-
Dvanáctý ročník United Islands nabídl širokou škálu zábavy a nových jmen na největší ploše ve své historii. Bohužel, někteří návštěvníci jsou nepoučitelní.
text Jarda Konáš
foto Archív United Islands
Škoda těch tlachalů
United Islands
3
naživo
1
-
centrum Prahy
18. až 20. 6. 2015Dramaturgie United Islands je jasně čitelná. Korpusem dortu je domácí klubová scéna, polevou pak přítomnost několika zahraničních „shooting stars“, tedy interpretů, kteří možná nejsou ještě světově známí, ale mají k tomu zatraceně dobře našlápnuto. A právě jejich sety jsou tím elementem kvalitního překvapení, který festival dlouhodobě brousí k dokonalosti.
Nemá proto moc cenu se rozepisovat, kdo z tuzemských hudebníků odehrál takový nebo makový set, ale nad zahraničními hosty je dobré se zastavit. Turecká popkytarová senzace The Away Days sice zněla jako Foals pro chudé, ale i to je pořád náskok o míli oproti většině tuzemských kytarovek. Našlápnutý dánský projekt Alo Wala kombinující world music, dub a rap zase rozdal lekci z projekce v duchu za málo peněz hodně muziky. Pseudoezoterické motivy v podobě symbolů na otevírajících a zavírajících se dlaních si doma může nakreslit a natočit každý a ejhle, v kombinaci s lehce psychedelickou hudbou to funguje na výbornou.
Druhý den pak festival nabídl například fantastický set jedenadvacetiletého polského písničkáře Fismolla, jehož hudba byla čistá
akustická krása plná okouzlení. Škoda malého počtu diváků, ale jeho koncert šel proti headlinerovi na hlavním pódiu i vystoupení PSH na Dětském ostrově, to se pak těžko shání lidi.
United Islands nejsou jako jiné festivaly – tím, že se konají v centru Prahy, mají poměrně různorodé návštěvníky. Pejskaři, kteří jdou okolo, kravaťáci, kteří se zastavili cestou z práce, rodiny s kočárky. Je to dobře i špatně. Festival totiž naráží na klasický problém akcí zdarma. Na nich se najde vždy velká skupina lidí, která přišla jen tak na čumendu, pokecat s kamarády a teď stojí zády k pódiu a vypráví si, co bylo v práci. Obzvlášť bolestivě to bylo patrné během vystoupení Rozhlasového Big bandu Gustava Broma, který pro tuto příležitost nastudoval písně mladých jazzových skladatelů. Kecalů, plkalů a žvanilů bylo pod pódiem tolik, že orchestr jako by zanikal ztracen na dně včelího úlu. Byl to nedůstojný a smutný pohled.
Je jasné, že s tím pořadatelé moc udělat nemůžou a těžko další ročníky zpoplatní. Kdo by tedy chtěl vyrazit příště, může už teď počítat se zajímavou dramaturgií, ale ať se raději obrní proti velké skupině návštěvníků, které ten program vlastně vůbec nezajímá.
naživo
3
2
-
naživo
3
3
Předchozí článek:
Body Count feat. Ice T
Další článek:
Blur