text Ondřej Horák

foto Universal Music

Kdo zabil Amy?

Připomínáme si jeden z nejsilnějších příběhů, které hudba v 21. století prožila. Život Amy Winehouse se až příliš brzy proměnil v tragédii hranou v přímém přenosu. Umírala před očima celé Británie, před očima celého světa. Katastrofě ale nezabránil nikdo. Přestože nový dokument Amy naznačuje, že to bylo možné.

V den vydání srpnového Headlineru do českých kin vstupuje dokumentární film Amy, který už měsíc sklízí ovace po celém světě. Kasy hlásí rekordy v prodeji lístků. Není divu. Amy Winehouse byla sama o sobě dlouho neviděným fenoménem, o filmu mluví recenze i diváci výhradně v superlativech. Nelze než přiznat, že zaslouženě.

Dvouhodinovou stopáž tvoří převážně záběry pořízené mobilními telefony, které jsou doplněné záznamy televizních pořadů a koncertů. Celek je velmi osobní a autentickou koláží, která zpěvačku netopí v laciné senzacechtivosti, ale vykresluje ji jako člověka. Už to je výjimečné, protože dívat se na Amy Winehouse jako na lidskou bytost nebylo v jejím světě běžné.

Nikdo nic neudělal

Při odchodu z kina člověka pronásleduje jedna otázka: Proč nikdo nic neudělal? Sláva ji spalovala zaživa a všichni kolem si před žárem jen zakrývali oči. Někteří dokonce, ať už nevědomky, nebo zaslepeni vidinou zisku, přikládali. „Ať už to bylo pití, bulimie nebo drogy, nikdo to nezastavil,“ říká režisér Asif Kapadia, který si vybudoval reputaci už v roce 2010 životopisným a oceňovaným snímkem Senna, v rozhovoru pro britský The Guardian.

Ze záběrů je zřejmé, že o problémech lidé blízcí i vzdálení Amy věděli, nikdo je ale neřešil. „A o tom můj film je,“ říká Kapadia, který doufá, že pomůže přenastavit mnohdy neúnosně seřízená soukolí showbyznysu.

Chtěl jsem, aby lidé při sledování filmu byli rozčilení

Všichni jsme vinni

Kapadia představuje Amy Winehouse jako velmi talentované, bezelstné a přirozeně hubaté děvče, které v sobě kromě milionového hlasu nosilo i miliony démonů. Její okolí ty potvory ale konstantně ignorovalo a do tragického konce příběh zpěvačky dovedla kombinace mnoha faktorů.

Kapadia neukazuje prstem. Neříká, koho vinit z předčasné smrti největšího pěveckého talentu celé generace. Tím totiž mimochodem Amy Winehouse bez přehánění byla. Místo toho s pečlivostí a citem slepuje z krátkých videí mozaiku, komplexní portrét, který není zdaleka tak skandální a senzační, jak by mohl být. V předloženém moderním dramatu figuruje jen málo zúčastněných, kteří mohou hodit kamenem. Mezi viníky Kapadia počítá i diváky svého filmu.

Strážný anděl Cynthia

Každý velký příběh má začátek. Když se bavíme o Amy Winehouse, táhne nás to na sever Londýna do čtvrti Southgate, kde se narodila a vyrůstala. Přestože za lásku ke staromilské hudbě vděčí otci Mitchovi, taxikáři a nadšenému fanouškovi jazzu, muzikantská krev jí do žil přitekla ze širšího rodinného kruhu. Ten se soustředil v divočejší části Londýna.

Několik strýců Amy profesionálně zpívalo, hudba v rodině Winehouseových nikdy nechyběla. Její osobnost a muzikálnost ale nejvíc formovala a inspirovala Cynthia Levy,

Podle Kapadia druhá půle Amy už nepojednává o Amy. „Je o nás všech. Je o městě, o médiích, o lidech, kteří se jí posmívali a bavili se u toho,“ vysvětluje režisér. Když se prohraboval materiály, jež mu zapůjčili lidé z Universal Music, víc a víc ho unášela jedna konkrétní emoce. „Byl jsem rozčílený a chtěl jsem, aby lidé při sledování filmu cítili to samé.“ Jeho hlavní motivací k natáčení se tak stala zlost.

„Není lehké ten film sledovat, zvláště pro určité lidi,“ říká. „Procházet tím vším znovu je tvrdé. Jsou tu jistí lidé, kteří se na druhou půlku prostě nemohou dívat,“ dodává.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím jako zpěvačka

její babička a jazzová zpěvačka. Ta bydlela v East Endu a jednu dobu randila se saxofonistou Ronniem Scottem (1927 až 1996), který v srdci Soho provozoval jazzový klub.

Soho dodnes platí za synonymum pro kvalitní party se všemi trably i krásami Londýna. East End se na začátku 19. století stal chudým přístavem pro přistěhovalce, kteří tam uvízli na půl cesty do Ameriky. Pro všechnu divokost a špínu čtvrti se jí pejorativně začalo přezdívat konec světa. Dnes je jen o trochu čistší a mnohem více kulturní. Amy Winehouse to tam milovala.

Už jen z archivních záběrů, na kterých zpívá kamarádce ke čtrnáctým narozeninám, je

jasné, že v sobě měla úžasný dar. S ambicemi to ale bylo jinak. Byla to vášeň, se kterou ke zpěvu přistupovala primárně. Vášeň, která jí vydržela až do smrti. „Zpěv pro mě byl vždycky hrozně důležitý, nikdy jsem si ale nemyslela, že skončím jako zpěvačka,“ říká Amy z plátna. „Chápala jsem to jako obrovské štěstí, protože jsem se tomu mohla věnovat, kdykoli se mi zachtělo.“

Moje hudba není v kurzu

První kytaru dostala ve třinácti letech, vlastní písně začala skládat ve čtrnácti. „Milovala jsem Jamese Taylora, Carole Kingovou

Podle mě bych slávu neustála, prostě bych se zbláznila

V jiném televizním pořadu zase s moderátorem projížděla Camden Town, házela po plakátech Dido kameny a křičela: „Nenávidím tě, Dido!“

„Nejsem holka, která by se snažila být čímkoli jiným než zpěvačkou,“ říká její hlas z archivních materiálů a je zřejmé, že si své slabosti uvědomovala už na začátku kariéry. „Podle mě bych slávu neustála, prostě bych se zbláznila.“ Jen pár let poté se ukázalo, že v sobě měla více talentu než to drobné dívčí tělo dokázalo unést.

Nenávidím tě, Dido!

Ale zpátky k jejímu vztahu k hudbě, jemuž se dokument věnuje spíše okrajově. Bohužel. Moderní populární hudba Amy Winehouse otravovala, unavovala, nudila a nezřídka kdy i rozčilovala. Všechny tyto emoce zachycuje pár vteřin rozhovoru, při kterém americká redaktorka Amy vypráví, jak je poslední

a Sarah Vaughanovou. Jenže všechna hudba kolem mě byla hloupá, tak jsem začala psát vlastní písně. Byla to výzva,“ řekla v jednom z prvních rozhovorů. Po vydání do nebes vynášeného debutu Frank se její fantazie stále pohybovaly v termínech hudby. „Nemyslím si, že budu někdy slavná. Hudba, kterou dělám – jazz – prostě není v kurzu,“ ledabyle mávne rukou.

A právě ta bezprostřednost byla jednou z esencí úspěchu. „Ani nevíte, jak je příjemné mluvit s někým, kdo právě nepřišel z hodiny rétoriky,“ pochvaloval si televizní moderátor jazykový repertoár Amy Winehouse, který v korektním a úzkoprsém televizním prostředí působil mimozemsky. „Pár lekcí jsem měla, ale... ehm... no... nějak mě to minulo,“ krčila Winehouse nezaujatě rameny.

deska Dido velmi silnou zpovědí o zraněném člověku. „Fakt jo!?“ ušklíbne se Winehouse a vyvalí už tak velké oči. Pak už jen nevěřícně zírá a nezúčastněně se šťourá v zubech.

„Jsem jazzová zpěvačka,“ odpovídala beze lsti a váhání pokaždé, když byla tázána, co dělá. Tehdy to nebylo ani cool ani sexy a pramálo kdo tomu rozuměl. Tedy do doby, kdy tradiční, starý a v lecčems silný a elitářský žánr přednesla mladé generaci. To byl druhý klíč k úspěchu. V její tvorbě se potkávalo staré se současným. Propojila dva světy a vytvořila si vlastní. Dnešní byl projev a texty především.

Holka od rány

Mluvila a chovala se jako holka z ulice. Chodila do Camdenu pít pivo, hrát kulečník a na nic si nehrála. Už jen proto, že nemusela. Po všech těch načančaných a vyumělkovaných zpěvačkách přišla holka od rány, která všechny vymodelované hvězdičky strčila technikou, barvou i rozsahem hlasu do kapsy. A ještě jim byla schopná na baru uštědřit poznámku nebo ránu. Lidé jí rozuměli.

Autentické, osobní, vulgární

Její hlas lehce přehlušil fakt, že byla vynikající textařkou. Texty si pečlivě zapisovala do diářů a říkala jim básně. Byly natolik osobní, až je nechtěla zpívat. Byly autentické a místy vulgární. Tedy přesně takové, jaké námezdní textař nebo skladatel světáckých hitů nikdy nenapíše. Psala řádky, které byly silnou výpovědí, a navíc stály v kontrastu s tradiční hudbou.

Dokonalou esencí výše pospaného je nadnárodní hit Rehab. Hvězda Amy Winehouse narostla globálních rozměrů a její konec mohl začít. Každý si vybaví linku refrénu „They tried to make me go to rehab, I said no, no, no,“ tedy „Zkusili mě dostat do léčebny, ale

já jim řekla ne.“ Text pokračuje: „… nemám čas, a pokud si můj táta myslí, že jsem v pořádku, nikam nejdu.“ Jak už bylo řečeno, psala velmi osobní a autentické texty. Někdy až mrazivě autentické.

Noční výlety do Camden Town pozbyly mladické rozmařilosti a začaly se vymykat kontrole

„Naložil jsem ji do auta a vezl k Mitchovi. Cestou jsem mu ještě volal a on mě ujistil, že můj plán ve všem podpoří. Když jsme ale přijeli, udělal naprostý opak!“ říká Shymansky, v jehož hlase je dodnes cítit rozčílení. Tehdy si Amy poprvé sáhla na dno. V roce 2005 jí těžce onemocněla babička, načež se její vesmír rozrostl o velmi zásadní postavu. Potkala Blakea Fielder-Civila. Naprosto mu propadla, načež ji za pár měsíců nechal pro jiné děvče. Noční výlety do Camden Town pozbyly mladické rozmařilosti a začaly se vymykat kontrole.

Všichni muži Amy

Za tím univerzálním hitem totiž stojí podivná historka, která je podle mnoha zúčastněných ve vývoji dramatu kruciální. „Vzal jsem ji na kliniku a po telefonu mluvil s Mitchem, s jejím otcem. Ten byl všemi deseti pro léčbu. Amy souhlasila, jen chtěla jet za otcem, aby jí to řekl do očí,“ vzpomíná Nick Shymansky, který Amy Winehouse objevil a léta byl jejím manažerem, v aktuálním rozhovoru pro NME. Dodnes vůbec nechápe, co se tehdy stalo.

Na zdraví, na sebedestrukci!

Život židovské zpěvačky se v podstatě řídil dvěma muži, přičemž není jasné, který byl ten první. Blake Fielder-Civil dodnes tvrdí, že pro Amy byl nejdůležitějším člověkem na světě otec a dodával, že je za svou roli „toho druhého“ vděčný. Mitch Winheouse dodnes tvrdí, že Fielder-Civil je „nejhorší kriminálnickej šmejd, kterýmu kdy Bůh vdechl život“. Kdo byl pro Amy důležitější, se už nedozvíme. Oba byli v jejím životě nepostradatelní, oba na ni měli devastující efekt.

„Z ničeho nic mi začala po nocích volat. Byla úplně na hadry a neměla absolutně žádnou představu, kde je. Vždycky mě jen prosila, abych pro ni zajel. Takže jsem jezdil Camdenem tam a zpátky a hledal hospody, které ještě svítí. Věděla, že to nemá pod kontrolou,“ popisuje Shymansky proměnu, kterou prošla poté, jakmile si začala s Blakem Fielder-Civilem. A po jejich rozchodu se to rozhodně nelepšilo.

Namísto léčení tehdy energii věnovala druhé desce Back to Black a koncertům

Léčení nebo nová deska?

„Byli jsme asi týden v New Yorku a šli jsme do nějakého obchodu,“ vzpomínal v roce 2011 v rozhovoru pro BBC Radio 1. Přestože Fielder-Civil nechal Winehouse kvůli jinému děvčeti, vybírala mu dárek. Do obchodu najednou přišel její otec a snažil se ji přesvědčit, ať se chová rozumně. „Když odešel, řekla mi: Přesvědčoval mě, abych šla na léčení, ale já řekla... pffff... ne, ne, ne. A mně hned začalo zvonit v hlavě. Místo toho, abych se jí zeptal, jaké to tehdy pro ni bylo, vyhrkl

Otec opustil rodinu, když bylo Amy devět let, od té doby se vídali hlavně o víkendech. Když se proslavila, pasoval se do role jakéhosi kouče. Tvrzení, že byla v pořádku a protialkoholickou léčbu nepotřebovala, dodnes obhajuje. Namísto léčení tehdy energii věnovala druhé desce Back to Black a koncertům. To je zábavnější a výdělečnější než pobyt léčebně. Shymansky tvrdí, že starý Winehouse tehdy vypadal, jako by ho Amy očarovala. Že na něj tlačila, trochu podporuje i historka Marka Ronsona, producenta alba Back to Black.

Amy Winehouse a Mark Ronson ve studiu

jazyku. „Když jsem Blaka viděl poprvé, přišlo mi, že je něco hodně špatně. Nemůžu to nijak dokázat, ale instinktivně jsem cítil, že Amy jela v něčem hodně tvrdém, v cracku nebo heroinu,“ vzpomíná Shymansky na první setkání s Amyinou novou známostí.

Blake Fielder-Civil otevřeně přiznává, že Amy zasvětil do tvrdých drog. Po několika měsících vztahu se vrátil ke své bývalé a objevil se, až když vyšlo přelomové dílo Back to Black. Obcházel média a nabízel jim příběh muže, který inspiroval album oceněné Grammy. To byla ostatně pravda. Pomalu si vyšlapával cestu zpět k Amy, což přes všechna varování blízkých zafungovalo. Brzy se vzali a Blake si plnými doušky a šlehy mohl užívat úspěch desky, kterou inspiroval odchodem od Amy.

Omámena nebezpečím

Nick Shymansky odmítá spekulovat, jestli Blake Fielder-Civil manželku využíval. „Jediné, co vím, je, že byla naprosto omámena nebezpečím, které v sobě nosil,“ říká. „Že mladá holka potká v Camdenu špatného kluka a dostane se do potíží, není nic zvláštního. Je dost možné, že kdyby to nebyl Blake, našla by si někoho jako on.“

Stejně jako byl zmatečný jejich vztah, ve zmatku skončilo i jejich manželství. Fielder-Civilovi doručili rozvodové papíry právníci a on dodnes tvrdí, že podpis Amy je falešný. Ta chvíli tvrdila, že se zamilovala do herce Joshe Bowmana, jenže za pár měsíců otočila s tím, že nedovolí, aby se s ní Blake kdy rozvedl.

Pokud by Mitch Winehouse neposvětil přání dcery vyhnout se léčebně, svět by velmi pravděpodobně přišel o jednu z nejsilnějších desek posledních desetiletí. Jenže jakou má taková deska cenu? Amy Winehouse tehdy dost možná propásla poslední příležitost, jak se zbavit vlastních démonů než ji nadobro semlela kola showbyznysu. Velký podíl na frekvenci otáčení soukolí měl druhý muž v životě Amy Winehouse.

Zničující jedno

Amy tvrdila, že Blake Fielder-Civil je maskulinní verzí její osobnosti, padla mu do náruče už při prvním setkání. Byla přesvědčená, že tvořili dokonalý pár, byli jedním. Dokonalým a sebedestruktivním jedním, visí člověku na

jsem: „Musíme se vrátit do studia,“ zpytoval Ronson svědomí, kterak spolunapsal největší píseň roku 2006.

Blake Fielder-Civil jde poprvé navštívit hrob své bývalé manželky, vše za přítomnosti kamer.

Kapadiův dokument nekreslí obraz Blaka Fielder-Civila v lichotivých barvách, ostatně, taková jeho mediální stopa nebyla nikdy. Shymansky ale přichází s překvapivě smířlivým postřehem. „Nikdy jsem ho neměl rád a nikdy asi nebudu, ale co mu po tom všem vlastně zbylo?“ ptá se. Kvůli manželské smlouvě nedostal po rozvodu ani penci, o smrti své bývalé manželky se dozvěděl ve vězení. Když ho pustili, přestěhoval se za matkou do Leedsu, kde střídá období abstinence a závislosti na heroinu. Za své hříchy zaplatil a pravděpodobně ještě platit bude.

Film o současné generaci

K Amy přivedl nejen tvrdé drogy, ale také šílenou pozornost médií. Poslední roky života prožila v naprostém chaosu. Noviny a televize se předháněly v tom, kdo hladovým čtenářům a divákům předhodí příšernější fotku zpěvačky. Utahovat si z Amy Winheouse bylo stejně jednoduché jako účinné a brzy se z toho stal britský národní sport. Z druhého

břehu kanálu La Manche je těžké si to představit, dokument Amy ale předává alespoň rámcovou představu o tom, jak se britská média ke zpěvačce chovala a čím si ona musela každý den procházet.

„Začalo to jako film o Amy, ale brzy se z toho stal dokument o tom, jak naše generace žije. Bylo pro mě důležité otočit zrcadlo na diváky, nejen na lidi kolem Amy, kteří dělali rozhodnutí. To zrcadlo je natočeno i na ty, kteří o ní psali. A na všechny, kteří to četli a šířili na Twitteru a Facebooku. Všichni jsme k tomu přispěli. Všichni jsme tak trochu vinni,“ přemýšlí režisér Asif Kapadia.

Podělaná katastrofa

Nick Shymansky potkal Amy Winheouse, když jí bylo šestnáct let. On byl jen o tři roky starší. „Mnoho současných umělců přemýšlí o své kariéře v termínech strategie a byznysu. Amy zajímala jen hudba, nic jiného,“ vysvětluje unikum své kolegyně a kamarádky. Jejich cesty se rozešly, když si v roce 2007 našla jiného manažera. Zůstali ale přáteli. Měla jít na jeho svatbu, zemřela dva dny před ceremoniálem.

Přes všechno, co Shymansky s Amy zažil a dokázal, finále příběhu mu umožňuje vidět jen velmi málo pozitiv. „Celé to byla jedna podělaná katastrofa. V naprosto celé sáze jménem Amy Winehouse, od samého začátku až do úplného konce, nejsou žádní vítězové. Všichni prohráli.“

Kéž by z každé prohry zbylo tolik dobré hudby.