrok, který je hybnou silou dějin. Jednou jako malá vychytávka, jindy na křídlech celé revoluce, nezvratný je však v jakékoli formě. A do hudební branže se samozřejmě promítá také. Změnu pocítil každý článek, který se na ní podílí – od interpretů samotných přes byznys přiživující se na jejich tvorbě až po miliardy posluchačů na celé planetě.

Sny versus byznys

Story, která se táhne už od časů, kdy se na jazzovém, country a posléze rokenrolovém nebi rozzářily první velké hvězdy, nabrala zajímavý obrat v sedmdesátých letech. Proti nadvládě vydavatelství tehdy stanul příliv nově vznikajících kapel usilujících o získání životně důležité nahrávací smlouvy. Ta dlouho představovala prakticky jediný prostředek, jak svoji hudbu zvěčnit, a tak není divu, že kvůli ní umělci neváhali udělat řadu ústupků. Těm, kteří se ke kontraktu propracovali, ale začal boj další. Tentokrát o zisk z prodejů, který zpravidla končil v nenasytných firemních kapsách.

Nerovnováha sil mezi oběma tábory vygradovala, když vinylové desky nahradily mnohem flexibilnější CD nosiče. A s přičiněním marketingového vlivu MTV se stala propastnou. Zatímco se hudební průmysl vesele rozrůstal a topil v penězích, opozice ale nelenila. Punkrocková subkultura zformovala protiváhu v podobě vlastních nezávislých labelů a položila základy DIY filozofie založené na

Díky neomezeným možnostem internetu si může každý nadšenec osvojit know-how potřebné k vytvoření nahrávky dle vlastních představ a stejně tak nástroje k jejímu efektivnímu rozšíření. Miliardy posluchačů na druhé straně disponují nepřeberným množstvím způsobů, jak hudbu sdílet, stahovat, streamovat nebo jinak konzumovat. Ani mimořádná otevřenost současného trhu s hudbou sice nepřinesla pád zavedených korporátních struktur, jejich postupné oslabování je však nepřehlédnutelné. Někdejší velká šestka major labelů se smrskla na pouhé tři a její místo nahradila fragmentovaná síť subjektů, mezi nimiž stále častěji figurují solitéři, kteří se vlastní cestou nevydali

absolutní kontrole všech aspektů spjatých s hudební produkcí. Od nahrávání a výroby alb přes jejich distribuci až po navazující úkony jako bookování koncertů nebo utužování vztahů napříč scénou. Tu posléze přijaly za vlastní i další komunity stojící mimo hlavní proud a v dnešní době zažívá renesanci na všech frontách. Byť málokdy v čisté formě.

proto, aby uchránili svoje příjmy, ale především uměleckou svobodu.

Na vlastní pěst

„Proč by měl někdo chuť podepisovat smlouvu na šest alb v byznysu, který jde do háje?“ prohlásil v roce 2006 Thom Yorke, když jeho Radiohead ukončili spolupráci s EMI Records a zahájili dlouhé období absolutní nezávislosti. Rok na to velikáni z Oxfordshiru jako vůbec první komerčně úspěšná kapela na světě zpřístupnili své album na internetu, a to buď za libovolnou částku, nebo zcela zdarma. V distribuci fyzických nosičů se Radiohead od té doby spoléhají na služby pidilabelu XL Recordings a zjednodušeně řečeno si dělají, co chtějí. Strach z bezplatného digitálního zveřejnění nahrávky vzhledem k věrnosti své fanouškovské základny rozhodně mít nemuseli. O loajalitě fanoušků se přesvědčili už s deskou Kid A, která kolovala online několik týdnů před oficiálním vydáním. A přestože ji nedoprovázely žádné promosingly ani videa, umístila se na první příčce amerického žebříčku.

Úspěch Kid A přinesl zajímavý zvrat a rigidní politika major labelů nadále nemohla přehlížet vliv internetu. „Věděl jsem, že internet podporuje prodeje, ale nikdy předtím jsem nebyl schopný to prokázat. Pokaždé totiž sehrála roli MTV a rádia, a nikdo v branži nevěřil, že by to šlo i bez nich,“ uvedl tehdy prozíravý šéf Capitolu. Inspirativní přístup Radiohead se však neshledal s mnoha následovníky. Tedy alespoň mezi hudební elitou.

Tastemakeři

Ačkoli se experimentování s digitálním vydáváním jeho průkopníkům osvědčilo, zónu svobody si interpreti i v novém miléniu z pohodlnosti raději vyhandlují u major labelů, a pokud se jim to nepodaří, přejdou k nezávislým. Pouze ti nejpilnější nebo nejsvéhlavější z nich neváhají se založením vlastních. Učebnicovým příkladem je Mike Patton, který stál u zrodu malého impéria Ipecac. Kultovní vydavatelství mělo původně sloužit k ustájení jeho projektů Fantômas

Výjimku potvrzující pravidlo ještě donedávna představovali Nine Inch Nails, kteří v roce 2008 zdarma sdíleli alba The Slip a Ghosts I-IV, jinak distribuované labelem Trenta Reznora The Null Corporation. NIN se tak na chvíli stali symbolem DIY mezi elitou, to už je ale hudba minulosti. Jak ostentativně se jejich frontman vůči majorům kdysi ohradil, tak smířlivě je zase přijal, a s posledním albem zakotvil u společnosti Columbia.

a zatím se mu daří. V portfoliu má třeba Karen O, Rey Pilla nebo Alberta Hammonda, Jr., z The Strokes.

O krok dál před mnoha tastemakery je činorodý Jack White, který z Nashvillu řídí stále expandující vydavatelství Third Man specializované na unikátní vinylové nahrávky. Pod křídly má nejen Whiteovy projekty, ale celou plejádu umělců od Laury Marling přes Becka až po Neila Younga. A výčet hudebníků, kteří se rozhodli vzít do rukou osud vlastní tvorby a zároveň se starat o další ovečky, tím zdaleka nekončí. Svůj vlastní label rozjel například byznysmen Jay Z, taneční guru Disclosure, idealisté Chvrches, punkerky Savages, Ben Lovett z folkařů Mumford & Sons, vyhledávaný producent James Murphy z LCD Soundsystem, rapper Kanye West, Prince a mnoho dalších.

Z obýváku až na vrchol

S podporou labelu nebo bez? To je otázka, kterou si řada umělců v určité fázi kariéry musí položit. Oproti před-internetové době však hraje zcela marginální roli. Stále větší význam dostává ryzí individualita. Jednou z nejúspěšnějších nahrávek loňského roku se stalo Art Angels od vesmířanky Grimes, která se k muzice dostala náhodou, skládá, nahrává a mixuje svoji muziku, aniž by respektovala jakákoli pravidla, a zbytek hudebního světa by to od ní rád odkoukal. Nabídky od producentů a velkých firem se samozřejmě jenom hrnou, mladá všeumělkyně se od nich však distancuje. A nemá nejmenší důvod počínat si jinak. Její pokřivená

A podobně „artist friendly“ přístup nedávno zaujal také další samorost Julian Casablancas v Cult Records. Kromě toho, že pod vlastní firmou vydal debut svého projektu s kapelou The Voidz, postupně zde sdružuje čerstvé tváře indie scény. „Snažíme se o to, aby kaž­dé album i song, který uděláme, dosáhly takové kvality, které lidé mohou důvěřovat. A podílely se tak na utváření trendů. Každá éra má svůj televizní kanál nebo iTunes, které muzice škodí. Tomu se snažíme být protiváhou,“ popsal Casablancas cíl své mise

a Maldoror, které se jinde nesetkaly s otevřenou náručí. Nakonec se ale proměnilo v jedinečnou platformou podporující další progresivní interprety. „Nejdůležitější je přistupovat k labelu tak, aby za všech okolností pracoval pro umělce. Nenechat se zatáhnout do nástrah klasického hudebního průmyslu. A nenahlížet na věc z pohledu soutěže s ostatními vydavatelstvími, ale respektovat hudbu jako formu umění,“ shrnul motto Ipecacu spoluzakladatel Greg Werckman.

historie a mladá generace s ním dokáže vytvořit divy. Stejné terno ale můžete udělat třeba s klavírem po vzoru Amandy Palmer, nahrávkami rapových seancí ve stylu Young Fathers, extravagancí jako Die Antwoord nebo s rozladěnou španělkou jako kontroverzní písničkář Mac DeMarco.

„Dostávám e-maily od zábavních producentů a podivných lidí z hudebního průmyslu, ale nezajímá mě, co mi nabízejí. Možná jednou přijde chvíle, kdy budu mít chuť s nimi pracovat, zatím mě ale pořád baví dělat věci svobodně a po svém,“ kvituje ohlas, jakého se mu dostává, svérázný DeMarco. A v podstatě tím vystihuje kouzlo celé dnešní doby. Žijeme v obležení paradoxů, díky kterým možná přibude handrkování u piva o tom, co ještě je a co není respektování hodnou hudbou. Dokud ale sílící trend bude pokračovat, obavy ze zacyklení hudebního vývoje můžeme nechat stranou a těšit se na vzrušující dobrodružství.

Úspěch Grimes dokládá, jak příznivé podmínky v současnosti mají začínající hudebníci k tomu, aby prorazili na nejvyšší možné úrovni, a to i s nulovou podporu ze strany průmyslu. Hranice mezi hudbou, která je výsledkem domácích DIY pokusů a projektů s vysokým rozpočtem, se stírají. Laptop se stává nejpopulárnějším hudebním zařízením

verze pop music se dočkala nadšených reakcí u kritiky i mainstreamově orientovaného publika. A fakt, že je podepsaná pod vším, co dělá, patří k jejím největším devizám.