-
text lucie drugdová
foto petr klapper
Rock For People
Ve vitríně neřesti
9
reportáž
1
-
Hudební festival Rock for People je pro mnohé tradicí. Já se rozhodla tenhle „svět ve světě“ navštívit poprvé. Nelituju. Na královéhradeckém letišti jsem totiž byla svědkem jednoho koncertu z jiné dimenze, vystoupení dvou legendárních partiček i několika ztělesnění „naprosté odvázanosti“.
Je pátek. Většina těch, kteří nedospávají čtvrteční popíjení, mluví o nadcházejícím večeru i o bídném programu z minulého dne, kdy návštěvníky evidentně nejvíc zaujaly stánky s pivem a zásoby vlastních flašek ve stanovém městečku. Jednadvacátý ročník festivalu Rock for People má podle všeho svůj vrchol ještě v záloze. Je jím právě prostřední den, na jehož konci vystoupí nu-metaloví divoši Limp Bizkit a konečně i americké ikony Faith No More.
Přestože jsem na královéhradeckém festivalu poprvé, nejsem samotná, kdo je v davu ztracený. Celý Festivalpark totiž pořadatelé rozestavěli úplně jinak než v předchozích letech. A tak se s podobnými bloudícími zoufalci jako jsem já potkávám poměrně dost často. Zatímco někteří se v šíleném
parnu svlažují naloženi v bazénu, jiní dávají přednost tomu přečkat snad třicetistupňové vedro napojeni na zavlažovací systém vychlazeného „Staráče“. My odolnější se vydáváme na vystoupení festivalových stálic z Vypsané fiXy.
Pardubičtí perníkáři svým osobitým projevem a bezprostředností klasicky umocňují a dokreslují odpočinkovou náladu krásného dne, který ale rozhodně není smutný. Hozeni do pohody tak bereme na cestu místní delikatesu v podobě párku v rohlíku s plnotučnou a přesouváme se ze Staropramen stage na tu hlavní – Rock for People. Tam se už totiž štosují stovky fanoušků, maskovaných rapcore drsňáků Hollywood Undead. Přestože pro tohle odpoledne partička z Los Angeles své masky inspirované designem hokejových
9
reportáž
2
-
hlas lidu
brankářů odložila, jejich show to rozhodně neškodí a během chvilky rozpoutávají pořádné peklo.
Od slaďoučkých puberťaček až po svalovce s „vězeňským tetováním“ s nimi refrén pecky Hear Me Now zpívá celý kotel. A tak, i když sama kapela občas trošku nestíhá a vokály znějí tak nějak víc zadýchaně, energie posílaná z pódia je tak velká, že během pár minut dohání velkou část návštěvníků
k zběsilému skákání, vylívání piva na ostatní a nekompromisním strkanicím. Začíná „bordel“. Nakolik za to může vedro v kombinaci s alkoholem, netuším, a při pohledu na obličeje „kotelníků“ pokřivené do šťastného transu to je vlastně úplně jedno.
Kolem osmé už sedím na trávníku, rozdýchávám nálož, kterou horký páteční den festivalu zatím servíruje, a před večerem se v duchu křižuju (ruce šetřím na později).
9
reportáž
3
-
hlas lidu
Limp Bizkit
Davy chystající se na jednoho ze dvou nějvětších tahounů celé akce – Limp Bizkit houstnou stejně rychle jako vzduch na přistavených plastových „kadibudkách“, a tak je pravý čas na to nasbírat síly na blížící se tlačenici. Jelikož z nálože čínských nudlí se několika známým udělalo poněkud šoufl, sahám po královské festivalové klasice – štamprleti lihoviny a langoši s česnekem, sýrem a kečupem. Špatná volba.
Na hlavní stagi to ale už vře. Přesto, že je teprve něco po osmé, někteří mají velký problém na představení kdysi zlobivých kluků z Limp Bizkit dojít, a tak to vzdávají a zastavují na travnatém plácku, kde se dál oddávají alkoholovému opojení. Když na pódium vtrhnou hvězdy devadesátých let Limp Bizkit a kšiltovkový král Fred Durst zpod plnovousu vydává první tón, dav spokojeně zavrní. Ač by se podle frontmanovy zestárlé tváře
9
reportáž
4
-
hlas lidu
We Are Harlot
mohlo zdát, že hvězda nu-metalových borců je natolik zaprášená, že už je „mladí“ rozhodně nebudou nosit na rukou, opak je pravdou. Přestože dlouhými pauzami a laciným hecováním už mě i chvílemi vlažné návštěvníky často spíš vytáčí, hity jako Rollin’ nebo My Generation zase přikládají do kotle pár polínek a ten skáče, baví se, pulsuje.
Jízda pokračuje, když se nad areálem rozsvítí ohňostroj ze soukromé party a na scéně jsou „dlužníci“ Faith No More. Ti totiž před třemi lety kvůli bouři nezahráli, a tak si přijeli napravit reputaci. Přestože charismatický Mike Patton předvádí při peckách z nového alba Sol Invictus excelentní výkony, největší ohlas stejně vyvolává pohodovka Easy.
9
reportáž
5
-
hlas lidu
Faith No More
Trapnost, kterou cítím za české publikum, když se ho sedmačtyřicetiletý frontman snaží burcovat a navázat kontakt, se snad ani nedá popsat. Chvílemi si dokonce zacpávám uši a zavírám oči. „Mluvte“ nebo „Snažím se tu s vámi konverzovat“ křičí Patton, ale v areálu je ticho. Starší generace mu buď nerozumí, nebo nechce rozumět, a tak je pro mě
koncert i přes jeho kvalitu spíš rozpačitým.
V noci se pak areál k mému zděšení, ale rozhodně ne překvapení, mění spíš na sešlost Drop Inu. Procházím se napříč stagemi mezi návštěvníky vystřelenými omamnými látkami na Jupiter. Ti absolutně nevnímají okolí a při hitovce Smack My Bitch Up do sebe jen bezmyšlenkovitě naráží nebo se svlékají.
9
reportáž
6
-
hlas lidu
Úplně. To ještě netuším, jaký výjev se mi naskytne na dalších místech. Poté, co se snažím prodrat davem těch, které rozhodně nejvíce nezaujal festivalový program, ale spíš si pro gram přišli, vzdávám snažení a nad ránem se odebírám pryč. Zítra je taky den.
Sobota je ve znamení odpočinku. Ti, co dorazili už ve středu večer, toho mají evidentně
plné kecky a povalují se v chill out zóně a na zemi a někdo prostě jen dál „nasává atmosféru“. Já se nechávám spolu s desítkami dalších „spálených“ kropit hasičskou hadicí, abych ještě chvíli nepošla vedrem. Navzdory původním plánům se nakonec nepřipojuji k většině partiček, které se vypravily na americké punkrockery Yellowcard, ale
9
reportáž
7
-
hlas lidu
Julian Casablancas And The Voidz
volím raději Xaviera Baumaxu, jemuž vyrábějí elektřinu fanoušci šlapáním na kole na Pedal stagi. Mokrá a zmožená si sedám do hlíny před pódiem. Je mi to jedno. Hlavně že už nestojím. Písničkář svými hity jako Alkeholky nebo Dátamtůja působí jako balzám na duši a přestože by si zasloužil důstojnější prostor než malý plácek mezi ostatními stagemi,
jeho vystoupení je pro mě zatím nejpříjemnějším okamžikem na Rock for People.
Po hranolkách s tatarkou a nějakém tom kalíšku vyrážíme na poloprázdné vystoupení frontmana The Strokes Juliana Casablancase a jeho kapely The Voidz. Přestože jeho „umaštěný“ vzhled a naprostá divnost celé kapely vyvolává v mnohých rozpaky, pro mě
9
reportáž
8
-
hlas lidu
Vojtěch Dyk & B-Side Band
je originální vystoupení šestatřicetiletého rockera právě tím, co si budu z těchto tří dnů rozhodně nejvíc pamatovat. V dobrém slova smyslu. Při Chci zas v tobě spát Davida Kollera přemýšlím, jak moc se už těším na sprchu a postel, a když zvládnu ještě vystoupení Vojty Dyka s B-Side Bandem, kteří svým setem dokázali probrat unavené publikum, čeká mě poslední štace – Bastille. Indie-rockoví miláčci puberťaček sice
narvali Rock for People stage, ale jejich fádnost byla až ubíjející. Písničky na jedno brdo slily koncert do jedné velké šedi a nezachránila to ani hitovka Popmeii. Jede se domů. Konečně.
Přestože je totiž Rock for People festival plný kvalitní muziky i skvělé místo pro vypuštění animální stránky, pro mě, jako pro vyznavače komornějších festivalů, byl občas prostě tak trochu „moc“.
9
reportáž
9
Předchozí článek:
Sifon
Další článek:
Sběratel