Jeho poztivní hip hop se stal fenoménem nejen na Slovensku. Osoby mužského pohlaví starší patnácti let fenoménu Majk Spirit často nerozumí. Proto nás samotné překvapilo, že v redakčním duelu novinka známého rappera bodovala víc u alternativního Tondy Kocábka než u pankáče Ondry Horáka.

Majk Spirit

Y:Black

Aranžérsky i zvukově dotažená nahrávka, u které je ale velmi rychle jasné, že sází na jistotu a to, co se osvědčilo. Experimentuje se tak se zvuky, ale skladatelsky jde až o ukázkové naplňování schématu, bez chuti zkoušet to jinak. Občas navíc až příliš prokládané líbivými a podbízivosti blízkými melodickými motivy. Optimismus na prvním místě. A palec nahoru za výběr hostů – nečekal bych, že to někdy řeknu, ale překvapivě organicky zapadá i třeba Ben Cristovao. Má výtka je jen jediná: fakt ještě někoho baví, natož oslňuje použití vokodéru?

Deska má trochu líný rozjezd, rozhýbe ji ale už druhá skladba Zbojník. Hudební podklad je štědrý, přitom album nijak netříští. Dobyjeme svet disponuje překvapivě tradičním a houpavý beatem a je příjemnou změnou v minimalistických novotách. Podobných překvapení je na desce víc, zvukově je album perfektní. Snaží se tvářit originálně, to ale občas klopýtá. „Plastová“ basa v Tancuj RMX je v podstatě zpomalenou basovou linkou ze Všichni už jsou v Německu od PSH, tancuj, tancuj jsme už slyšeli v párty hitu Parket. I slovenský král (Rytmus promine) se musí někde inspirovat.

Ačkoli Majkova výpověď není z těch, které by se omezovaly na hlásání zaručených pravd a oslavu vlastního ega, když už na to dojde (Dobyjeme svet), je to ve věcném duchu, a  jedním dechem se v tom nachází i trefný komentář reality. Zároveň je patrný nadhled, bez časté křečovité naštvanosti, vyškrabávané tam, kde ve skutečnosti žádná není. Má to chuť bavit nejen příjemce, ale i sebe. „Sto lidí a sto chutí – no a čo?“ Pozitivní vliv na nastupující generaci je neoddiskutovatelný. A konstatování typu „Nepřestanu, dokud nevydělám na ten Rolls“ rozesmívají i opakovaně.

Hip hop má dvě stěžejní polohy. První (a původní) může být sociální výpovědí, v rýmech a tedy zábavnou formou posluchači sděluje, co se kolem děje. Ta druhá může být zábavná, s nadsázkou může shazovat vše svaté, bezmezně provokovat a bavit se u toho. Jenže u Y:Black se moc nezasmějete. Majk Spirit nedělá ani jedno a místo toho píše texty o sobě. A co víc, rapuje je, jako by předčítal z novinové rubriky domácí zpravodajství. Kdyby alespoň zalistoval na kulturu. Textům chybí mnohoznačnost, metafory i poetika. Vzhledem k tomu, že se na desce přirovnává ke Kendricku Lamarovi, vyznívá to směšně. Přání je otcem myšlenky.

Majkovi příznivci se určitě budou k nahrávce rádi vracet a vyjma zvukové pestrosti mě nenapadá nic, co by na ní mohlo stárnout. Právě optimistický pohled na svět namísto „tepání do aktuálních nešvarů“ by měl zajistit, aby s odstupem album znělo pořád zajímavě. Jasnou odpovědí je tak finálové vyznání Bol som tu. Lepší manifest toho, co bude platné v každé době, si lze jen těžko představit.

Kdo by si myslel, že vokodér je v roce 2015 levným přežitkem a nadčasový rap­per se mu zákonitě vyhne, je na omylu. Majk Spirit minimálně ve dvou skladbách ohraný hlasový efekt povýšil na regulérní nástroj. Nadčasový je spíš samotný Spiritův fenomén, který přiživuje na televizních obrazovkách a titulních stranách časopisů. To už ale nejde o hudbu, nýbrž o fascinaci úspěchem a životem na vysoké noze, jíž Spiritovi fanoušci bezmezně trpí.

Těžko si myslet, že by zrovna tahle nahrávka nějak zbrzdila Majkovu popularitu a sílu jeho pozice. Ačkoli nejde o zásadní nahrávku, která by se vymykala, řemeslně nepadá pod průměr a nabízí přesně to, co je očekáváno. Přítomná atmosféra, názor i energie budou fungovat i v budoucnu, zároveň je ale v jejich důmyslnějším propojení pořád ještě kam jít. A že nejde o těžce vypocenou kolekci, jasně dokládá vbrzku vydané „pokračování“ Y White.

Majk Spirit své fanoušky s deskou Y:Black ujišťuje, že je vše při starém. Je stále tím zázračným a pracovitým dítětem, které si umí užívat slávu. Plnými doušky, ale zároveň odpovědně, aby svůj výsostný status neztratil. Nehýří, vychutnává si a tváří se u toho jako labužník. Nové fanoušky asi nezíská, u těch stávajících utvrdí status quo. Na albu tvrdí, že je opravdový umělec, o tom se ale dá pochybovat. Umělec by pravděpodobně nerapoval o tom, že si nemusí kupovat tenisky, protože k němu chodí samy.

Nic nevyčnívá, nic není vyložený propad, vše do sebe zapadá. Ale na druhou stranu, kdyby kterákoli skladba vypadla, všiml by si toho snad jen skalní fanoušek. A když si pustíte album s funkcí náhodného přehrávání, vlastně se nestane vůbec nic. O nějaké dramaturgické vystavěnosti tu je tak zbytečné se bavit.

Z alba Y:Black zní různá tempa, beaty, žánry i přístupy k jednotlivým skladbám. Hosté jsou vybráni pečlivě, není jich příliš a album netříští, naopak mu přidávají na rozmanitosti. Jestli někomu sedl jeho part, je to Ektor. Majk Spirit nenechává své producenty jít do velkých experimentů, přesto je album schopno zprostředkovat širokou škálu nálad. Stopáž je tak akorát a končí přesně v bodě, kdy by deska mohla začít nudit. Materiál drží pohromadě skvěle.